Hasta la vista

Autor: Michal Coubal <(at)>, Zdroj: Michal Coubal, Vydáno dne: 29. 08. 2024

---

---

Prvovýstup

Hory. Můj podivný společník, či spíše stín, provázející mě podstatnou částí života. V knihách se člověk dočte, že je to místo kde lidé hledají klid. Kam lidé utíkají od lidí, horolezci jsou tu šťastní a nazývají je svými horami.

Snad díky mému, možná trochu přehnanému respektu k nim, jsem vnímal tato místa vždy trochu jinak. Snad jako nehybný svět, pohroužený sám do sebe, který já ale vůbec nezajímám. Jen čas od času v té zdi pootevřít dvířka, na chvíli vstoupit a nasát tu věčnou atmosféru jejich stěn, pak v duchu poděkovat a zase se tiše vytratit do světa kam patřím.

 

To, co jsem však v horách nikdy nehledal a přesto to našel, byli lidé. Horolezeckych zážitků se za ta léta nakoupilo samozřejmě mnoho, ale daleko častěji se ve vzpomínkách vracím právě k lidem, které jsem díky horolezectví potkal. Ať už to byla parta několika rodin, které jsme kdysi, poté co jsme byli právě okradeni o veškeré peníze, nabourali auto. A oni, místo toho, aby na nás byli naštvaní, pomohli nám během několika dní opět zpojízdnit náš muzejní exponát, dali nam peníze na cestu a loučili se s námi, jako bychom patřili do rodiny. Od nich jsme spěchali na sever, do chaty Rifugio Locateli, za Hugo Reiderem a jeho tátou, kteří nám na jedné naší dobrodružné výpravě poskytli azyl a poslední dva roky komunismu nám posílali na účet peníze, bez kterých bychom nemohli do hor za železnou oponou vůbec vycestovat. 

 

A také Sergio Matten, horolezec a obkladač z Agorda, který k našemu stanu pod Monte Agner každý den večer jezdil, jen aby nám zpříjemnil nekonečné čekání na dobré počasí a vozil s sebou aktuální předpověď. Především na tyto lidi po té dlouhé době vzpomínám a díky nim se mi Itálie postupně stala druhým domovem. Ale se všemi těmito lidmi jsem se poznal jen a jen díky horám, které na mě působily dojmem, že je ani trochu nezajímám. A o to víc mě těší, že i těch letošních několik dní v horách jsem mohl strávit v tak dobré společnosti své dcery Anny a kamaráda Martina Tučky. 

 

Cesta ,,Hasta la vista” vede většinou v pevné skále, jen úvodní a závěrečné délky vyžadují obezřetnost. Nejedná se o žádnou sportovní cestu. Pouze stanoviště 2 - 8 jsme osadili jedním nýtem. Ve 2. délce jsou 2 nýty, ve 3. 4. a 7.délce po jednom nýtu, z důvodu základní bezpečnosti. Pro případné opakování se hodí dobrý sortiment skob, převážně tenkých, sada frendů a stoperů.