45 let od tragedie na Trollryggenu

Autor: Vladimír Procházka ml. <(at)>, Zdroj: Vladimír Chroust Procházka II., Vydáno dne: 09. 07. 2018

Připomínka událostí v Norsku 1973

Začátkem prázdnin 1973 se pět našich kluků z Českého ráje a Jizerek zúčastnilo vlakového zájezdu ČHS do norského Romsdalu. Byli to Honza Čondl, Jirka „Janucha“ Janoušek, můj bratr Honza „Chroust“ Procházka, Pavel Rose a Pavel „Laban“ Tlapa. Zájezd vedli ostřílení horští harcovníci Emil Gavlovský, Gerhard „Gert“ Tschunko, Vraťa Fibinger a Emil Rucký.

Po příjezdu do Åndalsnes, kouzelného městečka u ústí divoké řeky Rauma do Romsdalsfjordu, „chytli“ tamní typické počasí. Pro mlhu a déšť zprvu neviděli jen pár kilometrů vzdálené vytoužené horolezecké cíle - Trolltindene, pověstnou Trollveggen (tedy stěnu Trollů, severní stěnu Trollryggenu) ani protilehlý Romsdalshorn, dominantu oblasti. Na zlepšení počasí museli čekat skoro týden - a to měli štěstí, některé party neviděly kopec celý měsíc!

Náhodou se tam objevil bráchův kamarád Osvald „Osin“ Duba s přítelkyní Jitkou „Bumbrlicí“ Hartlovou. Jako čerství „emigranti Švýcaři“ se v Romsdalu zastavili cestou na Nordkapp. Nadšeně se vítali a vzpomínali, jak spolu byli v Pavoukově „Expedici Tatry 70“ a společně s Jurou „Pytlíkem“ Ungerem udělali prvovýstup na Wilsonku. Bratr Honza během čekání na počasí lákal „Osina“, ať si spolu v Trollech něco vylezou, ale oběma „Švýcarům“ došla trpělivost a odjeli na Nordkapp dříve, než se roztrhly mraky.

Ještě předtím však stihli společně s vedením zájezdu navštívit nestora norských horolezců Arne Randers Heena a jeho ženu Bodil Roland Heen v jejich domku v Åndalsnes. Na fotce z pondělí 9.7.73 jsou zleva vzadu Emil Gavlovský, Hanka Holubičková, Honza „Chroust“ a Vraťa Fibinger, vepředu Emil Rucký, A.R.Heen, Petr Jirko, „Gert“ Tschunko a „Osin“, fotila B.R.Heen

U Heenů

Brácha si u Heenů koupil průvodce (vyd. 1970) od nejlepšího zahraničního znalce oblasti Tony Howarda, spoluzakladatele a spolumajitele anglické firmy Troll (světové úvazové jedničky té doby), jednoho z prvovýstupců Anglickou cestou ve stěně Trollů (podle jejich klubu tzv. Rimmon Route, 1965). Z průvodce zde pár ukázek.

Howardův průvodce Romsdalu

Mapa Romsdalu

Howardův průvodce Romsdalu

Bratr Honza s velice vstřícným a přátelským Arne Heenem konzultoval výběr výstupů v Trolltindene, dostal od něj spoustu rad a doporučení. Bratrova volba pro něho a čtyři kamarády padla na východní pilíř Trollryggenu.

Prvovýstupem tímto pilířem otevřel éru velkolepých výstupů právě A.R.Heen, když v roce 1958 jako třiapadesátiletý spojil svoji vizi a síly s výrazně mladším Ralphem Høibakkem. Po předchozích šesti neúspěšných pokusech jiných, kteří se nedostali moc výše nad jeskyni, dosáhli vrcholu po 16 hodinách (po 12 od bivaku).

Při prvovýstupu měli 40 m lano, 10 karabin, kladivo a 6 skob, z nichž jediná byla americká kalená novinka. Uvádí se, že výška pilíře je asi 1800 metrů a délka lezení cestou Høibakk-Heen přes 2400 m. Podělme délkou lana a je to více než 60 lanových délek!

Prvovýstup východním pilířem Trollryggenu byl mezníkem v norském horolezectví. Je označován za nejtěžší ze tří pilířů Romsdalu, hezky srovnaných za sebou – přijíždíte-li od Oslo, první je východní pilíř Breitindu, za ním vystupuje pilíř Søndre Trolltindu a nakonec Trollryggenu.

A pozor, Arne s Ralphem r. 1968 zmákli výstup k 10. výročí v rekordním čase 14 hodin. To bylo Arnemu 63 a oplýval železným zdravím, vůlí a kondicí.

Bratr nemohl mít lepšího rádce. Arne mu posvětil výběr cesty i matroše. Honza jako přirozený lídr „své“ skupiny nic nepodcenil a nenechal náhodě. I podle vedení zájezdníků výběr cesty a dostatečné vybavení dávaly předpoklad k úspěšnému výstupu.

Vedle trvajícího mizerného počasí se objevila další špatná okolnost – snad zlé znamení? V pondělí 9.7. se ztratil Američan Kent Lanini (29), který si vyšel pod severní stěnu Trollryggenu a nevrátil se včas. A.R.Heen jej objevil mrtvého druhý den v úterý 10.7. pod stěnou Trollů. Zabil jej kámen, kterých zde padá mnoho. Nešťastníka pomáhala snášet naše skupina, včetně mého bratra Chrousta, Osina, Labana, Januchy... Ve středu 11.7. o neštěstí informoval deník Sunnmørsposten – Ålesunds Dagblad a na fotce jsou s Arne Heenem zkormoucení i naši kluci.

Mraky se v Romsdalu roztrhly ve čtvrtek 12.7. odpoledne, ale ty v duši zůstaly. Bratr Honza ani ostatní kluci sice nebyli zrovna pověrčiví, ale podlehli celkové atmosféře u Heenů i v ležení u farmy Fiva, kde tábořili. Zítra v pátek 13.7. určitě nejdeme!

Východní pilíře S. Strolltindu a Trollryggenu od JV

Krom pověstného pátku 13. prý byl vztyčený varovný prst i v tom, že ten nešťastný Amík byl 13. obětí místních hor. Naši kluci tedy počkali a paradoxně vstříc svému osudu nastoupili na pilíř až v sobotu 14.7., aby na seznam přidali svá jména jako 14., 15., 16., 17. a 18. oběť Trollů...

V sobotu 14.7. časně ráno brácha Honza udělal poslední zápis o plánu jejich pětice, vložil do igeliťáku nad vlezem do stanu a proti větru zatížil skobou, samorobo kaleným účkem od fotografa Karla „Šedýho“ Vlčka. Kluci odešli v pět a už je nikdo neviděl...

Dopoledne toho dne sice pilíř pozorovaly dvě dívky ze zájezdu, ale pro obrovskou rozlehlost masivu nikoho nezahlédly. V neděli 15.7. byla na vrcholu Trollryggenu z Isterdalu lehkou normálkou-sestupovkou trojka vedoucích zájezdu, nikoho shora v členitém terénu pilíře nezahlédli, na volání a pískání se nikdo neozval. Jelikož po oba víkendové dny bylo pěkné teplé počasí, nebyl důvod ke znepokojení.

V pondělí 16.7. starostlivý šéf zájezdu Emil Gavlovský odešel s dalekohledem pod pilíř, ale nikoho neviděl. Počasí se zhoršilo, ale stále bylo teplo. Nikdo ještě nepodléhal panice, plánovaný čas návratu byl až o půlnoci.

Tušení stínu přišlo až po vypršení kontrolního času. Hned zrána v úterý 17.7. naše skupina zahájila rozsáhlé pátrání, zkoušeli navázat kontakt shora i zdola, pozorovali zda snad pohřešovaná pětice pro zvrat počasí neslaňuje v jiném směru. Vše zhoršovala mlha s dohledností okolo 100 m.

A.R.Heen byl velmi znepokojen, neprodleně informoval policii a červený kříž – horská služba tehdy v Norsku neexistovala. Osobně pak řídil veškeré akce, a sám se jich aktivně účastnil, vystoupil znovu normálkou na Trollryggen a z vrcholu pátral v severních srázech, s několika našimi tam zůstal bivakovat. Bylo mu 68!

Do pátrání se obdivuhodně zapojila i silná skupina slovenských profíků v čele s Arno Puškášem, byl mezi nimi i Peter Dieška, s nímž můj bratr leccos lezl v Tatrách i na písku. Objevili se tu právě v osudných dnech, dobrovolně si pokazili program a nešetřili úsilím ani umem, aby pomohli. Přidali se další, jeden Nor a jeden Angličan.

Skupina na vrcholu byla vysílačkou v pravidelném spojení se slovenským táborem na druhém břehu Raumy. Peter „Čombe“ Dieška se spustil na dlouhém ocelovém laně do horních těžkých partií pilíře. Norské námořnictvo zapůjčilo dvě helikoptéry, jejichž nasazení ale dlouho bránilo trvající špatné počasí. Zoufalé dny ubíhaly, veškeré úsilí marné....

Konečně v noci na pátek 20.7. přišlo vyjasnění, umožňující nasazení vrtulníku. Ernst Hansen odstartoval ze slovenského tábora ve 3:00 a předvedl mistrovskou pilotáž. Za pouhou hodinu se postupně narůstající obavy změnily v tu nejhorší skutečnost. Všichni kluci jsou mrtví, na skalním výstupku v levé části pilíře asi 250 m nad suťoviskem...

K místu se vydala skupina vedená Arno Puškášem a lékař výpravy MUDr. Jirko. Dole zůstal Gerd Tschunko a díky svým jazykových schopnostem ve spolupráci s A.R.Heenem a policií vysílačkou zajišťoval koordinaci mezi lidmi v terénu a pilotem vrtulníku Ernstem Hansenem.

Po promítnutí spádnice do místa nálezu a určení průsečíku s výstupovou trasou je nejpravděpodobnější, že k nehodě došlo již první den výstupu v sobotu 14.7. a to ve spodních partiích pilíře. Napovídá tomu slunné počasí, lehké oblečení i menší množství zajišťovacích bodů – když „se valí tam kde to jde“ na tak dlouhé cestě obvyklá praxe... Arno Puškáš zakreslil nejpravděpodobnější místo pádu do fotky spodku pilíře.

Nákres Arno Puškáše, foto: I. Kluvánek

Nebohé kluky převezli do více než sto kilometrů vzdáleného Ålesundu, kde byli zpopelněni a ve čtvrtek 26.7. se vedení zájezdu zúčastnilo smutečního obřadu. Se zesnulými se krátkým proslovem rozloučil Arne Randers Heen...

Když přišla ta hrozná zpráva, hned se slétlo „hejno chytrejch“. Při totálním nedostatku základních informací „ti nejchytřejší“ hned měli jasno k odsudkům, že tam kluci dělali blbosti, že takhle se to nedělá, proč a jak a kdo za to může. Oháněli se tím bez náznaku empatie či studu, byl to hnus...

Byli jsme tehdy nesmírně vděčni všem kamarádům ze zájezdu i tatrancům a hlavně Arne a Bodil Heenovým za veškeré úsilí a pomoc v osudném červenci 1973 i letech následujících. A.R.Heenovi děkovala oficielní místa ČHS i my osobně dopisy a uveřejněním v romsdalských novinách. A ještě dnes moc děkujeme!

Potěšily typicky horolezecké památníky. Hned po tragedii udělali „malej Pavouk“ Ondra Pochylý, P.Stříbrný a J.Unger prvovýstup Blues na cestu poslednú – Chroustovi na pamiatku na Ušatou vežičku 20.-23.8.73 v severní stěně Malého Kežmarského Tatrách. V zimě pak čtveřice Orolín, Bakoš, Petrík, Soldán ve dnech 25.2. až 7.3.74 udělala prvovýstup Cestou pěti kamarádů přímo na Trollryggen... Honzovi napsala básničku studentka ústeckého peďáku Mirka Kulhánková, přednesli ji v Mikrofóru. Pohlazení...

Báseň pro Jana Procházku

Největší horolezecká tradédie v Norsku, po níž nezbyl jediný očitý svědek, pochopitelně vyvolala otázky, na něž jednoznačné odpovědi chybějí – a nikdy se je nedozvíme. Vše jsou jen domněnky, které mohou být více či méně blízko pravdě, nebo spíš vyvolávají otázky jiné.

Proč jich bylo pět, proč vůbec k pádu došlo? Někdo se prostě mohl smeknout. Nebo na někoho spadnul bludný šurtr, podobně jako na nebohého Amíka, a strhnul ostatní? Nebo snad všechny vzala kamenná lavina?

Leccos naznačují úryvky z překladu dopisu od A. R. Heena, popisující situaci po dvou a devíti týdnech po nehodě. Pravděpodobně hodně blízko pravdě jsou i úvahy „Gerta“ Tschunka, který pilíř touto cestou lezl o pár let později a v určení místa pádu i možné příčiny smektutím jednoho v ošemetném traverzu se prakticky shoduje s Heenovým dopisem.

Od A. R. Heena dva týdny poté

Od A. R. Heena devět týdnů poté

Probírat se teď více a znovu všemi detaily, znovu a znovu si klást ty staré i nové otázky by bylo pošetilé. Jak se říká, co se může stát, to se taky někdy stane...

Když jsme se před lety o této tragické události bavili s mým dobrým kamarádem-tatrancem Laco Kyrcem, řekl mi: „Vieš čo, nechaj byť, tak bolo napísané...“

Nechme tedy kluky v klidu věčně spát a věnujme jim tichou vzpomínku. Blbou diskusi si nezaslouží. Jejich památce připisuji pár smutných fotek, které jsem tam pořídil tři roky po tragedii.

Vladimír „Chroust“ Procházka II.

Fotografie Bodil Heen, Ivan Kluvánek, Jaroslav Hons, Osvald Duba, autor a archiv