Španělsko kolem Alicante. Zimní lezení v teple.

Autor: Petr Jandík <redakce (zavináč) horyinfo.cz>, Zdroj: Petr Jandík, Vydáno dne: 27. 02. 2024

---

---

Redován, Ricote, Orihuela

Často létáme nebo jezdíme v zimě na jih, prohřát staré kosti. Tentokrát jsme vyrazili do Španělska do blízkosti pobřežního města Alicante, vylézt si něco v okolí Redovánu, Orihuely a tam kolem. Průvodce Costa Blanca sliboval hlavně vícedélky, ale nakonec to dopadlo trochu jinak.

Letěli jsme z Vídně do Alicante, ubytování jsme měli přes Airbnb zarezervované přímo v Orihuele. Pro čtyři lidi na 8 nocí za 588 EUR, to je lehce přes 18 EUR za osobu a noc. Baráček vypadal na fotkách velice pěkně, akorát mne trochu zneklidňovalo, že ubytovatel neodpovídal na žádné dotazy. Měli jsme ale mailové potvrzení rezervace, a tak jsme po vypůjčení auta vyrazili do Orihuely hledat dotyčný dům.

Na udaných souřadnicích, zaslaných z Airbnb tma, nic a nikdo. Na telefonu ubytovatele jen záznamník. Hledali jsme ještě tuto ulici v sousedním Redovánu, jestli jsme se nespletli.
Chat s help linkou Airbnb by se dal charaterizovat citátem „Pleju len“. Telefonát do Irska s výsledkem: Jděte spát do hotelu, na zbytek pobytu vám dáme 20% slevu. Hotel za 150 EUR za noc? Běháme po Orihuele, hledáme hostel, nebo dům ubytovatele Jose, nic. Perspektivy jsou nevábné. Bivak v autě narvaném batohy, kam se sotva zkroutíme? Na spaní venku to není. Nemáme s sebou spacáky ani károšky. Když už takhle bloudíme od čerta k ďáblu více než hodinu, ozývá se SMSkou pronajímatel Jose, že dům k pronájmu není a nebude a že pronájem firmě Airbnb vůbec nepotvrdili.

Honza zvoní na dům vedle nějaké vily s cedulí, že je k pronájmu, že by na ně třeba měli telefon. Česko španělská konverzace pomocí Google Translatoru sice není zrovna plynulá, ale když řekneme, že jsme horolezci, paní si na sebe bere na sebe bundu a vede nás na místní policii. Jeden z mladých policatjů umí trochu anglicky. Po vysvětlení, že objednaný a zaplacený nájemní dům není k dispozici a že nemáme kde spát, nabízejí horolezeckou ubytovnu a že máme přijet s autem a že nás dovedou. Jedeme do našeho nouzového bejváku jak prezidentská suita za blikajícím policejním autem.

 

 

 

 

Ubytovna je u bazénu, ve stylu matrazenlágru v alpských chatách a pro nás je to obrovská úleva, že po tom dlouhém dni, kdy jsme jeli brzy ráno do Vídně, pak letěli a pak hledali a bloudili, se máme kam složit. Jsou tu i deky. V noci nezmrznem. Přespání bylo dokonce zadarmo, a kdybychom chtěli, mohli bychom tam být i dál. Mít spacáky vařiče, asi bychom o tom uvažovali. Klíč mají na místní policii.

 

 

Sobotu věnujeme na hledání jiného privátu. Druhým telefonátem s Airbnb rušíme celý pronájem, slíbili vrátit peníze. Po snídani v Café na náměstí hledáme různé další možnosti a přes booking.com najdeme nějaké bydlení na pobřeží, kde je nabídka velmi bohatá. V Torrevieja čekáme u piva v místní britské hospodě na agentku, která nás pustí do vybraného domečku. Pěknej, do skal to máme 32 minut částečně po dálnici s poplatkem 2,60 EUR, nebo za 33 minut bez poplatku s větší porcí kruháků, španělské to speciality prokládané řadou zpomalovacích prahů.

 

 

Vyházíme batohy a jdeme alespoň na půl dne lézt. Na vícedélku to už není, ale v Redovánu je sportovkářský sektor El Rut. Než se setmělo, stihli jsme tři jednodélky a to nás navnadilo. O den později jsme vyrazili na sedmidélku zvědaví jestli půjde slanit, nebo se budeme muset plácat po hřebeni. Jenže nám z druhého štandu spadl kyblík, a tak jsme ji zapytlili. Ze druhého štandu šlo na dvou šedesátkách slanit akorát na zem. Kyblík jsme pod stěnou nenašli.

 

 

 

 

Pustili jsme se do třídélky vedle s tím, že vylezeme alespoň první dvě délky. Jenže smůle tohoto zájezdu neměl být konec. Při traverzu doprava mi ustřelila vykozená levá noha a tím pohybem jsem si dojebal šlachu v koleně. Délku jsem ještě dolezl, ale koleno bolelo stále víc. K autu jsem dopajdal za občasného úpění, děkuje bohu, že to není tak daleko. Další den měla Eva možnost si zalézt s mladým studentem Honzou, pro velký úspěch opět na El Rut v Redovánu, zatímco já jsem opatrně kulhal po apartmánu. Naštěstí jsem si vzal notebook a mohl jsem alespoň dělat na průvodci na Vltavskou žulu. Jo, to jsou paradoxy. No ale k popisu skal.

Redován El Rut.

Stěna hřebene vysoká cca 220 m. 80 cest, z toho 7 vícedélek. Všechno nahusto odjištěné sportovky v obtížnostech od 5b do 8b francouzské klasifikace, jedna hezčí než druhá. Nejvíce je tam zastoupeno 6a (17krát) a 5c (14 krát). Spolu s krátkým příchodem cca 1,5 km lákavý cíl. Některé cesty vyžadují pro spuštění 80m lano. Názvy a klasifikace cest jsou napsané na cedulkách na nástupech.

 

 

 

 

 

Odkazy: TheCrag, cuadernodemontana.blogspot.com topa a nákresy.

Průvodce: Costa blanca climbs, Roberto López 2020 výběr 3400 sportovních cest. 
Levante climbs south, Renaud Moulin a José Luis Palao, 2019.

Sezóna k návštěvě: listopad až únor, nejvíc se tam leze v prosinci. Začátek února byl docela fajn.

 

Ricote, El Peñón.

 

21 cest, většinou mírně položených, od 5b do 7a, z toho 4x 5b, 7x 5c. Většina cest je jednodélkových, některé dvoudélkové. El Peñón je skalní hřeben nad osadou Ricote, táhnoucí se od JZ k SV a má osluněnou JV stěnu a stinnou SZ stěnu. V JV stěně je 15 cest, z toho čtyři dvoudélkové s obtížnostmi od V do 6c, většina je V a V+. Pro softmovera pěkné lezení na celý den. Na úpatí je pár stromů, kde se dá schovat do stínu.

 

 

SZ strana je stinná, spíše s těžšími cestami. Ve stěně vrcholu je sedm dvoudélkových cest neznámého názvu a obtížnosti.

 

Přístup: Zaparkovat lze u městského bazénu a betonovým korýtkem, které začíná vpravo nad ním dojít na vyhlídku nad městem, od které vede cesta hřbetem až ke skále. Druhá možnost je parkovat na severovýchodním výběžku města a po proniknutí kolem prasečí ohrádky jít strmě přímo pod JV stěnu.

Kolem Ricote jsou ještě skály Piedralisa (59 cest s převahou 7c až 8b, zavřeno kvůli hnízdění od 1. 1. do 30.6.) a Vibora (42 cest s převahou 5b až 5c+)

 

 

Průvodce v PDF (5 EUR) /, Mapky a topa na webu Gonzaloclimb

Sezóna k návštěvě: Jih prosinec, leden, možná ještě začátek února. Sever to bude mít delší, nesvítí tam.

 

 

 

 

Orihuela, Pared Negra

 

 

Sportovně tradiční vícedélky (mixed trad) kolem 220 m, na úpatí několik sportovních jednodélek. Celkem 47 cest od 5a do 7b s převahou 6a a 6a+. Na nástupech vícedélkových cest bývají namalované značky nebo písmena. Něco friendů a stoperů je dobré mít s sebou.
Stěna je trochu divočejší a zpočátku dá trochu práce se zorientovat. Názvy u cest napsané nejsou a orientace je trošku horského typu. Pomůžou s tím jednodélky na úpatích, kde se dají vidět nýty a zjistit, kde vlastně jste.

Přístup: Celkem pohodlnou cestou od parkoviště u tunelu kolem 10 minut pod stěny a poté pod nimi doprava k nástupům.

Průvodce: Costa blanca climbs, Robetro López 2020, Costa blanca sport Climbing guidebook, Cris Craggs, Alan James, 2013.

Sezóna: prosinec, leden, únor

 

 

 

 

 

 

Rest day

Když už máte lezení momentálně dost a prsty potřebují obnovit kůži, dá se jet do regionálního centra Murcia po neplacené dálnici. Město Murcie nabízí 17 zajímavostí, které "musíte vidět". Podrobnosti najdete například na webu obletsvet.cz. V Murcii jsme byli a mám k tomu několik praktických poznámek. K superlativům, které cestovatelské weby šíří, je třeba být poněkud skeptický.

 

 

Mořské akvárium je hezké, ale malé. Jedna místnost v suterénu Univerzity a asi osmi akvárii. Vstupné 1 Euro odpovídá rozměru atrakce.

 

 

Ve druhém patře téže budovy můžete natrefit docela zajímavou výstavu s volným vstupem.

 

 

 

Museo Salzillo je pro milovníky historických dřevěných soch a sošek, betlémů a náboženských výjevů vyřezávaných sochařem Salziliem. Dokonce jsme narazili na den bez vstupného.