Muchu Chhish – zážitky z domova
Autor: Zuzana Háková <(at)>, Zdroj: Zuzana Háková, Vydáno dne: 23. 07. 2024
Pohled manželky
Chuť napsat článek ve mně zrála od prvních příprav na expedici. Jenže můj vnitřní neklid a plný program mě k tomu až do konce expedice nepustily. Teď už můžu s mírným vzpomínkovým optimismem sepsat mé prožitky během letošní Háčkovy, Radarovy a Banánovy expedice na dosud nedobytný Muchu Chhish (7453m).
Na začátku byl údiv, když mi Háček řekl, že pojedou s Radarem a Banánem právě na Muchu Chhish. Měla jsem o tomto kopci představu dlouhého „choďáku“, kde je největším problémem hluboký sníh a vzdálenost k vrcholu, tzn. spíše fyzicky než technicky náročného vrcholu. Což mi nepřipadalo, že by Háčka zajímalo. Taky hned vymyslel, že si k tomu ještě přidají kopec v jeho stylu, skalnatou šestitisícovku Hunza Peak a v rámci aklimatizace zkusí prvovýstup i tam.
Potěšilo mě, že polezou jen ve třech a právě v tomto složení, protože vím, že Banán s Radarem by pro Háčka udělali opravdu cokoliv a je mu s nimi moc dobře.
Motorem podniku byl Radar, který už měl zkušenosti z předchozí expedice na Muchu Chish a vše za kluky domlouval s pakistánskou spojkou Irfaem. První menší obtíž nastala s vízy. Za každého z kluků žádala o vízum nějaká blízká žena. Den před odletem to ovšem vypadalo, že kameraman výpravy, režisér Tomáš Galásek se se svojí ženou nedomluvil a o víza nepožádali. Nakonec však zázračně s nimi odletěl i on!
Já jsem kromě letenek, víz, dolarů a zprovoznění satelitu dostala na starosti také speciální ultralehké sněžnice, které jdou nasadit mezi botu a mačku a sníží při výstupu propadání se do sněhu. Vyrábí je švýcarská firma. Napsala jsem jim Háčkovým jménem, co má v plánu a kdo je zač. Ozvali se otec a syn s tím, že jsou malá rodinná firmička, výrobu a obchod mají spíše jako koníček a tím pádem limitované možnosti sponzorství. Proto s omluvou poslali jeden pár sněžnic zdarma a druhý s velkou slevou! Jako by to ani nebyli Švýcaři! :-)
Háček se před odletem nijak nestresoval a balení odložil až na den odletu. Ovšem rozloučit se chtěl s Malou Skálou i se mnou stylově, tak jsme ráno odvezli synka do školky a vylezli si ještě na Belveder.
Háčkovi na Belvedéru, foto: Zuzana Háková
Následovalo pár dní klidu, kluci přiletěli do Islámabádu a přes městečko Gilgit se bez průtahů přesunuli do poslední vesničky pod kopcem, Aliabadu. Zde začaly narůstat obavy o osud tašky, která do Pakistánu na rozdíl od všech ostatních zavazadel nedorazila a zdálo se, že je ztracená. Byl v ní Háčkův spacák a Radarovy boty nutné pro výstup na Muchu Chhish.
Především, dostatečně teplý spacák nebyl v Pakistánu k sehnání a tudíž se celá expedice ocitla v ohrožení, aspoň takto jsem to vnímala. Dostala jsem tedy společně s Radarovou přítelkyní Lenkou úkol náhradní vybavení najít, zabalit a především do Pakistánu poslat, tak aby to tam dorazilo během pár dní. Mám sice zkoušku z mezinárodního obchodu, ale absolutně jsem netušila jak na to. DHL a podobné nám známé firmy nám ukazovaly ceny ve výši letenky a dlouhé nebo nedůvěryhodné dodací lhůty. Ze známých horolezců do Pakistánu příští dva týdny nikdo letět neplánoval. Babo raď! Spasil mě po několika hodinách pátrání Honza „Tráva“ Trávníček, který mi doporučil malou firmu DM Cargo. Neuvěřitelně ochotná paní nám dala skvělou cenu i věrohodný a velmi rychlý termín dodání. Když bylo vše chybějící zabalené, odeslání domluvené a já byla s balíkem kousek od letiště, kde firma sídlí, volal mi Pákistánec Irfam, který se tam o kluky staral, že ztracená taška se našla a že ji každou chvíli vyzvedne. Nevěřila jsem mu, dokud mi neposlal fotku! I tak jsem balík firmě dovezla a domluvila se s nimi, že s odletem balíku počkáme, až taška dorazí ke klukům do hor. Měla jsem tak příležitost poznat babičku, dceru a vnuka, kteří ve firmě pracují, všichni usměvaví, milí a fandící horolezcům.
Náhradní boty a spacák, foto: Zuzana Háková
Další dny mám spojené s prací, dětmi, služební cestou do Chorvatska, prací na zahradě, lezením, výletem s dětmi do Londýna…. Mezitím Háček onemocněl a ne a ne se uzdravit. Radar s Banánem nezaháleli a vynosili část materiálu na začátek výstupu na Hunza Peak. Bez Háčka se jim na něj však nechtělo a tak opustili kopec i materiál a přesunuli se do base campu pod Muchu Chhish. Komunikace s Háčkem, který zůstal ležet v hotýlku v Aliabadu, mezitím probíhala ve stylu – dám tomu ještě pár dní, když mi bude líp, půjčím si motorku a vylezu na nějakej nižší a lehčí kopec sám a když mi nebude líp, poletím domů. Můj neklid tím spíše narůstal… Nakonec se mu udělalo líp, sehnal si nosiče a došel za kluky do base campu.
Zvládli zrychlenou aklimatizaci a vyrazili na první pokus o vrchol, i když předpověď hlásila 4-5 dní slušného počasí následovaném 2-4 dny velké oblačnosti, hustého sněžení a nízkých teplot. Háček už byl fit, i když oslaben nemocí, Banán něco zřejmě chytil při aklimatizaci a Radar onemocněl při nástupu. Ani to ale kluky nezastavilo. Snažila jsem se na ně myslet co nejméně, práce, děti a cestování tomu dost pomohly. Každé odpoledne přišla zpráva z Radarova Garmin komunikátoru, kam dolezli a jak to šlo. Já jim posílala aktuální předpověď a také se mi občas ozval satelitním telefonem kameraman výpravy Tomáš Galásek, který z base campu na kluky viděl a byl s nimi ve spojení vysílačkou. Informace jsem pak předávala dál, především ostatním ženám a maminkám. Zprávy vypadaly asi takto: „Cuus, jsme v C4. Výška 7.300, je dost hnusně. Tak uvidíme zítra. Zkusíme na lehko vrchol nebo nic!“ V pátek 5. července mi volal Tom, že kluci vylezli na vrchol!!! Chvilková euforie, dojetí a hned zase strach o sestup, především vzhledem k blížící se vánici. Kluci však zabrali a ten den zvládli dolézt až do C3. Druhý den jim byli místní bohové nápomocni, žádná vánice nepřišla a tak mohli za slunečního svitu sestoupit až do BC. To byla úleva!
Většina kamarádek a známých říká, že nechápe, jak to můžu zvládat, že by se strachy zbláznily. Pro mě byly šokem první dvě expedice, které jsem prožívala po Háčkově boku. Zpětně si uvědomuji, že to bylo především tím, že jsem s kluky nebyla během výstupu v kontaktu. Při dalších expedicích už to bylo naopak. K tomu se vždycky snažím i o plánovaném výstupu a kopci co nejvíc nastudovat a pomáhám s organizací. Připadne mi pak jako bych tam byla taky a netrápím se v nevědomí celý čas, ale jen pár vyloženě kritických dní. Navíc tyhle expedice k Háčkovi prostě patří, věřím v jeho nadpřirozené horolezecké schopnosti a myslím, že kdyby jezdil na motorce, měla bych strach větší…