Červnový vandr nad Maletínem nás zavedl ke studánkám U dvou Janů, Pod kamenem i k tichému jezírku v lese. Cesta pak pokračovala do Kubíčkova lomu a přes Jahodnici zpět do vesnice. Den pomalého toulání krajinou, kde voda vyvěrá přímo z lesa.
Do Maletína jsme přijeli ve středu večer. Slunce už bylo nízko a krajina kolem se pomalu ukládala ke klidu. Silnice byla téměř prázdná a z luk stoupala vůně trávy, která se celý den vyhřívala na slunci.
„Tak tady někde začíná náš vandr,“ řekla Eliška, když jsme zastavili. Chvíli jsme jen stáli a dívali se do kopců nad vesnicí. Lesy tam nahoře vypadaly z dálky temně a člověk měl pocit, že za nimi začíná úplně jiný svět. Kemp byl tichý. Pár lidí někde posedávalo, ale jinak bylo kolem nás příjemné prázdno. Odložili jsme věci, večer patřil tomu, co mají trampové nejraději, ohni. Plameny pomalu olizovaly polena a jiskry občas vyletěly do tmy.
„Víš, co mám na tomhle nejradši?“ řekla Eliška po chvíli. „Že oheň vždycky uklidní,“ odpověděl jsem.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Že člověk ví, že ráno půjde do lesa.“
Seděli jsme dlouho. Oheň praskal, noc se ztišila a nad námi se objevily první hvězdy. Nakonec jsme zalezli do malé chatky, jen tak nenápadně, jako by to vlastně ani nebyla podstatná část vandru. Jako by jsme vůbec nespali pod střechou. Důležité bylo, že zítra nás čekal les.
Ráno bylo svěží a tiché. Slunce se teprve opíralo do střech domů ve Starém Maletíně, když jsme vyrazili směrem k lesu. „Kolik máme dneska?“ zeptala se Eliška.
Podíval jsem se do mapy. „Asi sedm kilometrů.“ „Tak to je ideální. Na courání.“
Cesta nás vedla nejprve mezi loukami a pak se pomalu ponořila do lesa. Stromy nás přijaly tak přirozeně, jako by čekaly, že přijdeme. První zastávka byla u pramene U dvou Janů. Nešlo o obyčejný pramen v zemi, ale o upravenou studánku, kde voda vytékala z pískovce do malého žlábku. Místo bylo překvapivě upravené, dřevěné posezení, ohniště a kolem pískovcová stěna, která připomínala staré lomy v okolí.
Eliška si klekla a nabrala vodu do dlaní. „Ta je ledová.“ Napil jsem se taky. „A dobrá.“
Voda byla čistá a studená, přesně taková, jakou člověk čeká od lesní studánky. Chvíli jsme tam seděli a poslouchali ticho lesa. „Tak kam dál, Čendo?“ zeptala se „Pod kamenem.“ Pramen Pod kamenem byl úplně jiný. Nebyl upravený ani nápadný. Velký balvan vystupoval ze svahu a pod ním mezi kořeny pomalu vytékala voda, která se ztrácela v mechu.
„Tenhle by člověk snadno přešel,“ řekla Eliška. „Možná právě proto tam je.“ Sedli jsme si na chvíli vedle cesty. Takové zastávky nejsou o ničem konkrétním. Člověk jen sedí, poslouchá les a má pocit, že nikam nemusí. Další zastávkou byl pramen U jezírka. Les se tam otevřel a mezi stromy se objevila malá tůň. Hladina byla tmavá a klidná, jen občas ji rozvlnil pád listu nebo kruh od hmyzu na vodě.
"Tohle je krásné místo,“ řekla Eliška tiše. „A ještě jsme neskončili.“ „Kubíčkův lom?“ Přikývl jsem.
Když jsme došli ke Kubíčkůvu lomu, na chvíli jsme se zastavili. Skály se zvedaly nad vodou a v jedné z nich byl vytesaný velký reliéf amonita. Pod stěnou leželo jezírko a nad jeho hladinou vedla dřevěná lávka.
„Tohle jsem nečekala,“ řekla Eliška. „Já taky ne.“ Prošli jsme po lávce a pak jsme objevili dřevěné přístřešky.
„Tady by se dalo přečkat všechno,“ řekla. „Déšť určitě.“ „A možná i noc.“
Seděli jsme chvíli a dívali se na hladinu vody. Taková místa člověk nepotřebuje vysvětlovat. Stačí tam být. Pak jsme pokračovali směrem na Jahodnice. Les byl tichý a cesta se klikatila mezi stromy. Nikam jsme nespěchali. Občas jsme sešli z cesty, občas jsme se zastavili na malé pasece.
„Hele,“ řekla Eliška po chvíli, „někde tady by měly být ty staré bunkry, co jsi říkal?“ Vytáhl jsem mapu. „Jo… někde tady v lese“
Chvíli jsme se rozhlíželi mezi stromy. Pak jsem se podíval na slunce.
„To bychom dneska nestihli.“ Eliška pokrčila rameny. „Nevadí.“ „Vrátíme se sem.“ „Přesně.“ Odpoledne jsme pomalu sešli zpátky do Maletína až k autobusové točně. Sundali jsme batohy a posadili se na lavičku. Lesy nad vesnicí byly tiché, jako by se nic nestalo. Ale my jsme věděli, že tam nahoře zůstal náš den, u studánek, u jezírka v lomu a na cestě kolem Jahodnice.
„Tak, kam příště?“ zeptala se Eliška. Podíval jsem se zpátky do kopců. „Možná za těmi bunkry.“ A oba jsme věděli, že tenhle kraj jsme ještě neprošli celý.
---
Cesta nejprve vede okrajem vesnice a poté stoupá mezi loukami k lesu. Po vstupu do lesa pokračuje zelená značka k prameni U dvou Janů, kde je upravená studánka a místo k odpočinku. Odtud lze krátkou zacházkou dojít i k menším pramenům Pod kamenem a U jezírka. Zelená trasa pak pokračuje lesem na Kubíčkův lom, kde je zatopený lom s jezírkem a dřevěnými lávkami. Od lomu cesta vede dál k vrchu Jahodnice, kde se napojí na místní cyklotrasu. Po cyklostezce se pokračuje otevřenější krajinou kolem lesních cest a pasek zpět směrem k Maletínu. Okruh končí opět u autobusové točny v Maletíně po zhruba sedmikilometrové pohodové trase.
gottlieb.vlastimil@seznam.cz Vlastimil Gottlieb