Poprvé jsem byl na Goldsteinu v květnu 1984, a docela se tehdy dařilo. S Honzou Polákem jsme tam vylezli na rozlezení Goldsteigkante, pak jsme smrkli bez stavění Gelbe Wand VIIIc, 16. přehup, a den jsme zakončili Direkte Südwand na RP. V neděli už byla trochu únava, to jsme jen dali za Honzou Němcem Diretissimu VIIIc.
Moc si z toho už nepamatuju, akorát, že jsme lezli v bačkorách a že jsem tam vyfotil nějaké kluky na vedlejší cestě Direkte Ostwand a na té fotce jsem pak testoval v rámci výzkumného úkolu předělanou jehličkovou tiskárnu DZM ze znakové na grafickou. Ta fotka se jako jediná propašovala mezi nahé baby, co se tam tiskly místo výsledků dálkového průzkumu Země. Vláďovi s Frantou to moc nešlo, hodně tam bojovali. Není divu, tenkrát se to psalo ještě za VIIIc, na devítku to zvedli až v průvodci o dvacet let novějším. A ještě vedle nich lezli Dederoni Wahnsinnverschneidung a padali z toho.
Podruhé jsem se na Goldstein dostal o 27 let později. Sysel s Tenisem a Dejvem šli na to, na čem jsme se i my v roce 1984 rozlézali, na Direkte Südwand, místo naší Gelbe Wand o.U. si dal Dejv odpočinek a Tenis se Syslem se nechali nachytat na rajbas vedle slanění, Abseilsand, na kterém dost vláli, ale vylezli.
Pro mne bylo teď VIIc skoro hodně a šel jsem si místo toho se Zuzankou doplnit vzdělání na dvouhvězdových šestkách. Zuzanka je milé a příjemné děvče, na překližce tehdá lezla sedmičky s lehkostí a šarmem, ale smyčkami odjištěné šestky nechávala na starém praktikovi před důchodem. A tak jsme nejprve vyčekali frontu pod AKV-Weg, abych se mohl pustit do lehkého, ale klouzavého, vlhkého a samozřejmě neodjištěného koutokomína na začátku. Když jsem dal v sedmi metrech první smyčku, oba jsme si hlasitě oddechli.
Následovalo to, kvůli čemu má cesta dvě hvězdičky, nádherný, trochu vytlačující kout s plackami vymodelovanými vodou a traverz pod klíčové místo – véčkový zářez do vyčouhlé stříšky.
Dal mi trochu zabrat, bylo třeba něco mrskání nohama a stálo mne to odřenou holeň. Zuzanka na druhém ukázala silovou převahu a elegantně véčkem proplula.
Pak ještě několik místy hlemzacích komínů, závěrečný rajbas a mohli jsme slanit.
Natěšeni jsme se pustili do druhé dvojhvězdové šestky, Ostweg. Kout, kterým začíná, je čiročirá nádhera. Osmyčkovat se to dá hustěji, než jsou borháky na francouzském vápně. Kdyby měl člověk těch smyček dost, mohl by dát co metr jednu slušnou. Já jich tolik neměl a musel šetřit.
Kruh pod střechou poskytuje pěknou vyhlídku na následující exponovaný traverzpod střechou ke druhému kruhu, ve kterém jsem pak od druhého fotil Zuzanku.
Odlez, hup, šup a jsem v polovině výšky Goldsteinu v komíně černém jak noc, jak tvář Richarda Bony. Mám lézt v rozevírajících se čelistech u vnějšího kraje s nepříjemnou expozicí, nebo spíš zalézt dovnitř, kde je zase úzký a klaustrofobický a kromě toho vypadá, že se směrem nahoru hnusně zužuje a bůhví jestli to vůbec půjde prolézt? Zvolil jsem vnitřek, vylepšený zúžením, s téměř bezmocným mrskáním nohama jsem se zkrz něj nakonec procedil do opět o něco širší pasáže. Vymotáno kolem třiceti metrů, co dál? Najednou nevídaná věc, v saském komíně – chyt! A kousek dál komín, odbočující doprava.
A nevídáno, na jeho začátku díra s hnízdem na uzel, kdo to kdy v komíně viděl? Nemusím tedy dělat živý vklíněnec a mohu luxusně dobrat Zuzanku.
V další části už bylo jen potřeba správě se rozhodnout, na který vedlejší vrchol těmi rozšiřujícími se komíny vylézt. Nad námi zasvištělo lano – to si právě Dejv vyráběl pomocí přeskoku na jeden z vedlejších vrcholů výron v kotníku - a já si dával sakra pozor, abych v širokém komíně nesmekl a nenásledoval ho.
Sešli jsme se všichni na vrcholu s pěkným rozhledem do kraje, přešli ke slaňáku a pak už jen pochod k autu a hurá do Prahy, bivak a druhý den se tentokrát nekonal.
Cesta vede jako obvykle nejprve do Bad Schandau a potom dále údolím Křinice – Kirnitschtal směrem zhruba na východ. Úzkou asfaltovou a částečně i dlážděnou silničkou, na které vás nejvíc pobaví setkání s autobusem a tramvají, které jedou proti vám současně v protisměru, autobus zleva, tramvaj zprava, se serpentinami dostanete k Neumannmühle. Tam přejedete přes mostek a zaparkujete za tři tojra na den na parkplatzu za Křinicí.
Dál pěšky po Zeughausstraße mírně do kopce úzkým údolím za půl hoďky k Zeughausu. Zde doprava po strmě stoupající Roßsteig, až na rozcestí s Goldsteig. Goldstein už byste mohli mezi stromy vidět. Od Zeughausu sem je to asi dvacet minut do kopce.
Cestička Goldsteig vás vyplivne u východní strany Goldsteinu. Nejdřív vám padne do očí obrovský kout, zahrazený střechovitým převisem, kterým nastupuje dvojhvězdičková cesta Ostweg VI** z roku 1912 a kousek vlevo od něj přilepený pilíř, jehož levým koutem vede elegantně vyhlížející spárový kout rovněž dvouhvězdičkový wanhsinnig schön Wahnsinnversneidung VIIIa** Harryho Rosta udělaný v roce 1948, jeho klíčovým místem je přelézt stavění od 2. kruhu a traverz od konce doleva do komína viditelného nahoře na obzoru. V něm se stýká s další úžasnou dvouhvězdovou lahůdkou Goldsteigkante VIIc** (RP VIIIa), kterou nám v zanechal Klaus Schäfer roku 1967. O nějakých 50 metrů na západ nastupuje další přeukrutně krásná Südwand VIIc** od Willyho Häntschela, udělaná v ještě předválečném, ale již nacistickém roce 1937. O 39 let později ji vylepšil přímou variantou Michael Techel – Direkte Südwand VIIc**.
Dál za rohem na západní straně začíná občas nepříjemně vlhkým, zato ale, jak je zvykem, neodjištěným komínem AKV-Weg VI** (Kurt Stein, 1924), druhé ze šestkových pošušňáníček, kvůli kterým se na Goldstein táhnou softmůveři z dalekého okolí, někteří až z Prahy.
Kromě těchhle dvouhvězdových parádiček je tu na výběr ještě dost jednou hvězdičkou ozdobených cest. Ze sedla mezi Goldsteinem a masivem na západě vede Arnoldův Kürzester Aufstieg (IXa*, RP IXc), na který jsem ještě v minulém životě mlsně pokukoval. Na severní straně je spárová klasika Fritz-Schulze-Riß (VIIc*, Eduard Augustin 1929), Diagonale (VIIIa*, RP VIIIb Heinz Zirnstein 1985), Gesägter Riß (VIIIa*, Bernd Arnold 1977), Zeitzeichen (VIIIc*, Thomas Tüppe a Gerd Höfer 1987), Coloseum (IXa*, Gerd Höfer 1986), Südostwand (VIIa*, Fritz Wießner 1920), Direkte Ostwand (IXa*, Bernd Arnold 1978), Nordostweg (VIIa*, Erich Glaser 1919), kterou ve starém průvodci dávali ještě za VI, Weiße Wand (VIIIb*, RP VIIIc, Herbert Richter 1970), Komplette Nordwand (VIIc*, Steffen Roßburg 1997) a Moderne Nordwand (VIIc*, Uwe Schönfisch 1989). Kombinace cest Wahnsinnverschneidung, Gesägter Riß a Fritz-Schultze-Riß je docela hodnotný spárový trojboj.
Průvodce je klasický německý Kletterführer Sächsische Schweiz od kolektivu Dietmara Heinickeho – svazek 4 zelený – popisuje celkem 67 cest, nejlehčí je Stará cesta II s prvním uznaným výstupem roku 1893, nejtěžší Goldspur Xb, RP Xc od Jörga Höfera a Thomase Kubitsche. Průvodce se dá koupit ve Schmilce v kiosku, v Bad Schandau u Arnolda, ale taky v Hudysportech.
Trošku je probém se spaním, protože je tam rezervace a hned v sousedství dokonce jádrová zóna Národního parku. Přespat se dá v chatě na Zeughausu za nějakých 9 éček. Pokud chcete spát v bivaku, musíte do Kleiner Zschandu. Nejbližší povolené bivaky jsou tam u Wintersteinu, ale moc blízko to není, protože se musí obejít jádrová zóna Národního parku.
Tak, a víte všechno, stačí jen vyrazit. S pozdravem „Kdo nebyl na Goldsteinu, jakoby ani nebyl“
Petr Jandík
Našli jste ve článku chybu, nebo překlep? Budeme vděční za upozornění. Napište nám. Děkujeme
Nový komentář nemá souvislost s jinými komentáři. Chcete-li odpovědět na existující komentář, najeďte si na něj a klikněte v jeho hlavičce na slovo Reagovat