Jak jsem si dělal hexentriky

Autor: Petr Jandík <redakce (zavináč) horyinfo.cz>, Zdroj: Petr Jandík, Vydáno dne: 11. 01. 2018

---

---

Retro

Za komunistů se u nás nedal koupit skoro žádný horolezecký materiál. Občas byly pod pultíkem štubajské karáble, pár mizerných skob Suma, co se po prvním zatlučení nedaly použít, lana s nulou normovaných pádů. Kdo chtěl něco jako vklíněnce, musel si je vyrobit sám. To byl i případ mých hexentriků.

Excentrické šestihranné vklíněnce se objevily poprvé v katalogu firmy Chouinard  roku 1972. Po několika letech si tato novinka v jištění našla cestu mezi lezce. Oproti jednoduchým stoperům má výhodu v tom, že při zatížení jde do zkrutu a tím se ve spáře temuje a líp drží. V časopise Krásy Slovenska vyšel někdy koncem 70. let minulého století článek o těchto šestihranných vklíněncích s fotkou sady. Fotka to byla mrňavá, černobílá, ale vzbudila ve mně touhu si něco takového opatřit. K tomu bylo potřeba jednak sehnat materiál, jednak vymyslet, jak to vyrobit.

 

Od kamaráda jsem dostal různé odřezky tyčoviny z leteckého duralu. Nějaké zkoušení kvality nepřicházelo v úvahu, nebylo čím a jak. Bylo třeba se spolehnout, že kamarád nekecá. Poměřováním z fotografie jsem zjistil různé zákonitosti. Například to, že tvar hexentriku je vepsaný do kružnice a skládá se ze dvou pootočených klínů v úhlu 10°, které na sebe velikostně navazují a každá velikost hexentriku navazuje na předchozí menší i následující větší. Z toho jsem si vypočítal potřebné poloměry a úhly. Teoreticky by se tedy dal hexentrik vyrobit tak, že vezmu váleček správného poloměru a srazím mu dvě hrany rovnoběžně - horní a spodní, a pak pod příslušnými úhly boční. Pak provrtat díry pro smyčku a u větších velikostí vyvrtat doprostřed odlehčovací díry. 

 

Teorie by byla, ale jak to udělat v praxi? Pilníkem těžko. Pracoval jsem tehdy jako programátor ve výpočetním středisku v národním podniku, který zásoboval stroji a nářadím strojírenství v celém tehdejší ČSSR. Měl ve svém ústředí u sálového počítače taky slušně vybavenou dílnu. Soustruh, frézka, stojanová vrtačka. Po nějaké době škemrání mne technici od počítače do dílny pustili a místo programování subsystému fakturace nebo zásobování jsem se učil soustružit, frézovat a vrtat. Tehdy to bylo možné, pracující předstírali, že pracují, a stát předstíral, že je za to platí. Výkonnost hospodářství byla mizerná, ale člověk měl zase víc času si soukromě doplnit to, co mu stát nedával, dokud si toho nevšiml šéf.

 

 

Moje zručnost u strojů se zvyšovala až k rutině a k podcenění, když jsem třeba zapomněl nahoře ve frézce kliku a zapnul motor. Netrefila mne, tažte o tom mohu ještě vyprávět. Tak jsem vyrobil sadu hexů pro sebe a ještě pro pár kamarádů z oddílu, než se to provalilo a šéf mi dílnu zakázal. Některé z hexů jsem poztrácel a jaké bylo moje zadostučinění, když koupený tovární Chouniard v Chamonix do mé vlastnoruční sady přesně zapadl.

Dneska už se hexentriky propadají do zapomnění, nahrazované friendy a jinými hejblaty, které si už sami nevyrobíte a taky proč byste to dělali, když si je na rozdíl od tehdy můžete koupit profesionálně udělané s certifikovanou nosností. Hexentry mají pořád svou hodnotu v zimním lezení, protože na rozdíl od friendů nezamrznou. I u nich se projevil vývoj, dneska se řežou ze všelijak do křiva tvarovaných tyčí no a sedí zase o dost líp, než ty klasické, co mám pořád ještě ve skříni.

Hex jednička s drátem neznámé nosnosti, foto: Petr Jandík