Jan „Chroust“ Procházka

Autor: Vladimír Procházka ml. <(at)>, Zdroj: Vladimír "Chroust" Procházka II., Vydáno dne: 13. 03. 2018

---

*28.10.1950 + 14.7.1973

Mladší syn Vladimíra „Chrousta“ Procházky I. Na přelomu 60. a 70. let minulého století jeden z nejvýraznějším mladých lezců a horolezců. Do pískovcových stěn se Honza „Chroust“ zapsal řadou náročných a pěkných prvovýstupů, i notně „morálových“, pár prvovýstupů přidal ve Vysokých Tatrách.

Samostatně začal lézt s Jirkou „Šášou“ Jírou v necelých patnácti, pak k jeho spolulezcům patřili Pavel „Stříbrňák“ Stříbrný, „malej Pavouk“ Ondra Pochylý, Jura „Pytlík“ Unger, Pavel „Ščevl“ Ščevlík, Jirka Novák, Kirfa, „Perry“ Šída a další. 

Za Pavlem „Pavoukem“ Pochylým se „Ščevlem“ udělali první čistý přelez Údolky na Kapelníka 14.7.1967. 

 

Honza „Chroust“ nelezl jen na písku, ale i v horách, ve Vysokých Tatrách, Karwendelu, Wettersteinu a Wallisu.  

Za zmínku jistě stojí i jeho free solo Weberovky v severní stěně Malého Kežmaráku, od nástupu až na vrchol za 1 hodinu a 40 minut. Ale to byl jen závěr toho dne 7.8.1969. Dopoledne ještě stihl udělat 2. přelezení krásných Dieškových ploten na Kozí štít – 1. přelezení ovšem udělal již o více než měsíc předtím, a to free solo!

 

  

V notně sněžné a mrazivé zimě roku 1970 se Honza ve vrcholové skupině zúčastnil Pavlem „Pavoukem“ Pochylým vedené „Expedice Tatry 1970“, zimního přechodu hřebene Západních, Vysokých a Belanských Tater „proti srsti“, tedy obtížnějším směrem od západu k východu, ale pro omrzliny musel další postup vzdát na sedle Váhy. 

 

K jeho tatranským počinům patří 1. přelezení Pavoukova Obrovského kútu na Velký Kežmarský štít 5.8.1969 s Peterem Dieškou a Piťo Mištarkou (výstup Honza popsal v Previsnutej revui, vydané roku 1971).  

 

 

 

Previsnutá revue - článek, foto: Vladimír Chroust Procházka II.

 

Za zmínku stpojí také první zimni přelezení " Nové polské cesty" Galerie Ganku, 1972 ( J. Honc, L. Jón, J.Novák, J. Procházka, J. Rakoncaj, P. Ščevlik). O necelé dva roky později, na samém počátku roku 1972, Honza společně s Ondrou „Pavoukem“ Pochylým, Pavlem „Stříbrňákem“ Stříbrným a Zbyňkem Čepelou udělali extrémně těžký prvovýstup pravým komínem Ušaté veže v severní stěně Malého Kežmaráku – a dostali tehdy prvně udělovaný diplom za „Výstup roku“. 

 

V létě 1972 se „Stříbrňákem“ a „Labanem“ Tlapou bez lana (to zůstalo v batohu) za pár dnů přeběhli půlku hlavního hřebene Vysokých Tater, bez podcházení vrcholů, z Laliového sedla před Polský hřeben. Tam je hřebenovka přestala bavit a vrátili se ke Galerii Ganku, kde Honza se „Stříbrňákem“ 31.7.1972 udělali 2. výstup Novou polskou cestou – a před Vánocemi 1972 její zimní prvovýstup Honza „Chroust“ v partě s „Rakem“, Jirkou Novákem, Jardou Honsem, Bédou Jónem, „Marianem“ a „Ščevlajzem“ 21.12.1972.  

 

 

Na jaře roku 1973 Honza spolupracoval na přípravě otcovy příručky „Základy horolezectví“. Podle tátova zadání jako „Mustermann“ ukazoval jak správně a nesprávně lézt a bratr Vladimír „Chroust“ II. jej při tom fotil - a mezi focením byl svědkem nejednoho dalšího Honzova free sóla, např. Superdirettissimou v jižní stěně Střední věže nahoru a Jižním traverzem zpět dolů – a to v hřmotných, těžkých zimních vibramech-duplexech, v nichž je obut na instruktážních fotografiích v „Základech horolezectví“, a to všechno než stačil brácha vyměnit film. Honza teké sóloval pro kameru Karla "Šedýho" Vlčka. 

 

 

 

Honza byl předtím „jednou nohou“ v juniorském repremanšaftu, ale „poněkud“ si zkomplikoval život, když jednou v Praze jako čekatel k nástupu na studia práv strhnul ze sloupů a do Vltavy naházel vlajky spřátelené mocnosti. Naštěstí po odsezení vyšetřovací vazby vyklouzl z průšvihu s podmínkou, neboť jeho čin byl klasifikován „pouze“ jako výtržnictví a nikoli hanobení našeho největšího přítele.

Začátkem července 1973 i přes uvedený „škraloup“ režim Honzu „Chrousta“ pustil do pověstné oblasti Romsdalu v Norsku. V necelých třiadvaceti letech tam jeho i otcovy životní a lezecké naděje ukončila 14.7.1973 nevysvětlitelná tragická nehoda na Východním pilíři Trollryggenu, při níž zahynuli i další čtyři kamarádi.

 

 

Cesty Jana Procházky jako prvovýstupce, evidované v databázi ČHS jsou zde. Dvě z nich mají dnes klasifikaci VIII, Poslední rozloučení a KZP 68.