Mějme rádi ostré!

Když jsem si po roce znovu přečetl článek Uškrcený na Žabím koni – neuvěřitelné slaňování, probudilo to ve mně dosloužilého metodika. Chyby vedoucí ke zbytečné fatální nehodě původní zpráva IAMESu i Petr Jandík správně hodnotí, vše bych podepsal. Nechci s nimi v ničem polemizovat, jen bych výrazně podtrhl „partner check“ – a trochu doplnil.

 

Z popisu nehody není jasné, jakým způsobem zachránci uvolňovali lano škrtící nešťastníka. Nechci spekulovat ani podsouvat, že by snad nepoužili nůž, jen jsem se to nedočetl. A přemýšlím nad otevřenými otázkami „co kdyby“... Jistě, „kdyby jsou chyby...“, to už zmařený život nezachrání. Ale zkusme si na některá „kdyby“ odpovědět a vzít si z nich ponaučení.

 

Co kdyby tam nebyli ti záchranáři a parťák slaňujícího nešťastníka se o něj musel postarat sám? Jak by jej mohl ze smrtícího objetí dostat? 

V takové situaci se počítá každá vteřina, na žádné složité manipulace s lanem a nadzvedávání visícího není čas! Jediným rozumným řešením je okamžité převěšení oběti ke slaňovadlu zachránce a odříznutí škrtícího lana!

 

Tehdy na Žabáku parťák měl k dispozici druhé lano. Když na něm naslaňoval podívat se, co se děje, měl svoje sebejištění prusíkem? Měl nůž? A jako méně zkušený z té dvojice (jak je psáno), uměl by kamaráda k sobě přicvaknout, přefiknout škrtidlo, a společně slanit těch pár metrů do sedla?

 

Několik jednoduchých sebezáchranných praktik by se měl naučit a rutinně ovládat každý – nejen než jde do hor, zatraceně se mohou hodit i na skalkách za barákem *). To se nacvičovávalo v oddílech, předpokládám a doufám, že i nyní...

 

A stejně tak každý by u sebe měl mít nůž – ale ne v báglu či přimáčklý pod sedákem v kapse kalhot, tam je k ničemu! Nůž musím mít k okamžitému použití na místě dosažitelném levou i pravou rukou (co kdybych měl jednu poraněnou?)! Mně se k uložení nože osvědčila samorobo kapsička vepředu na sedáku – co kdyby takovou výrobci dodávali jako příslušenství, nebo ji přímo šili aspoň na „horský“ sedák? Nůž musím mít na šňůrce dostatečně dlouhé, abych s ním vše mohl dělat aniž bych jej odvázal – když jej ztratím, je k ničemu!

Spyderco LadyBug je fakt mrňavý, foto: Vladimír CHroust Procházka II.

Dávám přednost malému lehkému superostrému nožíku. Samozřejmě, lepší nějaký nůž než žádný, ale běžný velepraktický červený „švýcarák“ či jeho česká obdoba z Mikulášovic při každodenní potřebě zrovna superostrý nebývá ani při pravidelném broušení, ta ocel hůře drží ostří. Jednoruč otevíratelný sebezáchranný nůž netupím o chleba ani klacky k napíchnutí buřtů, mám jej jen k sebezáchraně - např. mrňavý LadyBug od Spyderca, který lze nosit i jako přívěsek na krku (jeho obdobou je jen o fous větší ManBug).

 

*) Kdysi dávno jeden sólista kvůli absenci nože málem přišel o život na Suškách. Sebejistil se Shuntem na fixu, spadl, v letu se jistidla reflexivně chytil – a ten tak nechňapne! Než mu došlo že se musí pustit, proletěl skoro na dno, byla by to podlaha. Těsně nad ní chytil polici a přerazil si nohu, prýštila z ní krev. Při té ráně pustil Shunta a ten jej zastavil pouhý metr a půl nad zemí. Nastoupat a uvolnit Shunta nedokázal, bez nože se nemohl odříznout, tak tam jen bezmocně visel a býval by vykrvácel. Bylo sychravo, nikde nikdo. Naštěstí měl píšťalku a její ostrý hvizd přivolal osamělou mileneckou dvojici a ta jej zachránila...

 

Pro HORYinfo text i foto 

Vladimír „Chroust“ Procházka II.

Spyderco LadyBug přefikne i silné lano, foto: Vladimír CHroust Procházka II.