Bloody Nose

Autor: Marek Holeček <maraholecku(at)atlas.cz>, Zdroj: Mára Holeček, Vydáno dne: 02. 02. 2018

Expedice Antarktida

Naším cílem se stala hora Mount Wheat s čtyřmi samostatnými vrcholy, která tvoří část z celého pásu vrcholů Wall Range. Ale zpátky, je to mimochodem hezounká holčina, jukající svůdným pohledem ze všech stran na plovoucí poutníky kolem ní. Její královstvím je přibližně třicetikilometrový ostrov Winkle Island, který se tulí k antarktické pevnině a je oddělen jen úzkým pásem oceánu.

Uragány, které místy měly i 55uzlů nás protáhly přes houpající svět, kde jsme byli dlouhé hodiny nakloněni 45 i daleko více stupňů.

Ten sice v zimě zamrzá, ale teď přes „léto“, se dá slalomem mezi krami obeplout. Měl jsem ji mršku vyhlídlou již z roku 2014, když jsem poprvé lezl na Antarktidě. Jen tehdy na její vylezení, již nezbyl čas. Ale do mysli se nesmazatelně zaryla. Některá vzplanutí se zapíšou tlustou čarou a ani po dlouhém čase nevyblednou. Spíše naopak, stanou se trýznivou nenaplněnou touhou. A protože jsem stále mentálně nedorostlé děcko, kterému se zalíbí hračka a musí ji mít stůj co stůj, tak následné kroky byly předvídatelné, nebo spíše jasné. Takže jsem opět zde. Celý lezecký příběh se však začíná odvíjet šestého ledna, kdy vyrážíme kolem poledne od zátoky Port Lockroy. V této kryté zátoce se houpala na kotvách naše sedmnáctimetrová jachta, která nás zde vyvrhla. Povídání o přeplavbě bouřlivého Drakea z jihoamerického nejjižnějšího cípu Tiera del Fuego, si nechám až někdy jindy. Ten je na samotné vyprávění a výrazně pro silné žaludky. Však přetočme pár stránek a pojďme o krok dál. Mým parťákem pro výstup, se stal bez losování a složitých výběrových tanečků Míra Dub, též řečený „Poručík“. Což okomentoval ihned Galas, který mne doprovází na cestách jako stín a chytá přitom filmové obrázky z mých výprav: „ Chudák Mirek, dostal černého Petra“. Tak nevím, jak si to mám vyložit… Ať tak, či onak, já na to hážu bobana.

Pochod přes pláně kde číhají pod vámi hladové trhliny.

Nicméně počasí přálo a na nebi se odrážela jen sytá modř. Jedná se o kouzelný odstín, který zatím žádný fotostroj nedokázal věrně vykreslit. Věřte, či ne, ale druhého místa, s takovouto oblohou, krom Antarktidy není. Však toť můj názor a nechávám prostor i mudrcům. Od lodě nás odváží malý člunek, připomínající rybářskou bárku pro chytání kapříků z Vltavy. Na břehu nasazuji sněžnice a Míra je za tuleního lyžníka. Po dvou hodinách šontání sněhovou plání mezi trhlinami shazujeme batohy. Jsme oba dva splavení, přičemž oblečení jsme sundali, co šlo. Na Antarktidě a vedro? Ku…rňa, kdo by to čekal, že. Je poledne a slunce topí na plné obrátky. Pocitově může být s odrazem od sněhu, kolem patnácti stupňů nad nulou. Fůůů, pařák jak hovado. Vzápětí mě napadá titulková zpráva v bulváru „Polárníci uvaření ve vlastní šťávě“. Jeden velký paradox a zároveň problém zdejšího lezení. Každý z nás už od školních lavic, má zafixováno spojovat zmrzlý kontinent s extrémním chladem a nikoliv horkem. A přesto, není tomu pouze tak. Počasí na rozhraní pevniny a moře může zaznamenat v jednom dnu děsivé rozdíly z plusových teplot, až k nízkým hodnotám hluboko pod nulou. Dále je třeba počítat i s masivním přívalem sněhu, deště a krutého uragánu. Jednoduše všechna protivenství a ještě v té nejhorší podobě. Naštěstí docházíme již pod úpatí bezejmenného kopce. Spíše k takovému sedmisetmetrovému žulovému špalku, pokračujícímu bílou čepičkou, který je protkán spletí tenkých ledových žlábků. Připodobnil bych to k prožilnění na ruce, kde je minimum podkožního tuku. Jedna z těch žil ukazovala i možnou linii pro výstup.

Nástup do kuloáru.

Shrnuto, náš směr začíná přes dolní dojezdový trychtýř, zvrásněný do tvaru plisované sukně a od něj se strmě zvedá úzký ledový pás, který se s přibývajícími metry stále napřimuje. Posledních sto padesát metrů pod vrškem je velký otazník. Kolmý našlehaný sníh a obrovitá sněhová převěj visící nad celou stěnou. Jak tam půjde prolézt, naprosto netuším, ale řídím se heslem, dokud nenastal problém, tak ho nevytvářej. Nějak to musíme z Mírou zvládnout. Začínáme lézt, svah je zatím příznivý, něco kolem padesáti stupňů. Pod malou vrstvou sněhu narážíme na firn, který dobře drží a cepíny i mačky si spokojeně při každém kroku pochroupávají. Z horních pasáží nám neznámý posměváček posílá první pozdrav, když kolem nás s rachotem prosviští vodopád úlomků ledu a šutrů. Tisknu hlavu mezi ramena, přičemž se snažím dělat neviditelného. Jakmile opadl zlověstný hluk, dívám se pod sebe, zda i Míra je v pohodě. Prošlo nám to. Doufám jen, že těchto pozdravů nebude více. Zatím nás trochu chrání stín, ale během hodiny se slunce přetočí do naší jihozápadní stěny. Co se pak bude dít, ví jen antarktický bůžek Škarohýd. Zatím lezeme, přičemž led přitvrzuje na kolmosti a díra pod nohama narůstá. Mám dětinskou radost z pohybu. Dokonce i mé střapečky v botě neprotestují, přestože před dvěma měsíci doznaly díky omrzlinám další, již druhé úpravy.

Boj s motouzy.

Letní expedice na Gasherbrum v Pakistánu si vybrala holt svou daň. Potvora. Nezbývalo než nabrat pravidelným běháním a lezením zase dostatek svalů, abych se opětovně pohyboval jistě, bez jakéhokoliv váhání. Přispěla tomu i podzimní Sardinie, kde se zmíněné aktivity odehrávaly pod sálavým sluncem a rány zacelovala mořská sůl. Konečně nezdravá vychrtlost zmizela a teď se opětovně vertikálně hýbu, huráááá. Spousty kroků je přesná mechanická rutina, při zachování tolik potřebné rychlosti. Tím je dán aspoň základ pro úspěch, který stejně ještě není tím zdaleka zaručen. Svah se dramaticky napřimuje, přičemž led je rozdílné kvality. Sem tam cepín zajede jak do másla a podruhé odskočí, či se prořízne našlehanou kaší. Nad hlavou se už první sluneční paprsky opírají do převěje. Každou chvílí proletí ze shora nějaký ten dáreček. Čas je napěchován napětím a začíná mít nádech ruské rulety.

Pod vrcholovou převějí

Nechce se mi vůbec vystrčit nos zpoza zákryvu, který vytváří skalní lemování žlabu. Pokaždé po pár ulezených krocích se snažím za nějaký takový schovat. Jedná se bezpochyby o placebo, jelikož v sedmdesátistupňovém úzkém žlábku si hrát si na schovku moc nejde. Vzápětí první úspěch zaznamenán. Zásah a potopeno. Míra dostal přímo na ciferník. Naštěstí jen malým ledovým úlomkem, který si našel prostor mezi jeho nosem a okem. Však krve jako z vola. Hrdinství je třeba něco obětovat. Teď skápla první kapka krve a boj dostal nádech dramatu. Jak dál? Dolů zlézat je stejná blbost, jako lézt v této chvíli vzhůru. A zůstat na místě je naplnění stejně jistého finále. Nedá se nic dělat a lezu dál s vědomím čistokrevné loterie, neboli koho má trefit, toho to stejně trefí. Takže je lepší to slíznout za pohybu, než jen pasivně čekat a užírat se vědomím, že to nejspíš stejně přijde. Vím, dost blbé, ale když už jsme se dohrabali sem, na ono neutěšené místo, už je pozdě na dotaz, co asi s tím k čertu najednou máme dělat. Žádná uspokojivá odpověď není. Kostky jsou vrženy, je třeba lézt dál a věřit na šťastná čísla, která přeci musí přijít. A přijdou?

Další hodiny si odbýváme s různou odstupňovanou hrůzou, která neodchází, ale naopak geometricky přibývá. Průlez pod sněhovou převěj, začíná tlučením do velice špatného ledu s úhlem devadesáti stupňů. Žádné šrouby do ledu v tomhle třicetimetrovém výšvihu nestačím dávat a ani by neměly kdovíjaký přínos. Led je takový provzdušněný, že pevnostně by stejně nic neudržel. Jen trnu, kdy cepíny i mačky ustřelí. Následovalo by zřícení dolů k Mírovi, kterého vezmu i s tím málem jištění, co máme mezi sebou, pěkně trádá do údolí. V duchu si hraji s myšlenkou, že by pád byl vlastně vysvobození z napětí. Místo toho, pořád přemlouvám lýtko na pravé noze, ať nezačne strachy vibrovat. Ruce omdlévají z odkrvení, vlastně jen pohled potvrzuje, že je mám. Nádech hysterie zahání racionální část, poděláš to a jsme mrtvý. Pád je konec obou. Zasekávám posledních pár úderů do pokládající části ledopádu, již za zvukového doprovodu, kdy hekám podoben rodičce těsně před příchodem nemluvňátka. Mám toho dost. To ale není zdaleka konec.

Poslední dvě délky lana, neboli přibližně posledních sto metrů je nejvýživnějším ekvilibristickým kouskem. Traverz nad zející dírou v nedržícím sněhu s drobící se skálou. Hotový průser. Zakončení je přes převěj v cukrové vatě s úhlem víc jak devadesát pět stupňů. Jinak řečeno nebeský převis s lezením po načechraném vzduchu. Po traverzu dobírám Mirka a sunu se dál do tohoto posledního úseku. Každá sekunda se vleče a je nekonečná jak celý vesmír. Zasekávám hroty cepínů, které se při zatížení dost neochotně zastavují v sypkém sněhu, i když nechápu, proč vlastně drží. Udolávám centimetr po centimetru, stále blíž k obzorové hraně. Nohy občas vyletí, přičemž začnou plandat nad zející dírou. Čekám v každém kroku pád a v té hrůze řvu za mizejícím lanem vlnící se někam k Mírovi, ať dává bacha. Bylo to jen takové zoufalé odplivnutí a jeho uklidňující odpověď, jsem vlastně ani nevnímal. Snažím se stabilizovat nervy, které mají tendenci vystřelit z těla jak přetržená struna. A minuty dál plynou a mění se ve věčnost. Teď už rozhodně nechci spadnout, to by byla škoda, takový kousek před vysvobozením. Přesto jsem tomu stejně blízko a zároveň tak daleko. Nakonec se mi daří vykopnout „nebeskou patu“ přes hranu, přičemž ji uchvátím silou kobry a navalím se do země svobody. Jóóó a jóóó kurva, je to tam! Z plic se hrne veškeré uvolněné napětí.

Za další půl hodinu dolézá Míra. Je po druhé ranní a slunce už je zase na jihu. Tak by řekl klasik. Neboli žhavý kotouč se dotýká obzoru, přes který se v tomto období nepřekulí. Jedná se o kouzelný úkaz, kdy se rozlijí po obloze barvy od nachové, po purpurovou a další škálu odstínů. To trvá vše až do chvíle, kdy se znovu slunce odrazí, již rozzářeno k denní pouti po nebi. Dolézáme na panenský vrchol ve výšce tisíc metrů nad hladinou, který dostává pracovní název Monte Pižďuch.

Chvilka odpočinku na vršku.

Naše těla si okamžitě uvědomí uvolnění a žádají si své. Vaříme čaj a dlabeme po více než patnácti hodinách jedinou a ještě napůl rozdělenou sladkou müsli tyčinku. Taková zdravá výživa z vloček a králičích čokoládových bobků, sen všech zdravo-šarlatánů. Po pravdě, je to hnusná briketa, které bych se za normálních okolností ani nedotknul. Však tady chutná téměř bohovsky. Bohužel nastala drobná chybka v logistice, jelikož jídlo jsme ve spěchu oba dva zapomněli vzít a bída opětovně vaří své mistrovské kousky. Toť vše. Takže i rutinér dokáže seknout vedle špalku. Však prd bída, tělo má schopnost pod tlakem jet dlouhé dny bez žrádla, aniž by znatelně došlo k poklesu výkonosti. Jen nesmí chybět voda. Tam už naštěstí pochybení s vařičem a bombou nedošlo. Mimochodem k tomu je organizmus celá léta systematicky týrán a to k jedné z potřebných dovedností při pohybu v horách, umění strádat. Teď vystavěná energetická pyramida přichází pouze o svá patra, ale zatím dna daleko. Takže dobré. Mezitím okolní svět, rázem zmizel v mlze. Viditelnost je na natažení ruky. Musíme tedy čekat, jelikož každý krok do temnot je tisícimetrový pád. Stavíme maličkatý útočný stan a zalézáme do něj. Nemáme žádný spacáky ani karimatky na spaní, jen záda batohu, kam se musí vejít trup. Přesahující část, ukládám z jedné strany na lano a z druhé je podkládám rukavicí, přičemž naše záda tvoří vzájemný tepelný most. Usínáme a venku teplota klesá hluboko pod nulu… O tři hodiny se probouzíme zkřehlí. Míra se jde „vychčindírovat“ a hlásá: „ Je vidět až dolů“. Rychle balíme, vždyť není nikde dáno, kolik nám osud nechá času, pro řízený sestup.

Vrchol...Já a Bloody Nose Míra

Šlapeme poměrně pohodlným hřebenem od sedla, kde jsme měli stan, nicméně donuceni bez možnosti výběru stále a stále vzhůru. Před námi je nejvyšší vrchol celé soustavy vrcholů. Je jasné, že ho nemůžeme za těchto okolností minout. Tak jdeme na něj. Dle mého mínění, když jsem zjišťoval informace o kopci, tak také na něm nikdo nestál. Ale to se musí ověřit. Ovšem dostal pro jistotu své jméno Monte Samil. Tím by mohla být ucelená kolekce celé vrcholové rodinky, rozházené v okruhu několika kilometrů, kam jsem v průběhu let s kámoši vylezl. Zaprvé Monte Samila, vylezená na protějším ostrově Anvers v roce 2014, pak teď Monte Samil, neboli samice a samec milí, plus jejich róbě Monte Pižďuchovité . Vím trochu potrefená jména, ale co. Však si to běžte vylézt a jsem na vás zvědavý, co vymyslíte. Další dlouhé hodiny hledáme sestup, který vždy končí ve slepé uličce, ze které se dá sice skočit, ale ne slézt. Pak nakonec padne volba na divoký amfiteátr, jimž protéká mohutný ledovec. Na první pohled nehybná zmrzlá řeka. Však věřte, že stále oproti zdánlivé strnulosti teče a to docela dramaticky. Ledopád je hnus fialový, který z duše nenávidím. Je to protivník, nikdy nehrající fér.

Snažíme se hlavně slézat. Občas slaníme, přes třicetimetrové schodovité odtrhy, které mezi sebou nevykazují jakoukoliv povrchovou změnu. Přesto pod bílou pokrývkou jsou další a já o nich vím, jen nevím kde. Myslím tím ty neviditelné trhliny, či spíš trpělivé svině, které čekají mnohdy i tisíce let na svojí příležitost, než se do nich kořist konečně chytí. Tedy někdo z nás. Vypadá to tak, že v lepším případě visíte zapadlí za ruce a mrskáte nohama nad zející dírou do pekla. V horším případě po propadu čekáte, kdy zabere lano od spolulezce, pokud ovšem zabere. Nebo ho strhnete s sebou do hladové díry. Ale ať konečně přetočím další list z našeho antarktického deníčku. Vrátili jsme se, což je nad slunce jasné, protože píši.

17 metrová jachta, kde je kde svoboda všeobjímajícího prostoru zúžena pouze na pár metrů čtverečních, daných palubou

Čili po 33hodinách nás převáží škuner k naší lodi Altego II. Za kormidlem kamarádi, kteří se s námi smějí. Uvolnění napětí na obou stranách je znát. I kluci slovenští, Juraj a Mišo, si udělali za dobře a vylezli krásný kopec a ještě oproti nám ho dokázali na padáku slétnout. To je již několikátý let, který zde na Antarktidě předvedli. Jsou to v mých očích naprostí borci, nebo jak bych řekl po jejich „ozajstní bohovia“. Příběh na chvilku jakoby končí. Co nám přinesou poslední dni nevím, ale pokud to nebude nic překvapivě negativního, tak jsem spokojený muž. Jo a také díky Mírovi a celé té bandě, se kterými mi je skvěle. (Část tohoto textu, již byl použit na stránkách lidovky.cz, kam jsem psal Antarktický deníček)

Místo: Winkle Island v oblasti Antarktida/Peninsula

Kopec: Prvovýstup na samostatný jihozápadní vrchol, JZ stěnou, který jsme pojmenovali „Monte Pizduch 1000 m.n.m“- či spíše česky Kopec Pižďuchovitý. Nacházející se v masivu Monte Wheat 1260 m.n.m

Cesta: je pojmenována „Bloody Nose“ Byla vylezena alpsky, přičemž jsme přešli při hledání sestupu celý hřeben čtyř vrcholů a vrátili se po 33hodinách v čase od 6.1 až 7.1 2018

Kdo: Míra Dub a Mára Holeček

Obtížnost: ED+ (M4/WI5+ a v jednom místě 95°) délka výstupu 850m

Přikládám krom fotek také video, které je spíše takové o náladě. Na pořádné zpracování dokumentu dojde, až v průběhu roku a budete ho moct vidět na přednáškách, nebo festivalech. Tak doufám, že mi odpustíte čekání :-)