Léto jak má být

Autor: Michal Coubal <(at)>, Zdroj: Michal Coubal, Vydáno dne: 19. 12. 2021

---

---

Dolomity i Tatry

Noc pod Piz Chiavazes je teplá, klidná a černá. A ten nespočet hvězd, jen je prohrábnout rukou. Svět je báječný, když začínají prázdniny.

 

 

Cesta Roberta 83 v jižní stěně patří k nejkrásnějším v Dolomitech. Jenže jak jí najít, když cest v této části stěny identifikujeme nejméně dvakrát víc, než udává nejnovější průvodce. 

 

„Co radí tvé zkušené oko?" ptá se Ája. Poslal jsem jí vlevo. Ale podle jejích opatrných pohybů a hekání je jasné, že tohle 6a asi nebude. Bylo to vpravo, ale rodinné motto: „Keď som si ťa kúpil, tož ťa taky schrústam" opět zvítězilo. I třetí délka skýtá tři pohádkové možnosti.
„Tak kterou?" ptá se ironicky dcera. „Šel bych prostřední." „Dobrá tedy, půjdu vlevo!" Byla to ta prostřední.  

 

Charakteristický převis ve střední části a partie nad ním už jiné možnosti nenabízí a tak se pomalu rozhostila pohoda z lezení a krásného letního dne. A když podvečer začal nad ledovcem Marmolády své barevné čarování, nemělo to chybu. 

 

Vale di San Lucano má neopakovatelné kouzlo. Úzké údolí svírají z jedné strany 1 500 m vysoké jižní stěny Pale di San Lucano, z druhé rozložitý masiv severních stěn Monte Agner. Zastavujeme pod Terzza Pala. Jsem zvědav, jak na Áju zapůsobí stěna jejího jména, připomínající gigantickou dlaň s nataženými prsty.

 

---

1988
Včerejší útulnost našeho druhého bivaku je ta tam. Nad Agner je černo a i údolí se rychle plní mraky. Před dvěma dny jsme s Mirkem nastoupili do stěny s přáním, vylézt v její levé části novou cestu. Po mnoha deštivých dnech předevčírem konečně vyšlo slunce, teď však déšť začíná nanovo. V jeskyňce na vrcholu pilíře zanecháváme pár skob a tři láhve vody. Za sebou máme pěkných pár délek krásného lezení. Slaníme a sestupujeme dolů, aby nás zanedlouho z tohoto slzavého údolí zachránila Škoda 120 a v ní naši slovenští kamarádi Fero Piaček Jaro Michalko.
Tehdy bych asi nevěřil, že se do této stěny následujících 33 let nevrátím.

---

Ze zasnění mě vytrhne až bílý kempáč, který zastavil skoro o nás. Chlap co se z něj hrne je mi nějak povědomý. Tiskne mi ruku, řehní se od ucha k uchu a já jen nevěřícně vyblekotám Ivo Ferrari...? S tímto výborným italským horolezcem a znalcem místních hor jsem se nikdy osobně nesetkal, jen si už roky píšeme. Zahlédl nás v Agordu, poznal asi naše nezaměnitelné auto a pronásledoval nás až sem. 

 

Za vydatné pomoci jeho ženy Frederiky, zběhlé v mnoha jazycích, v mžiku zmapujeme naše anglicko-německé dorozumívací schopnosti. Je toho tolik, co si musíme říct a když něčemu nerozumíme o to upříměji se na sebe zubíme. Domluvili jsme společné lezení i jarní setkání v jejich domovském Leccu. Když se loučíme, je už skoro večer. A pak už jen zapadající slunce, rudá Civeta a počítání Perseid na Falzaregu. 

 

Východní stěna Sass da Stria skýtá pěkné lezení v barevné a pevné skále. Logické linie ve středu stěny, vhodné pro klasické lezení, jsem si všiml už před lety při přelezu cesty Ultima tule. Její autor Diego Filipi je vždy zárukou perfektního zajištění a nádherného lezení. Krásné počasí trvá a nás čekají dobře odjistitelné kouty a spáry ale i jemné stěnové lezení. 

 

Nejhezčí dny strávené v horách jsou ty, kdy navyklou rutinu vytlačí něco nového, na co se dá ještě dlouho vzpomínat. Tady to byli motýli. Celou cestou nás provázely desítky malých hnědých motýlů. Posedali nám na ramena, helmy i kladiva, aby se v jednom okamžiku zvedli, zavířili nám nad hlavami a zase dosedli. Dát této cestě správné jméno nebude problém. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---

Tatry 

Nedovedu si představit jiné přivítání od Javorové doliny v Tatrách než mraky, mlhou a zimou. Z bivaku pod severní stěnou Javorového štítu je vidět jen kus trávy a první balvany suťoviska. Jinak jen převalující se bílá kaše. Ája přitáhla z blízké jeskyňky pod balvany ještě slušnou karimatku a zase zmizela v mlze. Za chvíli přiběhla s docela pěkným cepínem a slovy: „A to jsem se ještě nedoplazila na konec!" Bleskově jsem zareagoval. „Ájo, to stačí, myslím že ani nejsem zvědavý na to, co by mohlo být na konci jeskyně."
Ráno jsem měl už navařený čaj, když se pomalu rozednilo. Mlha sice zmizela, ale obloha byla šedá a nikde ani stopy po mrazivém srpnovém slunci. Z nehybné spacákové kukly vedle mě se vytrčil studený pařátek a z hloubi se ozvalo: „Jen dva prstíčky si ohřeju a půjdem..." Zapálil jsem znovu vařič a ohřál je. 

 

I v této části stěny se střídají pevné plotnovité pasáže s naprosto bizarními pilířky, jen tak zlehka opřenými o stěnu. Větší starosti mi dělá řada bloků visící na plotně vpravo od nás. Tam nesmíme. Spodní část stěny je zakončená doprava ubíhajícím převískem, rozetnutým koutem. 

 

V jeho vrcholu stojí či visí blok velikosti desetiletého školáka. Oblézám ho zlehka a opatrně jako duch, když to trochu zavrzalo a a on se mi zlehka opřel o hrudník. Pravá i levá ruka drží dobře a tak se ho pokouším pasem natlačit zpět. To už se do mě opřel pořádně. Zavolám na Áju, ta je v bezpečí, dost velký kus napravo. Ale co lana? Nezamotá se do nich? Musím jen doufat, že ne. Vyvěsím se na ruce a vypustím „cvaldu" dolů. Žádné škubnutí, jen rachot řítícího se kamene. Jemně škrábnul o obě lana, ale jinak dobrý.

 

 

 

Na vrcholu si utřeme nudle a popřejeme si, abychom i v Javorákách alespoň jednou zažili krásný a teplý západ slunce.