Útěk do svobody
Autor: Jiří Vodsloň <jirka.vodslon (zavináč) intergraph.com>, Zdroj: Jirka V, Vydáno dne: 30. 11. 2020
Lezení a situace za COVID vyvolávají vzpomínky na 70 a 80 léta, kdy jsem hledal svobodu v lezení a horách.
Útěk do Arca, stmívání nad Lagem
K lezení a horám vedla cesta od různých sportů: házená, skoky do vody, jachting, atd, od turistiky v horách, od šedivé reality tvrdé normalizace, od schizofrenie mysli soukromé a veřejné, od šikany strany a vlády, do světa, kde byla volnost, kam komouši nedosáhli, neb byli z party ihned vytěsněni, kde se nedalo podvádět a být „šikovným“, kde člověk musel ukázat co v něm je.
Lezení v horách nebyl sport, ale touha být v panenských horách s parťákem, svobodně a zodpovědně se rozhodnout, kterým směrem vystoupit na vrchol, byla to materializovaná touha být pryč od té totalitní mizérie. Byl to kousek svobodného a pravdivého světa, bez melouchářů, posluhovačů, ksindlů a práskačů, SNB a STB.
Útěk k horským horizontům
Dnes po čtyřiceti letech, v době Covidové, jako bych se vrátil zpět. Ten samý pocit, útěk do hor, útěk do svobody, daleko od šikany v údolí, daleko od byrokratických a technokratických zákazu, pryč z totality úředníků, pryč z té politické korektnosti, pryč od práskačů.
Jak je to možné, že lidé zapomenou na svá základní práva, jak to, že podřídí svou svobodnou vůli diktátu nezvolených hygienických „expertů“.
Jak je možné, že vyspělé liberální demokracie necení a nevěří v soudnost a zodpovědnost svých občanů a na druhé straně svobodní občané volají jako masochisté po další a další omezení svobody zavedením dalších populistických opatření.
Jak hrozné bylo číst Orwellův 1984 o soudobé „Čínské“ společností v době totality, a jak živě se nyní text připomíná při sledování zpráv o rychlé změně zákonů, kterou nebude schvalovat parlament.
Jak příznačné je románové čtení J. Zech: Corpus Delicti pro aktuální dění, ačkoli jsem si před dobou Covidovou myslel že se jedná o pěkné SciFi.
Ve vertikálním světě
A jak musím dát zapravdu Carlo Strenger, když se strachuje o demokracii, o kterou současná občanská společnost tak málo pečuje a bere ji jako samozřejmost, a ani nevidí, jak jim ta samozřejmost protéká mezi prsty jako zrnka písku, jedno za druhém, až z ní nezbude nic.
Válcuje mě politická korektnost, která mě označuje za vraha tím, že nenosím hadrovou masku, která mě a nikoho jiného neochrání, která jasně neřekne, že obětuje svobodu 90% populace místo aby efektivně ochránila rizikovou část, která zadluží nastupující generaci, která vytváří představu plně pojištěné společností s právem na nesmrtelnost.
Tato politická korektnost je klam, který se nám vymstí.
Útěk na vrchol
Křičím a nikdo mě neslyší, pocit bezmocnosti produkuje „nasrání“ a zmar umocněný vědomím, že není možné se před lidskou, bohužel většinovou, předpostraností podporovanou zastrašovacím populismem, kde schovat, či se ji efektivně vzepřít. A přesto vzpomínka na signatáře Charty s poměrem 254 k 15 milionům obyvatel ČSSR (1/60 000) vytváří jiskru naděje budoucnosti.
Daleké obzory
Poznámka redakce: Článek vyjadřuje osobní názory a postoje autora a jeho publikování neznamená atomaticky, že se s nimi ztotožňujeme. Názory zde prezentované bereme jako námět pro diskuzi.