Comici na Cimu Grande

Autor: Mcihal Valkoun <(at)>, Zdroj: Michal Valkoun, Vydáno dne: 13. 12. 2023

---

---

Už trošku retro

Comiciho cesta severní stěnou Cimy Grande je pomník, který si postavil velkolepý Emilio a patří k lákavým cílům v oblasti Tre Cime. Hezký článek o ní napsal Michal už před delší dobou, ale pořád k němu chyběly fotky. Nakonec si řákám, že by bylo škoda ho kvůli obrázkům nevydat, tak fotky budou jen ilustrační a počtení snad dobré.

Suché, slunné léto roku 2015 a vesměs stabilní počasí vysloveně lákalo ke splnění dlouhodobých vícedélkových projektů. S parťákem Mírou jsme měli dlouhodobě zálusk i na Comiciho cestu ze severní strany monumentálních Tre Cime v Itálii. Zatímco on jednu vícedélku už letos realizoval, na jaře vylezli se Zdendou Via del Sempero taky na Třech Čimách, já jsem se sice aktivněji, ale přesto jen potloukal ve sportovních cestách. Prostě takové to jedna délka nahoru a spustit, a tak stále dokola, celý den. A když začne pršet, úprkem do hospody. Takže, když mi napsal, že by na konci prázdnin měl volno a chuť na větší projekt, vysloveně jsem se zaradoval. S Mírou jsem lezl už jednu delší cestu, 24délku na Toffanu di Roses. Dvanáct hodin lezení jsme si moc užili, a tak jsem si uměl udělat představu o pohodovém průběhu. Akorát Míra je bivakující typ (i jeho jarní výstup byl s bivakem) a já se jich obávám, takže se musím přičinit o to, abychom nezatměli, prostě pomažem nahoru jako blesk.

Vyrazili jsme ve čtvrtek po práci 27.8. z Prahy na poslední víkend prázdnin.Obvykle bývá touto dobou již chladněji, ale to by prostě nesmělo být horké léto 2015! Další nevýhodou termínu byl i kratší den, sice je to "jen" hodina ráno a hodina večer, ale i tak právě ta jedna hodina může rozhodnout o bivaku. Míra má experimentálně ověřeno, že s čelovou na hlavě se nedá nejenom lézt, ale vesměs se ani dostat dolů, proto ty jeho bivaky. No pořídil jsem proto lehkou péřovku pro sichr, a tak se nebojím vlka nic.

 

Spíme luxusně v Transportéru na rozsáhlém víceúrovňovém parkovišti vedle chaty a první den dáváme na rozlez výhledovou via del něco. Leze s námi fotograf Petr, který nám v Comicim pořídí fotky teček ve skále. Cílem rozlezovky je ověřit, že jsme si správně sbalili, potvrdit si, že budeme dobře oblečeni a prubnout, jak vypadá forma. Vše se zdá být v cajku, jsme poměrně rychle zpět u auta. Ještě večer se zajdeme podívat na nástup, zjišťujeme, že je to tak čtřičtvrtě hodinka cesty z parkoviště. Je vcelku jednoduché jej najít, ušlapaný plac vlevo vedle široké tmavé trojúhelníkové skály nalepené na hlavní žlutou stěnu. Plán máme vstát ve čtyři, rychlá snídaně a ještě s čelovkami kolem páté stát pod nástupem, abychom lezli první a cestu hezky ucpali. Každý polezeme s batohem, v něm kecky na sestup, péřovka, čelovka, sváča a láhev na pití. Na sobě dlouhé kalhoty, triko a mikina, přeci jen je to severní stěna. Polezeme na 2x 60m laně, pramínkách, které mají jen 8mm a bereme jako vždy zbytečně moc asi osm friendů. Doplňujeme pár vklíněnců, stejně je moc neumíme zakládat, a tak jim příliš nevěříme. No a ta hlavní věc, abych nezapomněl, máme každý v kapse kopii návodu k cestě. Délek je 19, takže, kdo si to má pamatovat, kudy cesta vede. Priorita je lézt rychle, žádné čisté lezení není v plánu, kde bude potřeba chytáme se smyc.

 

Strategie z Tofany, kterou jsme nastupovali v pět ráno, se při příchodu začíná hroutit. Blikotavé čelovky ze všech světových stran míří neomylně na Comiciho cestu jako mouchy na chleba namazaný medem. K nástupu dorážíme jako čtvrtí v pořadí, závody v lezení na rychlost jsou odstartovany. Některé dvojky skáčou na první délku (asi trojčička) v keckách, volně bez jištění, aby neztratily pořadí. Tak to tedy bude adrenalinový den, mudrlantuji. Po lehoučkém výlezu následuje police, kde se rozhoduji uvolnit pracující peristaltiku. Prostě na nějaké závodění mohu hodit bobek, doslova a do písmene. Se sedákem pod koleny řeším nouzovou situaci, věřím, že za něj případně budu jištěn, jen při případném pádu musím nechat nohy pokrčené. No, hotovo a před námi je první pořádná délka, třetí v pořadí, takový vodorovný traverz, po malých chytech, kde jako by chtěl Comici vytřídit slabší kusy. Stupy v traverzu pro jistotu nechali vůbec žádné, na umělé stěně bych si šel stěžovat :-).

 

Ital před námi to leze jako na překližce, opatrně přesouvá těžiště, pomalu pokládá nohy, maglajzuje a fixuje ruce do lištiček. Leze bez batohu, ten mu nese na zádech samozřejmě jeho mladej parťák. Nastupuji do délky hákovacím stylem a bez otálení ručkuji od fixní smyčky ke smyčce. Míra uznale pokyvuje, nebudeme s s tím párat. Další délky jen potvrzují slova z popisu cesty, prvních sedm délek je převislých (überhängend), jsou velmi namáhavé (mühsam) a jsou velmi často podceňovány (unterschätzt). Tu větu jsem četl snad dvacetkrát, když jsem se na cestu připravoval. Teď mohu jen potvrdit, že měli pravdu. Tahle část cesty je pořád v záklonu a lezec snad stále visí na rukou. Adrenalin mě žene nahoru, lezeme v jednom vláčku, tlak na zdolání cesty je cítil ve vzduchu. Vždy jen chvilku za Mírou dolézá na štand místní Ital, přes naše neumělé jištění prováže svou dlouhou smyci a nechápavě pozoruje, jak si předáváme vybavení. Obdivuju Mírovy nervy, že s ním vydrží brebtat a neodřízne ho. Naštěstí já mohu ze štandu odlézt a zmizet. Že rychle není vždy bezpečně se přesvedčuji v osmé délce. Místo traverzu lezu rovně a ocitám se v neohmataném terénu. Chybu řeším přesunem doprava, několika sedmičkovými kroky na hraně mé chabé lezecké výkonosti, ale se závažím na zádech. Šikmo pět metrů pode mnou je poslední jistění, chabá místní fixní smyce do hodin. To že jsem se málem dost proletěl sděluji raději Mírovi až na parkovišti. Jinak jistění je docela rozumné, tato pasáž se jistí do místních skob různého data a různého stupně koroze, frienda jsem vytáhl jen zřídka. I co se týče oklouzání, tak bych cestu spíš hodnotil jako ohmatanou, než vyleštěnou. Ale vždy je to o srovnání očekávání, které jsem měl, a reality.

 

Po sedmi délkách následují jednodušší pasáže, Italové zde lezou některé lehčí délky souběžně. Provazují přitom smyčky do skob přes naše smyčky. Takže druholezec provádí při rušení jištění tři úkony místo jednoho. Sundá smyčku makarónce, sundá naši smyčku a vrátí smyčku makrónce na původní místo. Ufff, je to boj. Míra si tu konečně také vychutnává své délky a našeho kámoše ze štandů, který nám visel na zádech s úlevou pouštíme před sebe. Pohodové lezení končí vlhkým komínem, ve kterém spojujeme dvě délky a zrychlujeme tempo. Řada lezců popisuje komín jako mokrý, kluzký či hnusný, takže jsem čekal to nejhorší, ale realita mi přišla jednodušší než mé očekávání. Ale letošní rok byl extrémně suchý, takže nemohu objektivně hodnotit. Komín končí jeskyní, na štandu jsem vyfasoval horší místo, kape mi na hlavu. Máme cesty plný zuby, Míra odlézá ze štandu za roh, vodorovně traverzuje, lano se posouvá po centimetrech, ani se neslyšíme. Snad jsem dobře pochopil popis. Naštěstí jsou to už jen tři délky, které byly za odměnu. Dolézáme s horským vůdcem, vyklidněným chlapíkem, který snad jediný nepospíchá, "Také se chci dostat dolů živý".

Po svačince travezujeme po římse, často po kolenou, sem tam se srdcem v hrdle. Slézáme a slaňujeme normálkou, ve které potkáváme spoustu dalších skupin lezců. V osm se dobelháme spokojeni a unaveni k autu.