Kohoutí hřeben - sto roků poté

Třeba už nebude Zeměkoule, rozpadne se na prvočinitele a Kohouťák s ní. Jak začít? No třeba citací klasiků - pánů Gustava Ginzela a Emila Nováka, nezpochybnitelných znalců Jizerských hor a zároveň horolezců z jejich přes 60 roků starého spisku - Topografie skal Jizerských hor:

Celkový pohled na Kohoutí hřeben a širší okolí - 1. Supí hlava, 2. Kohoutí hřeben, 3. Kohoutí plotna, 
4. Věž pod Paličníkem (Šmejd), 5. Palička, 6. Paličník s výrazným komínem, 7. Skřítek, 
8. Masiv Sluneční stěny, 9. Květnová věž, 
foto V. Vršovský, revize J. Hušek ml.

Ukázka z „průvodce“ Emila Nováka - 1953

Supí hlava - Údolní cesta, foto V. Vršovský

„Dříve než se pohled horolezce z temene Supí hlavy dotkne vrcholu Paličníku, utkví na strmě se zvedajících skalních zubech, tvořících dobře 100 metrů dlouhý skalní hřeben. Je to Kohoutí hřeben, pojmenování, které se pozorovateli samo vnucuje. Jde bezpochyby o nejhezčí skalní hřeben v Jizerských horách a o to více je zvláštní, že tato mimořádná ozdoba Paličníku zůstala tak dlouho nedotčená. Nejspíše asi proto, že dostoupení jednotlivých sedel v hřebeni by bylo bezvýznamné, pokud by tento nebyl prostoupen celý.“

Celkem správně zde Kauschka vyjadřuje tezi, že opravdu důležitý výstup na tuto skálu vede po hřebeni, což se nabízí jako velmi lákavý a logický cil. Ostatně výběr z historie dalších prvovýstupů to jen potvrzuje.

V roce 1964 tam udělali místní lezci Melichar se Smejkalem těžkou Diagonální cestu, která už od spodu vypadá, že nebude procházkou a o dva roky později pak Míra Machovič vedle ní eviduje široký komín jako Východní za II-III.

Až v roce 1979 vychytali pěknou a logickou linii Harcuba, Šolek a Trost a ve spodní části východní stěny vznikla Slepičí cesta.
V roce 1982 autor tohoto textu v rámci příprav na nového průvodce Jizerskými horami přišel s Mirkem „Punťou“ Machovičem pod Kohoutí hřeben. Punťa si jen chtěl ověřit správnost nákresu a tak chodil pod východní stěnou, aby to nakonec uzavřel: “Tady jdou ještě dvě cesty, ty mají logiku. Uděláme je, aby už byly v tom průvodci. Ty uděláš tu vlevo, já tu vpravo.“

Byly to doby, kdy do vybavení lezců postupně pronikaly první vklíněnce, většinou bastlené doma ve sklepě ve svěráku (alespoň to byl můj případ), s pofiderními smyčkami typu německého drátu („smrt za korunu“). Taky jsem jich několik v batohu měl, ale znal jsem Mirkův velmi odmítavý postoj k těmto novotám a neodvážil jsem se je před ním vyndat. Vybaven jen smyčkami (a taky jich tehdy moc nebylo) jsem nakonec tu cestu vylezl a na několika místech jen vzdychal, jak by tam padnul vklíněnec, který odpočíval dole v batohu, Punťa přidal pak tu druhou. O nějakých netypických jménech se s Mirkem nediskutovalo (znalci a pamětníci ví o čem je řeč) a tak vznikla Lomená spára a Přímá cesta.

O dva roky později doplnili místní matadoři Sojka se Šídou logické napřímení Slepičí cesty a vzniká Dělová roura. Náhodně jsem se k tomu přichomýtl, cestu jsem si s nimi vylezl, přežil velmi nepříjemný úzký komín (odtud ten název) a jsem rád, že ji mám odškrtnutou. Dnes bych se do komína už nevešel a venkem bych to určitě nedal. 

Dělová roura, prvovýstup, lezec se právě snaží nasoukat do závěrečného úzkého komína. foto V. Vršovský

Až později vznikly v pravé části východní stěny další cesty, ale už to byly víceméně „linie druhé kategorie“ (bylo tam místo), které jen potvrzují Kauschkovo hodnocení.

Nákres V stěny Kohoutího hřebene z průvodce Fajgl, Simm, Vrkoslav - 1999, s laskavým svolením nakladatele

Není známo, že by v meziválečné a těsně poválečné době byla na vrcholu Kohoutího hřebene - velmi lehce přístupném „chodeckým“ terénem - umístěna vrcholová knížka. Nasvědčuje tomu i zvyklost zřejmá z dochované a archivované vrcholové knížky ze Supí hlavy z let 1969 - 1991 (viz odkaz č.3 - otevřené zdroje). V knížce se objevují i zápisy o absolvování Kohoutího hřebene, čímž byla částečně suplována absence knihy na něm. Lezci, kteří se vraceli z Kohoutího hřebene zpět kolem Supí hlavy ještě rychle vyběhli nahoru a zapsali se. Je tam např. i zápis ze dne, kdy bylo Hřebenové cestě přesně 60 roků. Ale usuzovat, jak velký podíl z celkového počtu absolvování Hřebenové cesty je v této knížce evidován by byla čirá spekulace. Proto nejsou tyto zápisy v následující statistice zohledněny.

První známá vrcholová knížka Kohoutího hřebene se objevila 30.7.1983. Byla úplně na vršku, tedy tam, kam se dostane každý a do dvou roků byla zničená - mokrá - někdo špatně vrátil krabici. Jako tehdejší správce oblasti jsem ji vzal domů, co šlo přepsat (skoro vše) jsem napsal do další knížky a jednu známou jsem poprosil, aby seznam cest napsala pěkným písmem a taky aby tam překreslila obrázek z pérovky (je to reálná scéna z jedné velké alpské stěny). Knížku jsem přemístil o trochu níže, kam už se každý nedostane a zatloukl jsem tam tyčku. Knížka byla zaplněna zápisy až do poslední stránky a vydržela tam do října 2007. Pokrývá tedy časové období od srpna 1983 do října 2007.

Dlouhé roky jsem na Kohoutím hřebeni nebyl (od roku 1989) a když jsem začal připravovat tento text a chystat se na výroční výstup, po téměř čtvrt století jsem na vrchol vystoupil. Byla tam už „nová“ knížka (po pravdě řečeno, už také mírně jetá), vložená na vrchol horským služebníkem Pavlem Horkým 6.8.2011. Období, mezi těmito dvěma knížkami - tedy téměř čtyři roky - je pokryto provizorním notýskem, který jsem nakonec díky Pavlovi měl také k dispozici, byť jeho vypovídací hodnota je mírně snížená.

Každý, kdo někdy dělal statistiku z vrcholových knížek, zná limity přesnosti. Úroveň zápisů je velmi rozdílná, desetileté dítě umí zvěčnit své jméno a popisy pocitů na celou dvoustranu, někdo píše své jméno hůlkovým písmem, Němci zásadně jako nečitelné podpisy. Většinou však lze alespoň odvodit kolik osob tvořilo lanové družstvo (a že během „Dnů VHT“ bylo těch kolchozů až dost). Ale při zpracovávaném časovém období 4 desetiletí jsou už výsledné údaje i při připuštění drobných chyb (hodnotitel se jednoduše musel při pochybnostech přiklonit k nějaké variantě) celkem vypovídající.

Zjišťoval jsem:
- počet „družstev“, které Hřebenovku absolvovaly, přičemž na jedné straně stupnice co je družstvo stojí lezci, kteří cestu absolvovali sólo (u Pavla Horkého odhad tak cca 80-90), bez lana a na druhé straně ony zmíněné kolchozy
- dalším údajem byl počet osob, které takto Hřebenovou cestu absolvovaly
-„neuvedeno“ jsou zapsané výstupy, bez uvedení cesty k dosažení vrcholu. Zčásti jsou to Hore zdary z 1.ledna - kdy to asi bylo brodění ve sněhu od shora, ale tento údaj pravděpodobně zahrnuje i některé výstupy Hřebenovkou, kdy lezci prostě nezapsali Hřebenovku, protože (skoro správně) předpokládali, že se jedná o jediný logický výstup. 
Doplňkově bylo zjišťováno, jak jsou opakovány některé cesty ve V stěny (nikoli všechny) a výsledky nebyly překvapivé.
Celkem oblíbená, protože lezitelná je Slepičí cesta (za sledované období 23 výstupů) a stejně tak i Východní komín, jako lehká alternativa výstupu na hřeben, s obejitím spodního obtížného úseku (rovněž 23 výstupů). Spárové cesty (Lomená, Přímá, Diagonální) mají jen několik opakování a objevují se u nich jména „notorických“ místních spárařů.

Samostatnou kapitolou je cesta Dělová roura, která má za sledované období jen 4 průstupy (včetně prvovýstupu). Jeden z nich není ve vrcholové knize evidován (informace pocházela z deníčků na Lezci) a ze soukromé korespondence s Davidem „Bobrem“ Obročníkem jsem se dozvěděl i důvody: „Zdar, lezl jsem to za Nedorim za parádní mlhy, takže Hřebenovku jsme určitě nelezli.“ Tedy opět ti notoricky profláklí spáraři a později ještě Bobr doplnil: „Nedorimu to v tom komíně svlíklo kalhoty pod sedákem a odřel si prdel. Já zas mám klaustrofobii takže jsem v díře málem 2x omdlel. Prostě sranda veliká“. Popis přesně vystihuje obtíže cesty a osobně se domnívám, že na křižovatce Dělová roura x Slepičí cesta visí spousta pytlů těch, kteří nastoupili s úmyslem Dělová roura a pod nástupem do úzkého komína si to „rozmysleli“.

Zcela nezpochybnitelný je však status Hřebenové cesty, kterou (i s vědomím možných nepřesností ve statistice) za sledované období 40 let absolvovalo přes 1300 družstev, v kterých bylo něco přes 3600 osob. Rudolf Kauschka by měl velkou radost, v Jizerských horách se určitě jedná o nejvíce jeho opakovanou cestu.

Evidence výstupů Kohoutí hřeben. Sestavil V. Vršovský

Tabulka v PDF ke stažení zde.

Po této velmi obsáhlé odbočce se opět vraťme ke Kohouťáku, kde už Rudla netrpělivě přešlapuje:

„V roce 1922 u příležitosti výletu Horského spolku jsem vystoupal od západu do nejspodnějšího sedla a můj pohled znalce zde ihned objevil lákavý problém. Ovšem trvalo to až do 3.června 1923, než jsme se k tomuto skalnímu hřebeni přiblížili - i tentokrát od Supí hlavy, a s vážným odhodláním pokusit se o přelez tohoto hřebene.
Byla to krásná neděle jinak deštivého začátku léta, ze šedivé, mraky pokryté ranní oblohy se rodil čerstvý, slunečný letní den, chladný vítr ševelil v listoví stromů. Prošli jsme pod zcela odmítavou údolní stěnou nejspodnějšího zubu na východní stranu hřebene: Steinjan, jeho žena a já. Brzo jsme postřehli, že i z této strany hřebene, kde vyčnívala větrem ošlehaná jedle, je možné vystoupat k nejnižšímu sedlu. Ne příliš obtížně jsme vylezli porostlým žlabem vzhůru do prvního sedla a na závěr malým komínem dosáhli druhého sedla v hřebeni k rozpadávajícímu se zetlelému pařezu. Zběžný pohled dolů z prvního zubu (1. Zacke) nás přesvědčil , že jeho jižní stěnu lze sotva překonat.“

Kauschka pochopitelně ve WuK nečísloval sedla tak, jak je dnes v průvodci v nákresu. Zde je to použito v rámci úpravy volného překladu pro větší srozumitelnost. Při prvovýstupu nastoupili na hřeben z východu, lehkým žlabem a přes lehký stupeň (komín v tom moc není) do druhého sedla. To je místo - rozuměj tedy 2.sedlo, kam se dnes obvykle nastupuje ze západní strany hřebene a kde se obvykle teprve lezci navazují a začínají s lezením. 

Původní nástup z východu, dnes méně užívaný, navážeme se až v sedle, foto V. Vršovský

„Zapomněli jsme si obout lezecké boty a málem jsme ponechali u našich věcí i lano. Nyní jsme viděli, že zapotřebí bude obojího. Stěna druhého výšvihu začíná zarostlým stupněm, ve kterém bude nutno se pohybovat opatrně. Nacházíme zde stopy okovaných bot, to znamená, že zde už někdo musel být, pravděpodobně frýdlantští kamarádi. Po zhodnocení směru z bezprostřední blízkosti jsme usoudili: Paráda, to musí každopádně jít. Přinejmenším půjde dosáhnout travnatého polštáře, jenž se uchytil na drobném stupni. Sklon skály nám připadal schůdný, ale když jsem potom skutečně položil ruce na plotnu bez chytů a zkusil okované boty zatížit, dostalo najednou vše zcela jinou podobu. S ochozeným krajním kováním jsem tu neměl co pohledávat.“

Pod lezečkami z té doby si je nutno představit lehčí boty (sandály), které byly podlepeny konopným lanem. Ty tedy zůstaly dole, kde jejich věci hlídala paní Steinjanová (v originále doslova “nechali věci u strážkyně našeho majetku“).
Dnes již zde začíná čistá skála, bez lišejníků a mechů, ale v době prvovýstupu to tak nebylo. Navíc opravdu první dva kroky jsou ve strmějším terénu - pak se plotna velmi mírně pokládá. 

Lezec v prvním výšvihu, těsně nad dnešním jediným fixním jištěním. V místě pod ním asi byl onen 
zmiňovaný „drn“, kde pravděpodobně Kauschka „zřídil stanoviště“. foto V. Vršovský

Historická skoba, která ale nepochází od R.K. Dodnes na místě - obtížně provázatelná. foto V. Vršovský

V osmdesátých letech do tohoto místa tehdejší správce umístil vrtanou skobu. Byla to doma dělaná skoba s kroužkem, délky cca 10-12 cm, takový typický výrobek na „utíkání v Tatrách“. Jako postupové jištění zcela určitě vyhovovala a eliminovala to pracné provazování staré skoby. Jednou byl ale správce konfrontován s neuvěřitelnou scénou. Při náhodné návštěvě sledoval udiveně situaci, kdy u skoby seděl lezec (a pěkně po pískařsku s nohama „u kruhu“) a jistil odtud postup nad sebou. Dnes je již dlouho toto místo osazeno pořádným a vzorovým jištěním. 

Současný stav jištění v prvním výšvihu. foto V. Vršovský

„Začalo to dobře. Nyní se před námi zvedá další plotna, už trochu strmější. Nejvhodnější mi přijde lézt s pomocí pravé hrany. A tak se, jako kočka, drápu vzhůru, až se dostanu se na další výšvih této hrany.“  

.. a jako kočka se drápe vzhůru (100 roků pořád stejný styl), foto V. Vršovský

"Je to velmi působivé místo, odkud náhle padá pohled hluboko až k úpatí skály. Nyní znovu opatrně, přesto nezadržitelně vzhůru k vrcholu třetího zubu, který umožňuje pouze jezdecký posed. Hřeben zde spadá do hloubky pěti metrů do čtvrtého sedla, které je vyplněné dvěma velkými bloky. Obratně dolézá i kamarád. Lezení po strmé plotně, bez chytů a stupů, bylo nádherné.“ 

Sestup do čtvrtého sedla, pro druholezce trochu „nervózní“ operace, foto V. Vršovský

S těmi pěti metry bych byl malinko skromnější, minimálně metr bych ubral, ale když se tvoří hrdinské činy, na nějakém metru nesejde. V originále dolézá „der schwere Freund“, z čehož lze vydedukovat, že prvolezec lezl nalehko a druholezec nějak nafasoval ty okované boty - 2 páry. Jestli do nějakého batohu, nebo svázané tkaničkou přes krk, to je na fantazii čtenáře.

„Naše víra v úspěšné dokončení výstupu znatelně stoupla. Nyní by nás už neměl odmítnout ani poslední úsek ploten. Jsou rozdělené širokým pásem zeminy, s malými smrčky a jeřáby, na dvě části. Náš cíl je zcela jasný: Pokud se dostaneme na malou poličku, je vítězství naše. Právě tento první úsek plotny se jeví jako nejtěžší. Ale my už se nenecháme ničím zastrašit, i když jsem si při přelézání ostrých bloků v sedle narazil levé koleno tak, že jsem musel zůstat chvilku ležet, dokud neodezněla největší bolest.
I zde se opět držím na oblé pravé hraně plotny. První metry jdou celkem obstojně, potom ale následuje jedno strmé místo, které mohu zdolat jen s nasazením veškeré své vůle. Prsty rukou a nohou se jako přísavky drží na skále, aby nesklouzly z této plotny bez chytů. Po tomto těžkém místě znovu následuje lehčí úsek až k porostlé polici, kde mohu dobře jistit druholezce. Ještě nás čeká druhá část plotny. My ale cítíme, že v tomto málo používaném způsobu lezení naše schopnosti každým metrem rostou a cítíme se být jistější.“

Kauschka si lezení v plotnách užívá a se stejným zápalem o drama s dobrým koncem nám tento zážitek zprostředkuje - zjevně bylo místo u jeho stolu v kanceláři celního úřadu velmi inspirativní.

„Na úzkém vrcholu posledního výšvihu, vrcholu našeho vítězství, kvetou bohatě brusinky. Povalujeme se pohodlně v příjemném slunci a necháváme mezi nahými prsty nohou bzučet chladivý vítr. Kolem nás se tyčí a šumí vrcholky nejvyšších buků, mihne se strakapoud a vysoko, podoben orlu, krouží nad námi velký dravec. Hluboko pod námi v krátkých přestávkách slyšíme vrčení automobilů v závodě do vrchu na Smědavu. Jakoby váhavě se přibližují k zatáčkám u Sedmitrámového mostu! Je tohle vůbec ještě sport? Nahoře, za Brzdou, ale rychle mizí v prachu, až se tomu divíme. Nebezpečný život i tam dole, ale my nezávodíme. V tiché lesní samotě žijeme náš život, který nás naplňuje.“

Na posezení na vrcholu v závěru hřebene se asi za sto roků moc nezměnilo. I dnes je možno z vršku pozorovat vršky vysokých buků a charakter lesa se od dob Kauschky moc nezměnil. Na historické lesnické mapě, která zachycuje stav po revizi v roce 1880 je Kohoutí hřeben přibližně v oddělení 90. Podle barevné škály je zařazen do věkové třídy „81-100 roků a více“ a v uvedených porostech se dle dostupných historických průzkumů pravděpodobně hospodařilo pouze jednotlivým výběrem. Dnes jsou okolní lesní ekosystémy součástí národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, kde je ponechán úplný prostor pro přírodní procesy.

Okolní lesní porosty se moc nezměnily, jen dnes požívají významné ochrany, foto V. Vršovský

Mapa lesních porostů z okolí Kohoutího hřebene - 1880

Lezci na vrcholu nebyli ušetřeni zvukové kulisy automobilových závodů. A i když se v roce 1923 asi jednalo o jednorázový závod aut do vrchu, není dnes nijakou zvláštností z vrcholu Kohoutího hřebene „sluchově“ sledovat novodobé závodníky, kteří zkouší sílu svých strojů (převážně motocyklů) a svoje dovednosti v zatáčkách silnice na Smědavu. Svět je vlastně v něčem pořád stejný. Kuriózně v den stého výročí byly na Smědavské silnici opět závody - tentokrát směrem dolů a na longboardech. Kdo si dohledá např. na Youtube nějaká videa (třeba z roku 2022), může se rozhodovat, co je větší adrenalin, zda lezení po skalách nebo jízda rychlostí až 60 km/h na dlouhých prkýnkách s kolečky a bez brzdy. 

Vrchol Paličníku z vrcholu Kohoutího hřebene. Střed skály protíná výrazný komín, téhož dne další
Kauschkův cíl, foto V. Vršovský

„Z vyhlídky na vrcholu Paličníku doléhají hlasy turistů, už ne moc vysoko nad námi. Jsme dnes tak odhodlaní k činům, že nechceme ani tohoto šedivého trůnu dosáhnout nejjednodušší cestou. Stoupáme od místa našeho odpočinku bez obtíží kamenitým terénem do lesa a nasměrujeme se brzy doprava k vysokým srázům hlavní věže Paličníku. Šikmo přes plotny, občas po stupních trochu na východ, až konečně stojíme na úpatí komína, který slibuje lezitelnou cestu na vrchol. Nejdříve nám chtěly keře a zetlelé stromky ztížit nástup, potom nás mínila setřást převislá spára, ale bylo to marné. Konečně se vzpíráme pohodlně vzhůru v širším komíně k můstku, který jej zastřešuje, a vyšvihneme se přes železné zábradlí na vrchol. Byla nalezena nová pěkná cesta na krásný vrchol našich hor.“

Vrchol Paličníku byl již v době Kauschkova výstupu (a to mnohem dříve) vybaven železným schodištěm a zábradlím. Viz třeba průvodce od F. Hüblera z roku 1902 kde se píše: „Na vršku se nachází železné zábradlí, zřízené Německým krkonošským horským spolkem (D. R.-G.-V. - Deutschen Riesengebirgs-Verein), jakož i dřevěný kříž s vlajkou“. Komín vyúsťuje přímo na krátkém můstku mezi vrcholovými skalisky a mohlo by to být trochu komické, kdyby se tam mezi postávajícími turisty, kteří obdivují mimořádně krásný kruhový výhled, s funěním objevil nějaký lezec (a zřídil si tam stanoviště a dobíral).

„Velká lezecká túra, která může začínat na jižním úpatí Supí hlavy a končit na vrcholu Paličníku, patří pro svoje významné plotnové lezení k nejdelším a jedinečným v Jizerských horách. A ten, pro koho námaha a obtíže při lezení nejsou to nejdůležitější, ji rád označí jako nejdelší a unikátní skalní túru domoviny. (Plotny Kohoutího hřebene jsou průměrně 15 m dlouhé a 40 stupňů strmé).“

Jak už to v lezeckém životě bývá, večer v hospodě u piva (v tomto případě asi v pondělí v kanceláři Celního úřadu) jsou brutální obtíže zapomenuty, zlehčovány a všechno byla pohoda. I přes popis velkého nasazení, zvykání si na neznámý způsob lezení, natlučené koleno a vynaložení veškerého umění zde Kauschka nakonec doporučuje výstup (dnes by se řeklo) softmoverům a těm, co nehoní „čísla“. 

Kohoutí hřeben 3.6.2023 - Půlnoc. Stejné místo jako na foto č.5 - lezení v plotnách za svitu čelovky
nabízí nevšední zážitky a novou výzvu. foto Naďa Rösslerová

Kohoutí hřeben 3.6.2023 - po půlnoci. Před sto lety ještě ležel asi Kauschka v posteli
(tedy pokud nebyl před výletem někde na pařbě?), foto Naďa Rösslerová

Hřebenová cesta na Kohoutí hřeben patří desetiletí k velmi oblíbeným skalním túrám v pohoří. Střední obtížnost (alespoň z dnešního pohledu) ji zpřístupňuje široké mase lezců (a dokládá to i statistika za roky, kdy v Bílém Potoce probíhala akce „Dny VHT“). Spojením s výstupem Údolní cestou (rovněž od Kauschky) na Supí hlavu - stejně se jde okolo - je už téměř naplněno to Kauschkovo doporučené provázání cest do jedinečné skalní túry v Jizerských horách. Zbývá už jen dokončit jeho nápad a prosoukat se na Paličník mezi turisty nápadným komínem. Takto spojené to ale asi leze málokdo, lezecký program se spíše dokončí na Věži pod Paličníkem (Šmejd), případně Paličce a Skřítkovi. Jen drsňáci a sběratelé věží se víceméně po vrstevnici, ale strašným terénem plahočí ke Sluneční stěně, Květnové věži, případně až ke Kuřím věžím. 

Zápis ve vrcholové knize - cca 1 hodinu po půlnoci. Před sto lety ještě ležel asi Kauschka v posteli
(tedy pokud někde na té pařbě neobjednával další rundu?) foto Naďa Rösslerová

Autor tohoto textu se domnívá, že Hřebenová cesta je nejvýznamnější prvovýstup Rudolfa Kauschky v pohoří. Nominálně stejně obtížné, případně obtížnější cesty má již většinou za sebou (Uhlířova čapka - Údolní spára - V, Uhlířova čapka - Západní spára -V-VI, Jeskynní věž - Kauschkova - V, Zvon - Kauschkova spára - VI,) a čeká ho již jen v roce 1927 prostoupená Údolka na Divou Maří -V-VI.
Ale průstup plotnami Kohoutího hřebene především ukázal nové možnosti lezení v tomto specifickém horolezeckém terénu a byl to opravdu vizionářský čin.

Hozená rukavice však zůstala dlouhé roky na zemi. Opomenu zde Ebertův nástup na Zahradní stěnu (čtyřkové obtíže spočívají spíše v nástupním převísku než ve vlastní plotně), kdy po více jak čtyřiceti letech ji zvedli místní borci Jaroslav Petrův a Ladislav Hamáček, a to opravdu krásným a dodnes velmi oblíbeným průstupem Stržové plotny. Elegantní cesta s jedním kruhem vznikla - aha - Průvodce ani webové databáze tento údaj neuvádí. Trocha pátrání (tedy dnes e-mailové komunikace) a údaj je přímo Láďou Hamáčkem doplněn. Stalo se tak 27.5.1967 a u prvovýstupu byl údajně ještě třetí lezec: „A kupodivu se neuvádí třetí člen družstva a to byl nějaký Sýkora. Syn Libereckého komunisty, nějaké zvíře. Ten se později zabil v autě.“
Cestu jsem lezl poprvé v roce 1978, to ještě nebyla v žádném průvodci a informace o ní se tradovaly ústně. Bylo to ještě v době předfriendové a pamatuji si, jak jsem si do vodorovné spáry, z které se nastupuje do vlastní plotny, v předvečer výstupu vyrobil doma dřevěný klín. S nostalgií starce si rovněž vzpomínám, že ty krystaly byly tehdy nějaké neoklouzané a nenaleštěné a že to byl opravdu velmi ulehčující pocit, když jsem si cvaknul kruh. 

Stržová plotna - autor textu v roce 1978 - poprvé to je vždy nejhezčí (a taky trochu nejnapínavější),
foto Pavel Fajgl

Oblíbená a určitě hodně frekventovaná cesta, u které bohužel nejsou k dispozici žádné záznamy z vrcholové knihy, je dnes mírně olezená, krystaly trochu vyleštěné, ale pořád lezitelná v obtížích V stupně.  

Stržová plotna - těsně pod kruhem, teď by se už nemělo spadnout, foto archiv V. Vršovský

Kolem této plotny musel Kauschka opakovaně projít, a proto se nabízí otázka, proč se o ni nepokusil. Místní znalci se domnívají (a já s nimi vcelku souhlasím), že důvodů je několik.
Cesta středem plotny je sice nominálně stejně obtížná jako Kohoutí hřeben, ale lezecké obtíže jsou určitě o něco výše - u Kohouťáku je možná zohledněna i délka. Podstatné ale je, že Kauschka v Jizerkách neumisťoval na svých cestách „vrtané“ skoby - kruhy. Spárka pod dnešním kruhem určitě neumožňovala umístění zatlučené skoby a bylo to patrné již od spodu a Kauschka by musel počítat s dlouhým nejištěným výstupem. Zásadní ale je, že Stržová plotna není vrchol, je to vlastně masív a z pohledu tehdejších lezců tedy žádný cíl. Její čas tedy přišel až koncem šedesátých let. 
Na nějakou dobu se opět v plotnách rozprostřelo ticho a v roce 1974 přišel další průlom - možná trochu z historického hlediska nedoceněný (a mimo jiné velmi trefně nazvaný) Kauschkův odkaz na Viničnou plotnu. Plotnový úsek vlastně jen spojuje dvě spárky a není dlouhý, z hlediska obtížnosti je to však úplně nová úroveň ve srovnání s Kohoutím hřebenem, nebo Stržovou plotnou.

Neznámí lezci - osmdesátá léta, v zimních podmínkách. Prvolezec se neobtěžuje založením jištění
ve spárce, buď si věří, nebo sněhová pokrývka (sněhomatka) pod plotnou mu přijde dostatečná.
Foto V. Vršovský

Ladění plotny v jarních podmínkách. Kruh je už blízko, ale tak daleko - a navíc ho „dobráci“ otočili.
Retro snímek - endérácká helma a sémišbagáně, foto Dana Kuncová

Viničná plotna se strmě zdvíhá přímo ze stejnojmenné lesní cesty a všichni lezci kolem ní chodili, než do ní v roce 1974 Löffler, Klíma a Hadrich nakreslili první cestu. Její význam neubírá ani fakt, že se původně u kruhu stavělo (spíše se jednalo jen o pozdvižení rukou za kruh). Patřila (a asi stále patří) do povinného repertoáru místních lezců a také si ji všichni postupně odškrtali. A tím si také potvrdili, že plotny jsou lezitelné, jsou lákavým a na výzvy atraktivním cílem. Prostoru bylo dost, nastal zlatý věk plotnového lezení a netrvalo dlouho a v plotnách se začaly dít věci a vznikaly cesty, které rekreačním lezcům berou dech a specialistům a psychicky odolným jedincům umožňují podnikat velmi náročné výstupy - jen namátkou:

1982 - Jizerská melta
1983 - Poslední tandem, Babí léto (těžké a morálové lezení, původně bez dnes dodaného kruhu) 
1985 - Ruleta
1986 - plotny na Ořešník (Zlatá střední, Truc starého pána)
1987 - Kouzelné botičky (podle autora textu nejhezčí plotna) 

Ukradený dárek - vypadá to, že je to položené..... foto J. Hušek ml.

....ale není, leze Petr Besta, foto J. Hušek ml.

Ale to už je úplně jiná kapitola, než vzpomínka na stoleté výročí Hřebenovky na Kohoutí hřeben.

Vladimír Vršovský

psáno pro:  
https://rudolfkauschka.wordpress.com/
a
https://www.horyinfo.cz/

Následujícím osobám patří díky za ochotu při revizi textu, doplnění historických a vlastivědných údajů a poskytnutí fotografií: i. A. O. - P. Fajgl, P. Horký, J. Hušek ml., T. Kolesa, D. Obročník, A. Rössler, O. Simm, M. Vrkoslav

Odkazy na literaturu, neboli Verwendete Literatur:
1. Ginzel G., Novák E. - Topografie skal Jizerských hor, Severočeské muzeum - přírodovědné oddělení, Liberec, 1962
2. Kauschka R. - Wandern und Klettern, Paul Sollors´Nachf. Reichenberg, 1924
3. Couranda a lezba, český překlad, nepublikováno
4. Kittler A. - Rudolf Kauschka, 1883-1960, Eigenverlag A.Kittler, 2008
5. Kittler A. - Schlesisches Isergebirge - Kletterführer, Eigenverlag A. Kittler, 2019
6. Novák E. - Kletterführer der Isergebirgsfelsen, Manuscript - 1953, nepublikováno
7. Fajgl P., Simm O., Vrkoslav M. - Horolezecký průvodce Jizerské hory, Nakladatelství a vydavatelství Milan Vrkoslav, 1.vydání, 1999
8. Hübler, F. - Führer durch das Jeschken - und Isergebirge, Theile des Lausitzer und Mittelgebirges, durch Reichenberg und Umgebung. Herausgegeben vom Deutschen Gebirgsvereine für das Jeschken- und Isergebirge. 
Verlag Paul Sollors, Reichenberg, 1902

Otevřené zdroje:
1. http://www.boehmischeverlagsgeschichte.at/…hf/
2. https://www.horosvaz.cz/…102
3. https://www.horosvaz.cz/achiv-vrcholovych-knih/jizerske-hory/jizerske-hory/