Za Petrem Bednaříkem
Autor: redakce <redakce(at)horyinfo.cz>, Zdroj: Jan Reichel, Vydáno dne: 22. 01. 2020+ 2. dubna 2017
Když odešel v loňském roce Igor Novák a já psal do serveru horyinfo vzpomínku na něho, všiml jsem si, že nikde na serveru není vzpomínka na našeho kamaráda a vynikajícího horolezce Petra Bednaříka. Kamarádi odešli do věčného skaláku a mně se čas krátí, musím tedy nakonec ještě vzpomenout Petra Bednaříka.
Petr Bednařík
Vzpomínky na něho začínají někdy na podzim roku 1968. To se objevil na schůzích horolezeckého oddílu Slavia VŠD (Vysoká škola dopravní) Žilina, které jsme mívali vždy po plavání v padesátce bazénu každý týden. Petr už měl za sebou rok studia a rozhodl se pro horolezectví. Byl v podstatě běžec na střední tratě, za sebou měl úspěchy na mistrovství republiky v běhu na 800 metrů. Byl však sportovní typ, bavily ho všechny sporty. Byl menší postavy, ale se širokými rameny a velkou silou, tichý a skromný kluk, kterého si zprvu člověk ani nevšiml. Časem vysvitlo, že je to nanejvýš obětavý a nekonfliktní člověk, žijící bohatým vnitřním životem. Lezení ho začalo hodně bavit. Když jsem k němu na koleji přišel, pořád mačkal gumové kolečko. Na nepatrném balkónku z pokoje ven měl spacák, kde spával, aby trénoval na bivaky! Od počátku lezení psal o tom, co a jak přelezl. Bylo to krásné čtení, bohužel, později v Kalifonii jsem se ho ptal, jestli to má, ale už to bylo pryč. Škoda, měl na psaní talent. Kousek od Žiliny jsme měli v Porúbce cvičné skály. Jelo se vlakem údolím k Rájeckým Teplicím. Vystoupili jsme v Poluvsie (rodný dům hrdiny Jozefa Gabčíka). Byly tam nádherné stěny, dolomit s jemnými stupy a chyty, výborný tréning na písek. Petr tam byl každou chvilku, když nenašel spolulezce, tak sám. Pamatuju si, jak mi jednou říkal, půjdeme tady na Sluneční stěny, jsou tam bezva cesty… Vylezl délku, já dolezl k němu a nevěřil jsem svým očím. Seděl ve smyčce jako na písku, dobíral mě do ruky. V úzké spárce měl nějakou hliníkovou kostku a tou protažené lanko z Kandaháru. Ve mě by se krve nedořezal. „To je chockstone, to mám z Alpinismu,“ a začal ve smyčce skákat, když jsem mu říkal, že nás zabije… Vyrobil si to sám, hodně se naučil v jejich rodinné autodílně.
Ze Žiliny jsme jezdili do Tater, měli jsme pro oddíl volnou jízdenku na dráhu, bylo to bezva. Byly to krásné zážitky. Vzpomínám na Stanislavského cestu západní stěnou Lomnického štítu. Lezli jsme to ve trojce, s Petrem a ještě Miro Čičkem. To byl už inženýr, byl v našem oddíle a v Žilině pracoval ve výzkumném ústavu. Byla to nádherná cesta, krásné počasí, obrovská expozice. Cesta vede vlevo od Hokejky, stěnkami s volným lezením a jemnými chyty a stupy. Do Hokejky je odtud krásně vidět, je to pár metrů. Miro, který ji už lezl, nám dával výklad. Naše poslední délka už se jistila za zábradlím na vrcholu a za chvilku už jsme seděli uvnitř restaurace. Zrovna tam dávali nějaký přenos mezinárodního tenisového utkání s Janem Kodešem…
V zimě jsme hodně jezdili s oddílem na běžky. Okolí Žiliny je pro to jako stvořené. Například Těrchová, kde jsme byli svědky, jak místní chasníci vyprovázeli nápadníky svých slečen ze sousední dědiny. Krvavé stopy vedly přes kopečky daleko do hor… Nejlepší akcí ovšem byl tzv. „Běh vysokoškoláků na Duklu.“ To bylo 14 dní na běžkách, od Orlických hor, přes Jeseníky, Beskydy na Slovensko.
Přes Roháče a do Polska, odtud přes Kasprův vierch zase na Slovensko a dále na východ až do Svidníka a na Duklu. Denní etapy od dvaceti kilometrů po osmdesát… To ještě byly doby, kdy býval hluboký sníh a i když nás bylo dvanáct, tak prošlapávání stopy byla náročná práce. Vedoucí oddílu Luboš Přikryl uměl motivovat lidi. Obrovskou popularitu získal jeho pokřik: „Dupej, dupej, když nemůžeš, tak odstup!“ Petr Bednařík měl mezi námi zvláštní postavení. Vzhledem k jeho běžecké, téměř profi kariéře, měl daleko větší kondici než my ostatní. Aby se nenudil, běžel třeba 500 metrů před nás, potom zpět kolem nás někam dozadu a opět se vracel… Vynořil se nečekaně někde z roští a znovu dopředu. Tak si vysloužil přezdívku „Rošťák.“ Co naplat, akce skončila a já neměl v zimním zkouškovém období (1970) ani jednu zkoušku hotovou. Tehdy došlo v mém životě ke kritickému okamžiku. Před víkendem jsme se vždy v menze domlouvali, co podnikneme. Kluci domlouvali přechod po hřebeni Nízkých Tater na běžkách. Pro mě hrozně lákavé. Jenomže už jsem tu zimu zameškal ve škole hodně, tak jsem musel odmítnout. V menze obědval i Ing. Miro Čičko a souhlasil, že půjde s nimi. A tak se stalo, že osud tomu chtěl, aby svou životní pouť skončili v dolině Ďurkové, nad vesnicí Magurka v největší lavině, co kdy byla. Jen jednomu kamarádovi se podařilo v lavině plavat a nakonec se zachytit větve na okraji lavinového žlabu. Bylo to hrozné. Týdny jsme tam jezdili a pokoušeli se je najít. Avšak čelo laviny bylo na výšku dvacet metrů! Mantinely, které lavina vytvořila byly hluboké deset metrů a na nich jako nárys byly smrky z poloviny obroušené! Na jaře sníh postupně odtával a my jezdili na pohřby. Miro Čičko, můj spolulezec z Lomničáku v Moravském Lieskovém. Nádherná vesnice na pomezí, ze hřbitova rozhled široko daleko po moravských a slovenských horách… Potom Zvolen, město jehož čestným občanem je generál Josef Šnejdárek, který osvobodil Zvolen z rukou maďarských bolševiků v roce 1919. Tam odpočívá Peter Koller, nádherný skromný člověk. Poslední z nich byl Igor Lichý, toho jsem neznal.
V tom roce už škola Petra Bednaříka nebavila. Nebavila ani Igora Nováka, tak oba opakovali a spolu lezli. Lezli takové věci, že rada starších oddílu jednala o tom, jestli by neměli být vyloučeni, aby v případě nějaké události nebyly potíže… Petr kolikrát nemohl sehnat spolulezce, tak si vychovával nějakého mladého kluka ke svému obrazu. Taky jezdil do Porúbky sám a tak mi jednou vypravoval tuto událost: Lezl sám Leteckou, což byla nádherná cesta, hodná svého jména. Uprostřed byl kruh a on se jistil sám nějakým starým lanem. Už byl dost vysoko a vypadl, padal pod kruh, lano se přetrhlo a on těch posledních pár metrů dopadl na zem. Vyrazilo mu to dech a tak se snažil tlouci zády o zem, aby dech opět nabral. Z povzdálí jej se zájmem pozoroval pasáček krav, který tam pásl na louce pod skalami k říčce Rajčance. Dopadlo to ovšem dobře… To léto Petr ještě než skončil školu jel na pohřeb svému mladému spolulezci, který zkoušel své umění na skalách blízko svého bydliště na Moravě…
Když Petr skončil školu, šel na Téryho chatu k legendárnímu chataři Belo Kapolkovi nosit. To byla další jeho lezecká éra, ale práce na chatě mu příliš rozletu neumožňovala. Byl jsem se tam za ním párkrát podívat a taky jsem si nechal naložit krosnu, abych si to vyzkoušel. Tak jsme kráčeli dolinou vzhůru, s námi lavinový pes Buck, který, když mě vzal do své smečky, už byl i mou ochranou. Když mi nějaký turista soucitně poklepal na rameno, už po něm Buck startoval. Tehdy jsem byl i inspirací Kapolkovy literární kariéry. Byl jsem na chatě na Mikuláše a Belo pojal následující plán. Dal mi pochodeň a příkaz, abych šel pod Velký hank a tam pochodeň zapálil. Potom jsem kráčel v té sněhové záplavě a tmě pomalu k chatě, tam položil nadílku a opět se vracel do doliny. Vše sledoval Belův synáček s očima navrch hlavy. Potom jsem četl v Krásách Slovenska krásnou Belovu povídku o této události. Ovšem ji stylizoval, s pochodní šel chatár atd. Tenkrát jsme Krásy Slovenska milovali, o horolezecví se jinde nepsalo…
Život vysoko v horách však nemohl mít dlouhého trvání. Petra povolali na vojnu. A tam se udála příhoda, která určovala asi celý jeho další život. Jednoho dne se jich velitel zeptal, kdo umí anglicky. Petr dobře věděl, že není radno se přihlásit, neboť bylo známo, že potom snaživci museli dělat rajóny, nebo něco podobného. Ale risknul to, anglicky uměl, byl to jeho koníček. A co se nestalo. Převelili jej ke speciální jednotce. Heslo: „Učit se, učit se, učit se.“ Ale anglicky. Potom do západního vojenského okruhu odposlouchávat americké jednotky v západním Německu. To ho bavilo a měl i výsledky! Jako první ve Varšavské smlouvě zachytil signál pro obrovské cvičení celého NATO. Dostal čtrnáct dní mimořádné dovolené… Po vojně učil a dál studoval v Brně. A lezl. Zapsal se do historie severní stěny Eigeru. Zajímavé, že i další dva kamarádi ze Slávie Žilina stěnu zdolali. Byli to Igor Novák z Prahy a Honza Martínek z Ostravy.
Petr Bednařík, Honza Reichel, Igor Novák
Petrovi se učitelské řemeslo vyplatilo. Když odešel do USA, pokračoval v pedagogické kariéře. Učil americké vojáky česky! Denně měl na stole Rudé Právo, o polední přestávce hrál s vojáky volejbal, zkrátka krásný život. Udělal si pilotní průkaz, občas zaletěl do Nového Mexika na oběd… K padesátým narozeninám si dal El Capitan v Yosemitech! Po revoluci jsem se těšil, až ho opět uvidím. A taky že ano, přijede do Brna. Dali jsme si sraz na roli a šli nahoru štatlem. Měl jsem plán, do které hospůdky ho po létech vezmu. Ale když jsme šli kolem hotelu Avion, tak mi řekl, že se tam zastavíme, že tam má nějaké známé. Ovšem jsem si řekl, to určitě, po tolika letech… Otevřeli jsme dveře a tam řev! „Petře! Peter!“ No hrůza, všichni se na něho vrhali. Češi, Američani. Pro mě šok. Vše se vysvětlilo. Jeden jeho žák, americký bojový pilot, když splnil povinné penzum hodin dní či roků, mohl jít na náklady armády studovat. Vybral si východní Evropu. A zrovna tady slavil narozeniny. Byl to velice intenzivní večer končící s pilotem tančícím ve slipech na baru…
Vzpomínky pamětníka. Kamarádi odešli, venku se smráká a vše spěje k neodvratitelnému závěru. Petře, budiž Ti země lehká…
Jan T. Reichel
Z pohřební služby Bermudes Family Cremations and Funerals
Petr Bednarik
December 19, 1948 – April 2, 2017
Resident of Carmel Valley With utmost sorrow we announce the passing of Petr Bednarik, a kind and selfless man. Petr passed away on Sunday, April 2nd, embraced by his wife and surrounded by several close friends. Despite his hard-fought struggle to live, his life was cut short at 68.
Petr grew up in the Czech town of Vyskov. His grandfather owned successful car-repair shop in town and he taught Petr and Petr's brother how to fix engines. But he really taught his grandsons how to strive for excellence, in all their endeavors. Petr was a gifted athlete, excelling in many sports, including skiing, cycling, running, and windsurfing. Petr’s home town of Vyskov sits near an area with an extensive network of cliffs, canyons, caverns and underground waterways carved into ancient deposits of Devon limestone.
As a teenager, Petr took up rock-climbing in this climbing paradise. His climbing career took a serious turn after taking a year off from school to work as a porter at Terry Hut in the High Tatra mountains of Slovakia. After work he would climb many routes on the peaks surrounding the hut. After this year in the High Tatra mountains and two years of compulsory military service, Petr returned to his home in the Moravian Karst to study education in nearby Brno. He specialized in geography and physical education, and his thesis work was titled "A History of Climbing in the Moravian Karst". This was, without a doubt, one of the finest periods of his climbing life. Petr explored the region, followed obscure oral leads to forgotten lines, drew maps and sketches, and filled in several dozen of his own first-ascents among existing climbs.
For several generations of climbers, Petr's thesis was the guidebook of the local crags. His finest lines are still the treasured test-pieces combining hard climbing and aesthetic beauty. During this time, Petr was included in the group of top climbers in Czechoslovakia who were given the time and opportunity to travel into foreign mountain ranges. Petr produced significant ascents and pioneered new lines in Soviet Russia, Italy, France, Switzerland, and in Hindu Kush, on the border of Afghanistan and Pakistan. Probably the most widely regarded of Petr's climbing successes came in 1976 when he led the first summer ascent (and third ascent overall) of the notorious Harlin Direttissima of the North Face of Eiger in Switzerland.
Petr's finest highaltitude accomplishments came in 1978, during an expedition by Brno climbers into Hindu Kush. During the expedition, Petr summited several mountains over 20,000 feet and pioneered bold big-wall lines. These lines include the first-ascent solo of the Northeast face of Kohe Shakhau and his climb of the Northeast face of Shakhaur and Udren Zom (23,396 ft) with his climbing partner.
In 1982, Petr and his wife emigrated from Czechoslovakia and settled in the Monterey area. He repeated some of the grand classic lines in Yosemite on El Capitan and Cathedral Rocks and, of these, he most valued his ascent of the Nose route on El Capitan. Despite of Petr's success in high-altitude, his whole soul was that of a rock-climber. Petr taught at the Defense Language Institute in Monterey for many years. A skilled craftsman (a quality known as Golden Czech hands), Petr later left teaching and obtained a contractor's license. He devoted the next twenty years to building or remodeling houses, from Pacific Grove to Big Sur.
He also applied his construction skills to his family life. He built a series of Sierra cabins so that the family would always have a place in the mountains for summer trips and winter skiing. When his young son expressed a desire to learn tennis, Petr built a tennis-court in their back yard. In later years, he and his son ran the construction business together. The last several houses that Petr built stand in Carmel Valley, including his own 'retirement' house, which, sadly, he enjoyed for only a short time. Petr's last great project in life had been to spend all his available time with his beautiful and very special granddaughter, Linda. Petr took every opportunity between medical treatments to do so: To teach her how to ride a bicycle, how to swim, sing, enjoy books, and share laughs together. She inherited her grandfather's sense of humor and blue eyes.
He always worked very hard and was ready to help everyone. He also continued his sport passion as long as he was able. He took up golf shortly just two years before his passing. He quickly learned the basic principal of that impossible sport. At 65 he hiked Mount Whitney without training for this demanding hike. He put in many miles as a long-distance motorcyclist, organized tennis tournaments, called friends to come out for coffee, made regular visits to convalescing friends and taught many people basics of do-it-yourself projects. He was an avid reader and always had a book in his hands.
Petr's extraordinary energy and friendliness were contagious. No matter the activity, people flocked to his side to enjoy his company, his sense of humor and his warmth. Being with Petr, one always believed that the world was a good place to live. Petr's passing leaves a wide-open gap among those who knew him. He was loved and will never be forgotten. Celebration of Petr's accomplished and exemplary life will be held on April 19th from 4PM-6PM at Casa Morgadinho, 35 Paso Hondo, Carmel Valley. Please park at the Dampierre Park behind the house. Condolences may be written to the family.
www.bermudezfamilyfunerals.com