Žula - Dorées s MiPi

Autor: Jiří Vodsloň <jirka.vodslon (zavináč) intergraph.com>, Zdroj: Jirka V, Vydáno dne: 01. 06. 2017

Žula turmalínová, nažloutlá, hrubá i oblá, strmících jehel, které protínají modro výšek, teplá v jižních exozicích, ale i šedivá, mokrá a klouzavá, lišejníková a drolící se v severech.




Dorées les ballades, foto: Lenka K.

Opět jsem na mont blanské žule, v odlehlém švýcarském koutě, kde jsme nejméně počtvrté. Čas zahladil neblahé vzpomínky poslední návštěvy, kdy část družstva zkoušela pevnost balvanů v příkré suťové moréně nástupového svahu a posléze přemety vzad s batohem sestoupila dolů na ledovec, což způsobilo nechuť k dalšímu podnikání a zakletí této oblasti na několik let. Ale jako v každé pohádce, i zde se konal zázrak ... a náhle bylo zakletí pryč, vystřídáno sluníčkem, skalami v blízkosti bivaku a vidinou týdne v osamoceí, tedy pohádka.  


Pohled z bivaku na Grande Lui, foto: Lenka K.

Jak víme, pohádky a skutečnost se liší, což nám napověděl telefonát s chatařem, když jsme se sháněli po klíči a odpověď, že tam bude dvanáctičlenná skupina, ale že je možno vegetit ve vedlejší místnosti, kde je místa dost. No nic, přibalili jsem si vaření a vyrazili lanovkou z Champexu na Grands Plans a dobře známou cestou na Cabane Orny, pod Cabane Trient doleva přes sedlo Plines a pak už z kopce k bivaku. Pěkná procházka na 5-6 hodin, v pravé poledne s baťůžkem.


Les Chants du Midi, klíčová délka, foto: Lenka K.

Večer u bivaku teploučko s koupelí v oražené vodě z trubek s panaromatickým kinem narušovalo pouze holandské chrochtání. Chlad po zapadlém slunci nás vehnal do chalupy k vaření. V koutě se válel někdo ve spacáku, u vaření jsme tlachali s dalšími dvěma dvojkami, pod stolem jsme zakopávali o dva kýbly s kovárnou a trochu nadávali na toho v koutě.


Bivak Dorée, foto: Jirka V.

Pak se zip spacáku rozevřel a vykulila se bílá hlava Michela Pioly a zívla Bon soir. A pak se papalo, tlachalo a poslouchalo a koukalo, co Michael kreslí, a než se člověk nadál ležel na stole nákres nově udělané cesty, takový, jaký známe z jeho průvodců. Chválili jsme jeho cesty, logické vedení a rozumné jištění nýty pouze tam, kde nic jiného nejde a vyzvídali, co je v okolí nového.


Pohled na východ, Gr. Combin, foto: Lenka K.

A pak na kutě aby se ráno lezlo, na jihozápadní načervenalé stěně. Sice nám do cesty vlezli tři Francouzi, ale nádherná skála a lezení brzy zahnala roztrpčení. Večer byl v podobném znamení, jen osadníků přibylo a tak se spalo na zemi i na stole. Co dodat, jak za starých časů. Další dny bylo zase sluníčko a perfektní lezení až došlo jídlo a počasí ohlásilo příchod fronty.   


Auguille d' Argentière, Col du Chardonnet, Auguille du Chardonnet, foto: Lenka K.

Michel Piola

Narozen 1958 v Ženevě, bydlí v Chamonix. Vytvořil více jak 1500 cest po celém světě. K nejoblíbenějším oblastem patří Mont Blanc, kde se jeho cesty i průvodce staly legendami. Styl, kterým jsou cesty dělány, je poznat hned po pár metrech lezení, estetické línie vedoucí tou nejlepší žulou se zajímavým lezením, střídání spár a ploten, žádné pomníčky, ale solidně jistitelné. Michel zastává filosofii, kde je možné používat vlastní jištění, není potřeba vrtat. Štandy jsou však podle švýcarských standardů. Své cesty, tedy ty které považuje za hezké, stále dodnes opečovává a přidává délky a jištění tam kde odtály ledovce, a vytlouká nýty tam, kde dnes lze díky technickému vývoji použít friendy.
Jeho nejstaršího průvodce na Blanc jsem zakoupil velmi draho v roce 1987, ale nikdy nelitoval, pak koupil v reedici dalčí dva a na třetí díl čekám dodnes. A tak jsem se na chatě zeptal, kdy vyjde. Odpověď byla překvapivá: „Nikdy“, s vysvětlením, že jeho průvodci se stali podklady mnoha nových, kde se autoři ani nenamáhali Michela oslovit, či poprosit o svolení, a vše okopírovali i s chybami. Totéž platí i o webu, z kterého stáhnul všechny své popisy. Pokud někdo chce vědět co je kde od něj nového, tak se s ním má spojit.

Mimo klasických průvodců vydal i krásné monografie Mont Blancu, kde je mimo skvostných obrázků spousta popisů cest a jejich historie. Bohužel vše beznadějně rozebrané.

Mimo Mont Blacu a jeho okolí se činil snad ve všech koutech světa: Pakistán, Grónsko, Yosemite, Patagonie, ale i Madagaskar či Turecko.
Za cestu „Dans l'œil du cyclone“ na Torres del Paine v Patagonii dostal Piolet d'Or 1993, za zmínku stojí:

Snad každý, kdo lezl na Blancu, se setkal s Piolou nepřímo v jeho cestách. Moje první setkání bylo na Capucínoví v roce 87. Byli jsme ale příliš zahleděni do sebe, abychom mohli ještě postihnout něco jiného než svůj vlastní heroický boj. Později přišla četná setkání na Envers des Aiguilles, kde jsme si vychutnávali mistrovy cesty.
Právě zde na Envers des Aiguilles se Piola zapsal snad nejvíce do lezecké historie Blancu a naznačil, kam by se mělo ubírat lezení v 90-tých a pozdějších letech. Velmi pěkně to popsal Maurizio Oviglia v článku Michel Piola interview: climbing on Mont Blanc, the search and the story that continues na Planet-Mountain nebo film Passion  d'ouverture "Michel Piola".

Kdo byl na Envers des Aiguilles, ať již za éry Babette, nebo po ní, určitě potvrdí mé tvrzení, že jen málo míst v Alpach je tak prodchnutých lezením, lezeckým duchem a horskou atmosférou. Škoda, že lezců a rádoby lezců stále přibývá a tím se vytrací pohoda, klid a ticho.

Večer u svíček padla řeč také na Envers a na cesty v okolí, kterým Michel sanoval nástupy, vyměnil staré 8 mm nýty a sám sebe překvapil, jak těžké jsou dnes plotny lezene v 80-tých letech, a že do nového průvodce musel předělat klasifikaci. Smáli jsme se oba a já vzpomínal, jak jsem doma v Hlubočepích lezl bez lana hladké plotny Vysoké v papučích. Holt jiná doba, jiný styl.
Michel však potvrdil, že Envers jsou dnes hitem a že se raděj vrací na odlehlejší místa jako jsou Dorées, ale i jiná, která zůstávají pouze jeho tajemstvím, kde atmosféra voní silněji a barvy jsou sytější.

Při povídání o Envers padla taká řeč na moderní, vracející se trend „Trad“ lezení, jaký například razí Huberovci. Michel rozdělil lezce do dvou skupin, úzká, namakaná špička, která leze to nejtěžší, hodně rychle a málo jistí, a ta druhá, několikanásobně početnější, která leze pro radost z lezení spojenou s estetikou pohybu v prostředí hor. On dělá cesty pro tu druhou část, která však musí vědět, co dělá, neb se nejedná o plaisir pur.

Za našeho pobytu na Dorées přibylo několik cest na Aiguille Sans Nom, Michel celé dny čistil a vrtal štandy, večer jsme se ptali, jaké jsou cesty, odpověď opět překvapení: „Nic moc, ze spodu to vypadalo lépe, něco mezi 6a-6c, musím to s někým přelezt, abych potvrdil klasifikaci, trochu zahliněné spáry, dost volných šutrů, které bylo třeba poslat dolů. Možná, až se to oleze, tak to bude dobré. Hodně spár po vlastním, občas nejaký nýt v plotně.“  
Co dodat, jen si přát, aby lezci kupovali jeho průvodce a tím mu umožnili nákup materiálu, a aby Michelovi sloužilo zdraví a my jsme si mohli užívat lezení â la Piola.

 

Michel Piola, Gerard Hopfgartner, Pascal Strappazzon and Vincent Sprungli celebrate the 25th anniversary of Marchand de Sable on Tour Rouge, one of the most famous climbs first ascended by Piola. - Photo by Pascal Strappazzon e Vincent Sprüngli

Michel Piola, Gerard Hopfgartner, Pascal Strappazzon a Vincent Sprungli oslavují 25. výročí Marchand de Sable na Tour Rouge, jedna z nejznámějších cest Envers od Pioly, ale ne ta nejhezčí, foto Pascal Strappazzon a Vincent Sprüngli

Cesty

Aiguille de la Varappe (3 515 m)

Les Chants du Midi 6b+ (6a obl.), 370 m, 13 délek, (5c, 6a+, 6b+, 5a, 5c, 4a, 6a, 5c, 6a, 5c, 6a, 6a, 6a) slanění cestou, také na CampToCamp
Cestu jsme před léty nejdříve vzhledem počasí ani nenastoupili, po pár letech díky vichru rychle slanili a teď si ji konečně užili. Vede v perfektní žule načervenalé barvy, kde se spáry střídají s chickenheady, milovníci hran si přijdou také na své. Cesta je trochu nevyrovnaná, ve střední části lehká a orintačně nejednoznačná, chce to však lézt stále nahoru. Slanění cestou ve střední části je nepříjemné a vyžaduje dobrou práci s lanem.


Celý pilíř Aiguille de la Varappe, foto: Lenka K.


Spodní část stěny v roce 2004, foto Jirka V.


Třetí délka, kouty a hrany, foto Lenka K.

 

Aiguille Sans Nom

Tajabone 6a+, 270 m, 7 délek,  (5c, 6a, 5c, 5c, 6a+, 6a, 5c) slanění cestou
Parádní cesta ve skvostné skále s homogení obtížností, s převážne stěnovým lezením.

 
Druhá délka s krásným stěnovým lezením, foto: Lenka K.


Předposlední délka, foto: Lenka K.

Dorées les ballades 6a+, 250 m, 8 délek,  (5b, 6a, 5c, 6a, 6a+, 5c+, 6a, 5c), slanění cestou,
Podobné jako Tajabone, poslední dvě délky jsou velmi pěkné.


Vzdušně k vrcholu, foto: Lenka K.

Le retour en Afrique 6a+ 270 m, 8 délek
cesta se nám nelíbyla a nástupový komín něvěští nic hezkého.

L'envers du menhir 6c 150 m, 5 délek, (6b, 6a, 6c, 6a, 6a), slanění cestou,
Cesta tak na půldenní blbnutí pokud na to máte, jinak dřina v nevyrovnané cestě, je lépe dát něco jiného


Pohled na stěnu, nástup u pravé hrany, foto Lenka K.


Klíčová délka, foto: Lenka K

.
Vrchol se blíží, foto: Lenka K

Praktické informace

Příjezd

Příjezd je celkem jednoduchý po dálnicích do Martigny a směr sedlo Bernard, v Orsières odbočit do Champexu, lanovkou na Grands Plans a po turistické značce ke Cabane Orny, dále pod Cabane Trient, zde doleva přes sedlo Plines a sestup na jihozápad k bivaku Dorées. (GPS: 569’780 / 092’100)
Alternativou je přístup z  Praz-de-Fort, přes Cabane Saleina a ledovce Saleina a Plines, je na délku kratší, ale nastoupáte více metrů.


Vrchol Dorées les ballades, foto: Jirka V.

Nocleh

Bivouac des Dorées, rezervace západní zamknuté části nutná, místnost vybavena vařičem, nádobím, dekami a pokud svítí slunce i elektřinou, plus nápoje a něco k jídlu podle aktualního ceníku; cena 15 SFr. za noc plus jednorázový administrativní poplatek 7,5 SFr. Kauce 100 SFr, vrácena po odevzdání klíče.
Východní část pouze s postelí a dekou je přístupná bez klíče; cena 10 SFr za noc
Pokud je dost teplo teče voda, pokud je horko tak dokonce teplá, WC s výhledem na Grand Combin.
Tel.: +41 21 921 85 50; Mobil: +41 79 379 61 92; E-Mail: g.maillard@hispeed.ch


Bivak na dohled při sestupu ze sedla Plines, foto: Lenka K.

Období

Léto, stěny leží ve výšce 3000 - 3600 m.n.m. Optimální na začátku léta, kdy jsou suťoviska a morény pod stěnami pod sněhem.
Počasí bývá však nestabilní a jen zřídka se vyskytne několikadenní období plechu.

Výbava

Lano: 2 x 50 m, lépe 60 m
Materiál: 17 expresek, sada friendů a stoperů (případně hexy), mačky a cepín se hodí na přístup a nástupy.


Menhir, foto Jirka V.

Průvodce

Kletterführer Alpen II Topoguide, možno zakoupit i po částech, po jednotlivých cestách a nákresech, cena ca. 2 € za cestu.
Jürg von Känel, "Schweiz plaisir West", Filidor

Internet

http://yannickardouin.blogspot.de/2010_07_18_archive.html
https://olivierchriste.ch/assets/alpen_dorc3a9es.pdf


Pohled na Cabane Trient při sestupu, foto Lenka K.