CHAMONIX – BOTA

Autor: Bořek Vysušil <(at)>, Zdroj: Bořek Vysušil, Vydáno dne: 24. 07. 2018

léto 1994

Sedíme před stanem pod chamonickými jehlami a přemýšlíme, co bysme si ještě vylezli. Padne nám do oka jedna klasická cesta na Aiguille de l' M. Brzo ráno balíme a vydáváme se na asi dvouhodinový výstup pod stěnu.

Autor , foto: Archiv B.V.

Nejdeme v těžkých bakelitových botách, ani sebou nebereme mačky, ani cepíny, tak že potom po ledovci pod Aiguille du Grépon v maratonkách bruslíme jako kozy na ledě. Naštěstí je ledovec občas posypanej drobnou sutí, tak to nějak překonáme. Nebereme to sebou schválně. Museli bychom to potom celou cestu s sebou táhnout. Pod stěnou se to nechat nedá, sestupuje se na jinou stranu.

Aiguille du Midi, foto: Archiv B.V.

Cesta má vést výrazným vhloubením středem stěny. Dorazíme pod stěnu a já poprvé a naposled v životě se prásknu, netrefuju nástup. Ale lezení jde poměrně dobře, bez problémů, ale cesta není moc pěkná, je na místní chamonickou žulu poměrně rozlámaná a ne moc pěkná. Po několika délkách dorazíme pod mohutný kolmý kout uzavřený nahoře převisem. Kouty mám rád, tak začínám lézt. Ale kout je hodně rozlámaný a nedá se kloudně zajistit. Na plochách koutu jsou lištičky, které se drobí a lámou. Nějak se přes ten kout dostanu a jsem pod převisem. Jištění pod sebou nemám, nebo tak mizerný, že by při pádu nevydrželo ani náhodou. Jsem asi tak 30 metrů nad spolulezkyní. Stojím tam jako debil, čučím do převisu, který má vprostřed divnou až hnusnou, hladkou spáru. Začínám se potit, je mi jasný, že to dál bez pořádnýho jištění nevylezu, a že to taky neslezu zpátky.

Slanit se nedá, není za co. Jedině co by mě zachránilo, je malá skoba, která by se snad dala zatlouct do malé trhlinky vedle mě. Jenže my lezeme bez skob a jistíme jen vklíněnci a ty v tomto místě nejdou nikam dát. Skobu a kladivo, které bych potřeboval, mám já blbec v batohu na zádech, kdyby bylo nejhůř. Jenže to nejhůř právě nastalo a já se nemůžu ani pohnout, natož sundat batoh. Tak tam sotva stojím, sotva se držím, a nevím, co budu dělat. Začíná mně být šoufl. Potom se trochu vykloním do převisu a nevěřím vlastním očím. Asi 1 metr nade mnou je ve spáře hluboko zaražená bota-pohorka. Ani se nerozmýšlím, sundám dlouhou smyčku a po několika pokusech se mi podaří vklíněnou botu přehodit. Svážu smyčku, zkusím párkrát zatahat a ejhle bota drží. Tak pořádně zaberu, přitáhnu se přes převis za smyčku, chytím se boty, přitáhnu a pak se na ní postavím. Mám vyhráno, další terén nade mnou už je hodně lehké lezení. Stal se zázrak, tu botu mi tam musel seslat sám pánbůh.

Cestu jsme dokončili bez problémů. Později jsem se dozvěděl, že jsme lezli nějakou Anglickou cestu, která se moc neleze,.pro lámavost terénu. Ten nebožák, který tam byl přede mnou, tam asi narval nohu a pak ji nemohl ze spáry dostat ven, tak se musel vyzout a dolézt to naboso. Naštěstí na vršek už to je kousek a lehký terén. Když tak přemýšlím, vůbec netuším, co bych dělal, kdyby tam ta bota nebyla. Když to někomu vyprávím, tak mně to moc lidí nevěří.

foto: Archiv B.V.

Holt supernáhody se občas stanou!