
Honza si v poslední době připadal štepováním Ufounů poněkud unaven a chtěl si od nich trochu odpočinout. Dostal nápad dát dokupy stálou expozici fotek, která by dokumentovala lezení ve Skaláku od prvopočátků až dodnes. Nikoli v celém Českém ráji, jen tady v hruboskalském Skaláku. Pro záměr nejprve získal podporu týmu Valdštejna, kde pod přemostěním staré a novější části hradu zela prázdnotou nedávno zrestaurovaná a zabezpečená Konírna. Tu mnozí pamatují ve zuboženém až nechutném stavu.
Když začal „Vorel“ shánět fotky a dal výzvu i sem na HORYinfo, někteří kamarádi zprvu nebyli ochotni cokoli poskytnout, právě kvůli vzpomínkám na ten hnus. Obavy byly záhy rozptýleny, fotky z alb, archivů, i ty novodobé, začaly přibývat. Sešly se jich mraky!
Začal (by) problém s výběrem, které fotky vystavit. Které vyřadit? Snad ty málo kvalitní z mrňavých fotopapírků v albech? Ale to jsou přece historické vzácnosti, často unikáty! Honza proto již předem zvolil dobrou koncepci: variabilní, aby se „na zeď“ co nejvíc vešlo. Když staré obrázky nesnesou zvětšení budou malé, hifi ostrofotky naopak větší a ještě větší.
Pro vystavovatele jsou noční můrou nepopsané fotografie. Víc než obtížné je jejich datování, u některých dokonce aspoň určení desetiletí. Nevadí, popisky hlásí „doposud známý stav“. Však si pamětníci návštěvníci expozice vzpomenou a pomohou zaostřit. Už se stalo a užitečná zpětná vazba bude jistě pokračovat.
U mnoha historických i relativně nedávných snímků „se neví, kdo to je, kdy to je, ani kdo to fotil“. Ve starých dobách z jednoho filmového negativu vzniklo více fotek na papíru, ty samé záběry tak má v albu či krabici ten či onen i tamten. Co s tím? „Vorel“ to vyřešil šikovně, zdá se. Obrázek je označen „archiv“ se jménem toho, kdo jej pro výstavu poskytl.
Souběžně s přípravou fotografií k vytištění na „moderní deklíky“, Honza s řadou pomocníků tvrdě pracovali na interiéru. Do prázdné cimry s gotickou klenbou a vitrážovými okny „jako v kostele“ instalovali kari-sítě k zavěšení obrázků. Přibyla také řemeslně krásně zmáknutá trámová vestavba, stolky s vázanými fotokopiemi alb a staré kanape. Dokonce „se počítá“ s podáváním kafíčka i chladného občerstvení, aby si stařešinové měli kde pohovět, pokochat se a zavzpomínat...
Na trámech upevněné kruhy umožní předvést neznalcům způsob jištění, „po klasicku“ přes rameno si budou moci zkusit chytnout pád závaží, z balkónku vedle kousek slanit Dülferem či „turnovákem“...
„Vorel“ & spol. zamakali obdivuhodně rychle. Výzva k získání fotek se objevila nějak před koncem března 2026 - a ejhle, otevření expozice se konalo už 17. června, to aby se stihnul přesně „den D“ 120. výročí prvního prvovýstupu ve Skaláku. Ten jak známo udělal na Dračí zub Rudolf Kauschka s druhy. Zajímavosti o tomto počinu jsou v biografii od Albi Kittlera.
Netušil jsem, že to Honza stihne a „historií daný“ termín mne lehce překvapil. Tak tak jsem stihl zakroutit volantem „z dáli“. Mrzí mne, že jsem informaci nezachytil dříve a prošvihl možnost včas pozvat přátele historiky ze Saska, zejména archiváře SBB Joachima „Achima“ Schindlera a Albrechta „Albi“ Kittlera...
Sešlost před Konírnou byla veliká, tváře známé i neznámé, od dětí po veterány. Honza „Vorel“ přivítal nejstaršího účastníka Jiřího Čihulku v historickém svetru s jedním z prvních odznaků turnovského oddílu (viz foto), ale pak se ještě pro jistotu zeptal, jestli je tu někdo starší než 96 let? Všichni se té otázce pobaveně zasmáli a Jirka sklidil zasloužený potlesk! Připomeňme, že jeho otec byl nájemcem a provozovatelem hospody na Valdštejně ve zlaté éře počátků českého lezení ve Skaláku (připojuji historické pohlednice s Čihulkovým štemplem), kdy tam na pivo chodili Joska Smítka i jeho a další kumpáni. Jirka je pamatuje ze svých klukovských let. Přímo na Valdštejně začínal lézt, když se potají vracel domů přes hradby, musel k nim po skále. Měl nachozených několik směrů a je tak autorem řady neregistrovaných sólo prvovýstupů! Jirka se tak na vernisáži vrátil k „rodným“ stěnám, dostal se i ke slovu na mikrofon. Toho se po něm chopili také Jindra „Sochorák“ Sochor a Petr Prachtel, jehož z plakátu pozorovala žena Zorka...
Pak se dveře gotického Chrámu Konírna konečně otevřely a uvnitř nastalo husto. Nezbylo než trpělivě vyčkat, což se u venku naraženého soudku piva Skalák dalo vydržet. Nikdo nereptal, že řada fotek ještě nevisela na místě, šéf instalace „Vorel“ se v úvodním slovu omluvil, že nestihl vše dokončit. Občas jsem zaslechl, že fotek je až moc, že mohly být větší, že tahle by měla viset támhle…
Ale to jsme zas na začátku u samotné koncepce a provedení zavěšení na kari-síť. Je variabilní, na jedné straně umožňuje „nic nevyhazovat“, na druhé i vyhazovat a téměř libovolně přehazovat, doplňovat. Však ono se to srovná! Mně se moc líbí, že síť téměř nenarušuje nádherný autentický prostor. A považte, stěny a klenba jsou z místního pískovce!
Honzovi „Vorlovi“, všem jeho pomocníkům i podporovatelům patří obdiv a dík za stálou expozici, jemu osobně navíc za neškrobené, přátelsky uvolněné setkání.
Lépe je vidět než o tom jen číst, přijďte pobejt!
Vladimír „Chroust“ Procházka II.
Foto Miloš Podzimek, Milan Doubner, Vladimír Chroust Procházka II.
Poznámka autora k přezdívkám:
Honza Vorel Obročník si mezi jméno a příjmení píše přezdívku bez uvozovek.
My ji zde uvádíme s uvozovkami, aby se nepletla s příjmením významného turnovského lezce a lezeckého fotografa ze Smítkovy a těsně poválečné éry Břetislava „Slávka“ Vorla.