Bratříčku, zavírej vrátka

Autor: Anička Coubalová <(at)>, Zdroj: Ája Coubalová, Vydáno dne: 24. 08. 2018

---

---

Prvovýstup v Javorákách

Když před měsícem projela celými Tatrami blesková povodeň a nejvíc poničila především Javorovou dolinu několikrát jsem si pomyslela, že pro tentokrát jsme zkrátka a dobře utřeli. Už jsem se pomalu začínala smiřovat s myšlenkou, že letos se do těch krásných končin asi nepodíváme, když v tom nám svitla naděje v podobě kamaráda z Lysé Polany.

 

 

 

Jeden telefonát vše změnil a ani ne za dva dny už jsme byli na cestě do pod Javorový štít. Hned, jak jsme vylezli z auta, dýchla na nás ta pravá tatranaská atmosféra. Pětihodinový pochod s rancema na zádech byl sice poněkud úmorný, ale za ten pohled to rozhodně stálo. Tichá dolina, bez dalších zvědavých turistů byla pravým opakem cesty k Mořskému oku a působila jako skoro až idylicky. Když se před námi konečně objevil Javorový štít, začali jsme vyhlížet výraznější spárový systém, kudy vede cesta Poldy Páleníčka. Kus od ní jsme plánovali udělat náš další prvovýstup. Už jsem se těšila, že máme vyhráno, když v tom jsem před sebou spatřila ten hrozný krpál, který vede k Javorovému plesu. V ten moment jsem si říkala, že si přijdu jako chudák Frodo při výstupu k průsmyku Cirith Ungol. 

Michal a šutr, foto: A. Coubalová

 

Už tam budem, říkala jsem si v duchu, hledíce k vrcholu morény. To jsem se ale šeredně spletla. Cestička z kamenných bloků stoupala stále výš a výš. Pleso bylo tou dobou hluboko pod námi, když jsme odložili ty zlořečené kletry a vydali se prozkoumat nástup a na vlastní oči prohlédnout pár prvních délek. Naše hlasy se nesly Javorovkou jak jsme horečně uvažovali a plánovali. Když jsme se konečně shodli na přibližném vedení cesty, pustili jsme se do hledání bivaku. Do oka nám padl malý zatravněný palouček, na kterém jsme později strávili následující noc.

Ráno jsem se probudila a má první myšlenka byla, jako moc se mi nechce ven z úžasně vyhřátého spacáku. Venku kosa, ale vůně čaje mě po několika minutách vytáhla z mého doupěte. Asi na tom měl podíl i táta, který do mě celou dobu usilovně šťouchal. Po vydatné snídani jsme se vydali na nástup a pustili jsme se do díla.

 

 

 

Trhlina, která se stále znovu objevovala v prvních třech délkách byla naprosto dokonalá pro zatloukání skob, takže jsem rozhodně měla co vytloukat. Úžasná skála a těžkosti, které jsme v ní dokázali najít nás oba nadchly. Nadšení, s nímž jsme se prokousávali stěnou nám dodávalo energii. Konečně se ve vyvádění dostala řada i na mě. Na štandu nad posledním těžkým místem jsme si předali skoby. Po krátké pauze jsem začala prozkoumávat stěnu na prvním konci a musím uznat, že zážitek to byl vážně úžasný. Dolomity jsou sice krásné, ale je evidentní, že jsem po tátovi zdědila velký kus tatranského ducha. Skoby se tloukly jedna báseň a skála byla přímo stvořená proto, aby jí někdo přelezl. Kouty, plotny spáry, prostě všechno, co si člověk může přát. Lehkými partiemi jsme doslova proletěli a už ve tři hodiny jsme stáli na vrcholu. Udělali jsme pár fotek, pokochali se úžasnou scenérií a pomalu jsme se pustili do sestupu. Prostě růžový sen.

 

 

 

Za necelou hodinu jsme byli dole. Nakonec jsme se společně rozhodli, že to svalíme zpátky k autu. V to jsme se sice ze začátku neodvážili ani doufat, ale štěstí stálo při nás. Pomalu jsme si pobalili saky paky a mazali jsme dolů. Zezačátku jsme si ještě povídali, jak tu před třiceti lety táta s bráchou Mirkem lezli a kde měly holky bivak, když na ně tři dny v mlze čekaly. Později jsme si už vyprávěli jen o jídle, které na nás čeká v autě. No co, motivace je přece důležitá.

 

 

 

 

 

V půl desáté jsme vyčerpaní a pořádně unavení dorazili k autu. Umyli jsme se a naházeli do sebe jídlo, naposledy jsme se ohlédli k temným siluetám horských štítů a vyrazili. Za tu dobu co spolu s tátou lezeme jsem už asi viděla hezčí kouty, ale tady si připadám tak nějak víc doma.