Za Igorem Novákem

Autor: redakce <redakce(at)horyinfo.cz>, Zdroj: Jan T. Reichel, Vydáno dne: 03. 06. 2019

---

+ 28. května 2019

Vysoká škola dopravní v Žilině byla známá výborným horolezeckým oddílem. Blízko cvičných skal, Tatry nedaleko, v zimě nádherné lyžování, to vše včetně volných jízdenek na dráhu bylo velkým lákadlem pro lid horolezecký. Vidina pěti let na skalách a oddálení povolávacího rozkazu na vojnu nás do města obklopeného prstencem hor velice lákalo.

Tak jsme se sešli v říjnu roku 1968 na plovárně, kde měla Slávia Žilina každý týden vyhrazený celý plavecký stadion a horolezci několik plaveckých drah. Po plavání vždy bývala po léta schůze horolezeckého oddílu. Předseda oddílu Luboš Přikryl a jeho pobočník Jarda Dlouhý, oba asistenti na tělovýchovné fakultě. Luboš Přikryl, bezvadný chlap, o kterém po létech Petr Bednařík prohlásil: "Luboš je ve věčném skaláku, ale ovlivnil naše životy a nasměroval nás správným směrem jako málokdo."

S Igorem jsme oba studovali elektrotechnické inženýrství, on silnoproud, já slaboproud. Nějak jsme si padli do oka. Igor byl výborný kamarád, ale i vůdčí typ. Vyzařovala z něj jistota. Byl i výborný společník a byla s ním legrace, řekl bych dokonce i sranda. Ve Slávii jsme vyfasovali horolezecký materiál a začali jezdit do Porúbky, což je kousek cesty lokálkou směrem na Rájecké Teplice. Vynikající skála, dolomit, hodně na tření a jemné chyty. Krásné sluncem ozářené stěny. V horolezeckém oddíle bylo množství perfektních plánů, na školu jsme v tu dobu vůbec nemysleli. Hned první akce byla týden na písek do Prachovských skal.

Bydleli jsme tam v nějaké turistické chatě. My s Igorem jsme se hned ztratili. Pochopil jsem, že to tam dobře zná a zíral jsem. Brzy jsem zjistil, že je Igor práskač, jak jsme tenkrát říkali, lezli jsme nádherné cesty. Já práskač nebyl, ale tehdy se mi ještě dařilo. Ještě dnes si pamatuju takovou stěnku s voštinami na Prachovskou jehlu. Dodnes nechápu, jak jsem to mohl jako první ke kruhu vylézt. Večer jsme se sešli s oddílem a tam vedení kroutilo hlavami, jak jsme jako nováčci mohli lézt takové prásky. Protože po nás nacházeli zápisy ve vrcholových knížkách…

Byl to nádherný týden a když končil, nám se nechtělo odjet. Sezóna však už skončila a my neměli spacáky. Tak se nám podařilo na noc se nějakým špatně zavřeným oknem do chaty dostat. Měli jsme i pokoj, ale postele s drátěnkami bez matraček. Spali jsme jen krátce, zima nás probudila. Igor ovšem byl muž činu. Měl vařič Bluet, dal na něj víčko od ešusu a dal to pod spodní drátěnku. My si na ni lehli vedle sebe a spali dál. Ovšem až bomba vyhořela, zima nás opět probudila. Takže další bomba a další spánek. Nevím už, kolikrát to bylo, ale noc jsme přečkali. Ráno ovšem bylo hliníkové víčko propálené…

Ten podzim 1968 jsme si moc užívali. Dvakrát týdně jsme chodili běhat s Petrem Bednaříkem, naším nejlepším kamarádem. On byl juniorským šampionem v běhu na 800 metrů. Dával nám lekce ze stylového běhu, což jsem potřeboval hlavně já. Igor byl soutěživý typ, tak se snažil s Petrem držet krok. Vždycky jsme si užívali, když Igor už nemohl a Petr přidal a zmizel nám někde vepředu…

Tu zimu jsme plánovali s oddílem perfektní akci, že vylezeme na Zadný Gerlach, budeme bivakovat na hřebeni a druhý den dojdeme na Polský hřeben. Sejdeme dolů a vrátíme se zpět do Žiliny. Nahoru jsme lezli Krčmářovým žlabem. Byl pořádně vysněžený, je to řádný stoupák, sníh až u huby. Šli jsme s Igorem první, za námi půlka oddílu, jedna dvojka za druhou. Nahoře mocná převěj, to já věděl z literatury, že je třeba ji prosekat, ale Igor neváhal a hned to udělal. Celý oddíl se dostal nahoru bez ztráty květinky, to bylo štěstí, tam je jištění iluzorní. Potom na Zadný Gerlach a přes Tetmajerovo sedlo na Gerlach. To už jsem znal, ale co dělal ten vichorec - lano mezi námi v tom sedle bylo natažené vodorovně jako bambusová tyč. Na Gerlachu porada oddílu, ne všichni měli bivakovou výstroj a počasí se zhoršovalo. Tak rozhodnuto Batizovskou próbou ústup dolů. Byl tam zaledovaný úsek, Igor neváhal, zatloukl kruh a slanili jsme to. Potom choďákem přes Gerlachovský kotol. Už byla tma, šli jsme s Igorem první a štvalo nás to. Měli jsme vše s sebou, tak jsme se rozhodli, že uděláme záhrab a budeme bivakovat. Když nás oddíl došel, rozmluvili nám to. Tak znovu na pochod a ve 22.30 jsme dorazili na Slezský dům ve Velické dolině. Tam nás pod střechou čekala společná noclehárna, postel, teplo. Ráno jsme viděli, jak vichřice v Tetmajerově sedle zametá sníh z hřebene… "Zase jsme oklamali smrtku," řekl Igor, bylo to jeho oblíbené rčení.

Ve studiu přituhovalo. Já se vracel z přednášek, zastavoval se na pokoji u Igora. Seděl na posteli a hrál na kytaru. Studium ho nebavilo. Protože měl tehdy hodně času, začal lézt s Petrem Bednaříkem. U Petra to bylo podobné. Strojní inženýrství nebylo pro něj to pravé. Tak se stalo, že oba opakovali. Potom už ale lezli pořád…

Igor školu nechal, měl štěstí, že se na vojně dostal v Popradu do nějakého vojenského horolezeckého oddílu. Byl jsem tam párkrát za ním. Dostudoval po vojně, perspektivnější obor. Ostatní už znáte…

Jan T. Reichel

P.S. Igor Novák a Petr Bednařík byli moji nejlepší celoživotní kamarádi. Budiž jim země lehká…