Půlnoční hlídka

Půlnoční hlídka

Konečně náš starý dobrý bivak. Shazujeme z části ještě zavlhlé batohy a z pod balvanu vytahuji rezervní věci zanechané pod stěnou. Včera touto dobou jsme byli ještě hluboko pod vrcholovým žlábkem Velké Javorové věže, kde nás zastihla tma, mlha a v těsném závěsu i déšť. Sestup je komplikovaný, lépe to přesedíme tady. K ránu déšť začínají křižovat i sněhové vločky. Voda dávno pronikla žďáráky i spacáky. Je to jasné- cestu pojmenujeme Devátá vlna. Další den dopoledne jsme to nejhorší částečně usušili nad Zbojandou a rychle na sever do našeho bivaku v Javorové dolině. Na benziňáku rychle uvaříme čaj a polívku. Shlížíme dolů na hasnoucí paprsky vysoko nad potemnělou dolinou. Když sebou pohneme, můžeme chytit poslední autobus z Javoriny do Tatranské Lomnice.

Konečně pod stěnou. Každý rok se mi ta Javorovka zdá nějaká delší. Nejprve hledáme ten starý bivak napravo pod Kaskádami. Šlo by to, ale ten náš tu není. Ještě zkoušíme nejnižší místo pod stěnou. Obklopen lopuchy je tady přesně tak jak si ho pamatuju - jen pár kamenů zatoulaných ze stěny. Škoda, že jsem si tu naposled neschoval plechovku se vzkazem ,,Byl jsem tady." Dneska bych jí tady rád našel. Lehám si na záda a pozoruji to, co jsem neviděl 33 let.

***

A je tu ráno. Vylézám ze spacáku, protahuji si bolavá záda a zase nadávám sama sobě. Asi jsem měla víc času věnovat vyházení těch několika kamenů, na kterých jsem se celou noc převalovala. A přitom to včera vypadalo jako naprosto dokonalej bivak.

Hned po probuzení mě do nosu jako první udeří vůně voňavého a pekelně sladkého čaje. Při pomyšlení, že do žaludku budu muset hodit nějaké jídlo se cítím dost nepobaveně. Romantické ráno... opět nepřišlo, i když jsme v to oba doufali. Nechápu jak je možné, že nás v Tatrách po probuzení skoro vždycky uvítá zamračené a nevlídné počasí. Mraky se válejí v dolině pod námi a vypadá to všelijak, jen ne tak jak nám doma slibovala předpověď.

O půl hodiny později jsem už na nástupu se zabaleným báglem a táta na mě volá, že můžu jít. Nahodím na záda tu hroznou mrchu a vydávám se za ním na první štand. Cestou neustále přemýšlím nad tím, jak za mlada mohl tahat ještě o dost těžší a větší batohy. Nějak si to nedovedu představit.

„Do hajzlu!" ozve se nade mnou naštvané zanadávání a já leknutím nadskočím. Sice je táta ode mě jen pár metrů, ale ani tak můj mozek nějak nezpracoval, co se vlastně stalo. Najednou zaslechnu cinkání a než jsem si stihla uvědomit, co přesně dělám, moje tělo zareagovalo zcela automaticky. Rychle se natáhnu a špičkami prstů zachytím malou fichtli, která si to hopká po šikmé plotně směrem do údolí. No tak to bylo o fous, proletí mi hlavou. O pár okamžiků později se znovu ozve již o poznání naštvanější a bolestnější klení. Kouknu nad sebe a spatřím postavu v oranžové mikině a modré helmě, jak si naštvaně proklepává ruku. Všechno mi je hned jasné. Dostat kladivem do palce je vždycky k vzteku a pokud se to stane hned ve druhé délce, tak to naštve dvojnásob. Mě nezbývá než doufat, že mému spolulezci nesleze nehet a že dneska dolezeme na Jurgovský žebřík, kde by snad mohl být alespoň ucházející bivak.

O dvě délky výš už mi trochu dochází humor. Je mi jasné, že z tohoto vskutku ,,úžasného" štandu rozhodně slaňovat nechci. "Tahle skoba je taky blbá! Buď připravená Ájo," ozve ze zprava a já se podívám na tu dlouhatánskou plotnu, v níž má táta zatím tři bídné a jednu naprosto mizernou skobu.

1, foto: A a M. Coubalovi

Na dalším štandu už si říkám: Jo, tak to je fajn. Támhle už je spára kam nasázíme pár tutových frendů a pojedeme nahoru. Nevypadá to tak těžce. Nikdy bych si nepomyslela, že za chvilku budu v makat v druhém nejtěžším místě celé cesty. Alespoň, že mi táta vytáhl bágl, pomyslím si o dvacet metrů výš a sunu se pomalu dál. 

„Tak a jsme tedy," oddechneme si, když sedíme na Jurgovském žebříku a rozhlížíme se okolo. Chvíli mi trvá, než si v hlavě srovnám všechny dojmy a pozitiva. Pro dnešek jsme na konci našeho plánovaného výstupu. Nahoru už by to nemělo být tak těžké, což sice znamená dlouhý a namáhavý, zato ale poměrně příjemný terén. Dalším pozitivem je určitě i to, že oba máme, alespoň na následujících dvanáct hodin, klid od tahání toho prokletého batohu. Ovšem jedna vada na kráse by tu byla. Tátova představa relativně dobrého stěnového bivaku se od té mé trošičku liší. Nebo už jeho vzpomínky nejsou po třiatřiceti letech tak detailní, jak bychom si přáli? Kdo ví, ale skutečnost je taková, že na obě strany se táhne svažující se suťovisko a po nějaké poličce nebo rovném místě není ani památky. Chvíli pátráme, až nám do oka padne malý lavórek, ve kterém je navršeno trochu suti. „Rozhodně by to byl dobrý základ," praví táta. Mě to sice připadá skoro stejné jako místo, na kterém zrovna stojíme, ale odkývu to. Táta na to určitě má mnohem lepší oko než já. Ostatně, kde bych ho vzala, když je to moje první noc ve stěně. 

3, foto: A a M. Coubalovi

5, foto: A a M. Coubalovi

Bivakový stan, foto: A a M. Coubalovi

Po půl hodině práce, budování a hrabání bylo hotovo. Malá plošinka kterou jsme vytvořili, byla tak akorát velká pro náš malý stěnový stan. Za chvilku už bydlíme a je nám dobře. Nikdy bych nevěřila, jak dobrá může být samotná kostka goudy se sušenkama a trochou coly. 

O hodinu později už sedím ve spacáku a doufám, že táta mezitím nezmrzne. To byl taky nápad vzít jeden spacák pro dva lidi. A vůbec, jak je možný, že je tu zas tak hrozná zima? Vždyť je červenec! nadávám v duchu. 

„Sakra! Jak je možný, že je tu v červenci taková kosa!" zanadává můj společník a trochu se zavrtí. V duchu se musím smát nad naprostou shodností našich myšlenek, ale okomentuji to jen souhlasným zamručením. 

Spánek zatím nepřichází. Sice jsem již několikrát klimbla, ale desetiminutové zavření očí se za spánek rozhodně považovat nedá. Už potřetí od táty přebírám vyhřátý spacák a doufám, že co nejdřív zase začneme lízt. Už o půlnoci jsme oslavili, že máme za sebou půlku bivaku, ale ještě minimálně pět hodin zbývá. 

A přesně v tomto duchu pokračujeme až do rána. S tátou si povídáme o tom, jak se svým bráchou dělal vedlejší cestu Kaskády, já mu vyprávím o mé nově rozečtené knize a nastiňuji mu svůj nový a nejnovější nápad. Svou knihu ,,Zajatci lži" píšu s nějakými pauzami už skoro dva roky a nebylo by špatné uvažovat o tom, co dál. Tátovi se můj nápad líbí. S úsměvem poznamená, že se od svého milovaného dílka evidentně neumím odpoutat a já jen přikývnu. 

Konečně je tu nový den. Slunce už pomalu vychází a já neodolám. Beru do rukou foťák a opatrně vylézám ze stanu. Pohled je to vážně úžasný. Rychle cvaknu pár záběrů a vracím se zpět. 

7, foto: A a M. Coubalovi

 Společnými silami zabalíme všechny věci a napěchujeme je do naší stěnové mrchy. Přece jen už není tak těžká jako na včerejším nástupu.

Při pohledu vzhůru se jen zašklebím. Nadcházející délka nevypadá nic moc. Sice to asi nebude nijak extra těžký terén, ale rozlámané drny nad námi se mi moc nelíbí. Ostatně okolo to nevypadá o moc líp, pomyslím si, když táta odlézá od štandu. O patnáct metrů dál se mé podezření potvrdí. Skála je na pohled sice pěkná, ale narvat skobu za viklající se balvan rozhodně nepřipadá v úvahu. Věděli jsme to oba. Spár tu sice taky pár je, ale všechny jsou uzavřené a ani těm nejmenším fichtlím se do nich moc nechce. Nikdy bych nevěřila, že přesně v tom místě bude jedna držet tak, že nakonec budu nucena ji tam nechat. 

Nakonec táta přeci jen jednu zatluče a založí stopera. O metr výš si to posichruje dalším účkem a mizí za hranou. Po čtvrt hodině mlácení a občasného nadávání se shora ozve mě již dobře známý výkřik: „Štand! Zruš!" Oddechnu si, ale před tím než zruším, rychle povolím tak dva až tři metry lana. Táta má někdy ve zvyku ještě trochu dobrat. Stále si živě pamatuji, jak s námi před lety lezl náš kamarád Petr Blecha. Tehdy jsem byla ještě malá a nemohla jsem tátu jistit. Dodnes si pamatuju, jak Petr zrušil a zničeho nic jeho modré reverso skákalo dolů po italské "Zebrátě" a na tváři se mi objeví potměšilý úšklebek, 

„Tak a kam teď?" zeptá se mě můj spolulezec tři délky nad Jurgovským žebříkem. Zleva nás lemuje plotnovitá nepříjemně vrstvená skála a vpravo nevábně rozbitý pilíř. Mezi tím se nenápadně rýsuje začátek koutku s převisem, za jehož okraj nevidíme. 

„No já nevím," přiznám, ale on po mě chce buď A nebo B. Nemůže všechno rozhodovat vždycky on a zrovna v tuto chvíli jsme byli oba na vážkách. „Tak to zkus nahoru. Nějaký spáry tam jsou a nelezitelně to taky nevypadá," řeknu po chvíli váhání. 

„Fajn, tak mi dej skoby," řekne táta a v rychlosti si ode mě přebere vše, co by mohl potřebovat. Ihned se vydává na cestu. 

Když dolezu na další štand, čeká na mě milé překvapení. „No tak to vypadá pěkně těžce co?" zazubí se na mě táta a tváří se jako by právě dostal nejlepší vánoční dárek. „To teda," kývnu a pohledem si změřím malý koutek, do kterého jsme se dostali. Mírný převis na začátku působí poměrně hutně a jediná možnost, kde se dá přichytit je spára, ve které už máme zatlučené naše účko. Už od pohledu to vypadá na docela záludné místečko. 

Koutky, foto: A a M. Coubalovi

Kouty pokračujeme k vrcholu. Lezení je to krásné a jištění jde jedna báseň. Síly už docházejí, ruce bolí a batoh je s každým dalším metrem těžší a těžší. Ale vrchol se blíží a to nám oběma dodává síly. Spára na kterou jsme narazili v minulé délce se táhne až na vrchol.

„Tady zaštanduju! Došly mi frendy," zavolá na mě táta a já jen němě přikývnu. Ještě poslední délka a budeme na Vyšném Jurgovském žebříku. Tedy doufám. Po deseti minutách na štandu nechávám jednu skobu a pouštím se za ním. Svým novým kladivem (spíš tedy staronovým, jelikož jakmile se mi dostalo do ruky, už se nedá považovat za nové) mlátím do jednoho účka a snažím se ignorovat zápěstí, které při každé další ráně nespokojeně zabolí. Už se těším, až budu jen vybírat frendy. Když dolezu k tátovi, šokem mi málem vypadnou oči z důlků. Táta sedí v jediné smyčce, která je provázaná ve spáře a sichrák má zapnutý ve frendu (který byl sice tutový, ale pořád to byl jen frend) asi o deset centimetrů výš. 

„Jsi si jistý, že nás to udrží?" ptám se a skepticky si ho prohlížím. Má důvěra v jeho štandy je sice větší, než v ty mé, ale za posledních dvacet čtyři hodin byla už několikrát těžce zkoušena.

„Jasně, to je naprostej tutáč," uklidňuje mě táta a já několikrát potlačím nutkání, ohlédnout se. Javorová věž není Alpawand. Tam se dalo koukat dolů a člověk se tím vyloženě kochal. Tohle už je mnohem exponovanější pohled. Vysoké horské vrcholy vedle nás tonou v mracích a já se jen modlím, aby nám zase jednou něco nepřijelo na záda. Na průplach v Kolovém štítu mám poměrně živé vzpomínky dodnes a rozhodně nemám v plánu si podobný zážitek v nejbližší době zopakovat.

„Dobře, chceš vzít i tu poslední dýlku? Mě už trochu docházejí síly?" zeptám se. 

„Klidně," pokrčí táta rameny a já se neustále divím, kde se v něm ta energie a houževnatost bere. Tato cesta mě dokázala už několikrát velmi příjemně překvapit. Když jsem se koukala na naši nejtěžší délku, nenapadlo by mě, že z ní vlezeme do nejkrásnější pasáže celé cesty zakončené poměrně těžkým oblezem poněkud nestabilní věžičky. „Ájo dávej pozor, jsou tu nestabilní bloky! Nerad bych ti něco hodil na hlavu!" zavolá na mě, když zatlouká jednu z posledních skob našeho výstupu. 

„Já dávám pozor vždycky!" ohradím se, ale na rtech se mi rýsuje úsměv. Za chvíli se přes poslední těžké místo totiž přechvějeme a vlezeme na Vyšný Jurgovský žebřík. 

Následující tři padesátimetrové délky nás vyvedou na exponovaný hřeben. Konečně slunce a vrchol.

V 15:17 dorážíme do Horného Ríglového sedla. Konečně už oba sedíme, sundaváme lezečky a naše bolestné hekání se rozléhá tak, že pozorný posluchač by nás určitě zaslechl až dole v Rovienkách. Každý z nás do sebe hodí půl balení hroznového cukru a pomalu se zase začínáme hýbat. 

Táta mě celou dobu ujišťuje, že si sestup pamatuje a je prý v pohodě. Průvodce ho však líčí celkem složitě. První pokus o traverz doprava pod Ríglovým sedlem se nám moc nelíbí. Zkoušíme to tedy o patro níž. Ten se nám taky nelíbí. Zkoušíme to rovně dolů. To už se nám vůbec nelíbí. Po hodině pokusů, stojíme znovu na výchozím bodě. Taťka nevypadá, že by tu něco moc poznával. „Sakra byl jsi tu vůbec někdy?" nevydržím to a panika si najde cestu přes kamennou masku, za kterou se ji už minimálně hodinu snažím schovat.

Něco nám oběma napovídá, že první pokus byl správný. Po jedné délce přes žlab a žebra se skutečně dostáváme do schůdnějšího terénu, za kterým se objevuje sedlo Malý Závrat. 

„No to snad ne. Vidíš to co já?" řekne táta.

Těsně pod sedlem začíná minimálně šedesát metrů dlouhé na kost zmrzlé sněhové pole. Takže nás čeká další zdlouhavé oblézání, jištění a také další zdržení. 

„Je 18:00. Budeme-li dostatečně rychlí, proběhneme po žluté nad Zbojandou a vyplazíme se do Javorového sedla, pak máme ještě šanci za šera sejít do Javorové doliny.

Ze žluté ve spěchu odbočujeme příliš brzy. Cestička náhle vymizí a s ní i naše odhodlání pokračovat dál.

Když se zmoženě skulíme dolů, vydáme se pomalu na Zbojandu. Zvolna se stmívá, proto jakékoli další hledání už nemá cenu. Oba jsme unavení a těch pár hodin nestojí ani jednomu z nás za to, abychom se někde po tmě přerazili. Svým způsobem se nám oběma uleví. Už se nemusíme nikam sápat a vidina brzkého odpočinku se nám začíná poměrně líbit. 

Na Zbojandě nám chatařka nabídne útočiště. Teplý čaj a česnečka působí na naše nervy jako balzám a vidina toho, že další noc nestrávíme venku v zimě nám oběma vykouzlí úsměv na rtech. Po chvíli odpočinku se vydávám ven, hledat po okolí signál. Zbývá jen poslat krátkou SMS naší, určitě už strachy celé zelené, mamce.

„Ájo vstávej," šťouchne do mě kdosi. Když otevřu oči, vidím tátu, jak nade mnou stojí. Na místě, kde předtím spal spatřím již jen složené deky a povlečení. 

Tentokrát jsme se poučili a raději svůj další postup zkonzultujeme s mapou, na stěně při vstupu do chaty. Za půl hodiny už pochodujeme vstříc Javorovému sedlu.  

10, foto: A a M. Coubalovi

 V horách nás uvítá krásné slunečné počasí. Na naší cestě potkáme několik kamzíků, ale jinak nikde ani živáčka. Cesta do Javorového sedla už probíhá klidně. Oběma nám je náhle jasné, že včera zapracovala únava a vypětí. Cestu jsme našli a úspěšně se dostáváme zpět do Javorové doliny. Už jen rychle vybíhám do našeho bivaku pod stěnou a naházím do kletrů věci, které jsme tu předevčírem opustili. O hodinu později už sedíme u vařiče a vaříme čaj. 

„Nikdy by mě nenapadlo, že budu nakonec rád, že jsme na tu Zbojandu šli. Tak hezky se to prodloužilo," zkonstatoval táta a mě nezbylo nic jiného než souhlasit. Chvíli si jen užíváme klid, když v ten moment si vzpomenu na jednu otázku, kterou jsem mu chtěla položit už včera. 

„Hele, tati? O kolika štandech jsi mi řekl, že jsou tutový, i když se ti moc nezdály?" nadhodím, ale nejsem si jistá, jestli na svou otázku chci znát odpověď. Škleb který se následně objeví na tátově tváři mi hned napoví, že nechci. A taky že radši nic neřekl. 

„No, alespoň budeme mít zase o čem psát," povzdechnu, když si nahazuji na záda zabalený bágl. Potom oba dva za tichého hovoru pomalu vyrazíme a směřujeme pryč od našeho nového prvovýstupu.

***

Hotovo, jde se domů, foto: A a M. Coubalovi

Zákres cesty ve stěně, kresba Michal Coubal

kresba Michal Coubal, foto: A a M. Coubalovi