IX. PELIKÁNŮV SEMINÁŘ "AKTUÁLNÍ PROBLÉMY HORSKÉ MEDICÍNY"

Výber článkov z bulletinu

ÚRAZOVOST V ČESKÉM HOROLEZECKÉM SVAZU V LETECH 1996–1998

Vzhledem k velkému časovému odstupu od poslední zprávy o úrazech v horolezeckém svazu je vhodné si připomenout vývoj v předcházejícím desetiletí.

** ne všichni horolezci jsou členy ČHS, nebo není členství zjištěno

Například za rok 1990 měl svaz zprávy (nikoli vždy hlášení) o 24 úrazech, z nichž ke 23 došlo při horolezecké činnosti. Lehkých úrazů bylo 5, těžkých 11 a smrtelných 8. V 15 případech šlo o pád (dvakrát při slanění), 2  úrazy kamenem, 1 v lavině, 6krát jiný a neznámý mechanismus. Nedostatečné jištění provázelo 8 nehod, jiné vlastní příčiny 7 (tedy celkem vlastní chyby nejméně v 65%), kámen 2, zemětřesení 1 úraz, neznámá příčina v 5 případech.

Po roce 1991 již přicházely na svaz 1 až 3 hlášení ročně, ani v posledních dvou letech se situace nezlepšila. Proto lze podat jen výčet jednotlivých úrazů, které byly svazu nahlášeny od r. 1996:

1. R.K (34 let), Plzeň, 2.2.1996 nejištěný pád z 80 m v závěru výstupu při lezení na ledu v Německu. Horolezec s 10 letou zkušeností zranění podlehl, ”uvažuje se o ”technické” příčině (uvolněná mačka apod.)”. Faktem zůstává, že se ve výšce 80 m pohyboval zcela nejištěn.
2. P.Š. (52 let), Vamberk, 26.8.1996 utrpěl zlomeninu kotníku po 250 m pádu po uklouznutí na ledovci Schaligletscher (Weißhorn) ve Švýcarsku. V terénu se sklonem 50° strhnul své dva spolulezce, jistící byl vytržen i s cepínem, přičemž i
3. M.Š. (52 let), Vamberk, 26.8.1996 utrpěla otevřenou zlomeninu kotníku a zlomeninu 7 žeber. Pád ukončilo zaseknutí lana v jedné z trhlin. Česká pojišťovna a.s. léčebné výlohy neuhradila, neboť šlo o horolezecký terén.
4. J.P. (38 let), Liberec, 13.12.1996: tříštivá zlomenina patní kosti po uklouznutí na zasněžené cestě mezi skalami s pádem na kámen.
5. P.J. (19 let), Police n. Met., 18.5.1997 uklouzl na Ostaši (věž Cikánka, Hronovská 6-) asi v 8 m, spadl do nesprávně založené smyčky, která se vytrhla a při pádu na zem došlo ke zlomenině dvou hrudních obratlů a palce ruky. Lezl bez přilby, v sedacím úvazu.
6. M.U. (19 let), Police n. Met., 2.7.1997. Při výstupu Chroustovou cestou na Žltou stenu ve Vysokých Tatrách uklouzl v traverzu v 6. délce, jednoduché 10,5 mm lano se o hranu přetrhlo (čti v Montaně 1/99) a po 120 m pádu podlehl mnohočetným zraněním. Měl přilbu a sedací úvaz.
7. Z.S. (30 let), Praha, 5.9.1997 při výstupu ”Špárkou” na Žltou stenu spadl z 10 m po vylomení chytu (stupu?) až na zem při relativně nízko umístěném postupovém jištění. Následkem byla zlomenina hrudní kosti, otřes mozku a mnohočetná zhmoždění. O přilbě a druhu úvazu se hlášení nezmiňuje.
8. O.Č. (37 let), Praha, 1.3.1998 absolvoval výstup ”Puškášovým pilířem” na Galérii Ganku. Zemřel po pádu při zahájení sestupu z okraje Galérie, nejspíše zakopl či zachytil ”mačkou” a zřítil se ”Starou cestou” až na Zmrzlé pleso.
9. J.L. (46 let), Most, 2.3.1998 uklouzl na tvrdém sněhu při sestupu z Vareškového sedla, nestačil zabrzdit a následoval 440 metrový pád do doliny a smrt po úrazu hlavy. Měl přilbu, v neobtížném terénu se dvojice nejistila.
10. I.K. (20 let), Frenštát p. Radhoštěm, 11.3.1998. Během výstupu Zurbrigenovým pilířem na Mt. Cook (Nový Zéland) se zhoršilo počasí. V mlze nenašla dvojice po výstupu na hlavní hřeben sestupovou cestu po ledovci, několikasetmetrový pád po zakopnutí při nejištěném sestupu ledovým terénem ”normální cesty” byl smrtelný, utrpěl úraz hlavy a další zranění.
11. J.K. (48 let), Praha, 8.5.1998 při výstupu na Suchých skalách uklouzl, postupová smyčka vypadla, při 6-7 metrovém pádu zachytil nohou za skálu, dopadl na hlavu a utrpěl zlomeninu spodiny lebeční těsně pod hranicí horolezecké přilby. Zemřel po 8 dnech v nemocnici.
12. M.P. (54 let), Karviná, 4.8.1998 utrpěl smrtelný úraz po pádu po prolomení převěje na klasické výstupové cestě na Dom ve Walliských Alpách. Bližší podrobnosti nehlášeny.

Zpráva z CHKO Broumovsko o začátku lezecké sezóny 1997 cituje (kromě úrazu P.J.) pád neorganizovaného lezce z údolní stěny na Tvrz (po dešti, dvojnásobná zlomenina dolní končetiny, zlomeniny žeber, otřes mozku), další pád v téže lokalitě skončil napíchnutím na pařez. Na ”Dvojčeti” chtěl mladý lezec slaňovat, místo toho, aby se zajistil, nahnul se pro lano a po hlavě spadl z 9 m na zem (zlomenina horní končetiny, otřes mozku).

Statistické hodnocení je při tak malém množství a výběru obtížně interpretovatelné, nicméně určité zákonitosti jsou zřejmé (viz tabulky).

LÉKAŘSKÉ ZABEZPEČENÍ VÝPRAV DO VELEHOR

je jedním z hlavních úkolů lékařů zabývajících se horskou medicínou a jedním z nejaktivnějších byl Jiří Pelikán, na kterého při semináři v roce 1998 zvláště vzpomínáme.

1. rostoucí návštěvnost nejvyšších hor,
2. riziko onemocnění je vysoké: při trekingu je nemocnost 0.1% a riziko úmrtí 0.01%, na expedici onemocní 25% a 3% účastníků umírají!
3. Infrastruktura zdravotnických a záchranářských organizací v mimoevropských velehorách je nedokonalá, dle některých zkušeností se dokonce zhoršuje.

1. Rabat u cestovních nákladů, např. 10–30–100%.
2. Celá úhrada nákladů lékaře, jestliže mu jeho pracovní zátěž při léčení účastníků znemožnila účast na sportovním programu.
3. Cena lékařského vybavení a léků.
4. Transport a pojištění lékařského vybavení nese organizátor.
5. Účastníci musí být pojištěni pro léčebné výlohy otázka honoráře za léčení.

Lékařská komise UIAA, IKARu a Mezinárodní společnost horské medicíny (ISMM) vypracovala ve spolupráci s národními společnostmi horské medicíny náplň kvalifikace lékaře v tomto oboru. Osnova s minimálními požadavky je na Internetové stránce UIAA: http://www.mountaineering.org.

Přínos MUDr. Jiřího Pelikána k vývoji horské medicíny

S Jirkou Pelikánem jsme pracovali v sousedních zdravotnických zařízeních a byli jsme spolu v jednom horolezeckém oddíle. Byl to člověk veselý, tvůrčí, neklidný, energický, provokující, věčně nespokojený. Typ člověka, který žene vývoj dopředu. Takový byl jako chirurg, nespokojený s tím co poskytovalo jeho pracoviště, se snahou zvýšit svoji erudici a zvětšit repertoár poskytovaných výkonů, takový byl i jako horolezec, který si určoval stále vyšší cíle. Jirka buď pracoval, nebo byl v horách, nebo na svoje náročné akce vydělával výškovou prací. Stíhal toho neuvěřitelně mnoho, jakoby tušil, že má vyměřen kratší čas života.

Jiří Pelikán se narodil v roce 1952. Lékařskou fakultu vystudoval v Praze, promoval v roce 1976. Potom nastoupil na chirurgické oddělení do Jablonce nad Nisou, kde se po atestaci věnoval traumatologii, ve které se školil na našich předních pracovištích. Byl ozdobou jabloneckého oddílu LIAZ a už v roce 1976 přelezl severní stěnu Eigeru a Mnicha. V dalších letech podnikal zejména náročné zimní průstupy v jeho oblíbených Julských Alpách. Lezl na Kavkaze, má výstupy na Pamíru a ve Fanských horách. Byl členem expedice na Dhaulagiri 1984, v roce 1987 vystoupil na vrchol Shivlingu v Garváhlském Himaláji. Jirka pracoval na svých výpravách jako horolezecký lékař. Ale především byl špičkový horolezec, který chtěl plně věnovat funkci horolezeckého doktora až později, až přestane s ambicemi na sportovní cíle špičkové úrovně.

Je nám to všem moc líto. Horolezcům, doktorům i pacientům.

VÝBĚR Z DOSUD NEPUBLIKOVANÝCH PRACÍ MUDR. JIŘÍHO PELIKÁNA

Seminář zdravotníků horolezeckého svazu ČÚV ČSTV 11.-13.10.1985 v Sedmihorkách

Horolezectví a zdraví: Lékařské aspekty v horolezectví III. Dosud nepublikováno.

Při ošetřování omrzlin v terénu nejsou použitelné veškeré z literatury známé postupy a možnosti. Rád bych se zmínil o několika vlastních zkušenostech s léčením omrzlin.

V roce 1979 při výrazném ochlazení z 31.12. na 1.1. došlo k několika případům omrzlin u lyžařů a turistů, kteří se vraceli domů. Jednalo se převážně o omrzliny II. stupně na prstech rukou, na nose a ušních boltců. Tyto omrzliny byly léčeny na chirurgickém oddělení v Jablonci následujícím postupem podle Dr. Černého:

1. Poraněnou tkáň nezahřívat aktivně (ovšem dnes se preferuje aktivní rychlé zahřívání).
2. Zajistit žílu.
3. Infúze Rheodextranu 2krát 500 ml denně.
4. Regitin Ciba v dlouhodobé infúzi (asi 6 ampulí v 500 ml 5% glukózy po dobu 3 hodin) nebo Droperidol (neuroleptikum s vedlejším alfa-sympatolytickým účinkem 3 ml i.v. nebo i.m. 3krát denně.
5. Heparin 3krát denně 5000 j. s.c. nebo i.v.
6. Methiaden-Calcium při zahájení léčby i.v.
7. Eventuelně Antilysin, oxygenoterapie.
8. Pro prevenci tetanu TEGA a TAT.

V roce 1980 při zimním výstupu severní stěnou Triglavu, který trval 10 dní došlo k omrzlinám dolních končetin u dvou členů družstev. Při tomto výstupu nebyly extrémně nízké teploty, jen -3 až -10 ? C, výrazně však působila vysoká vlhkost vzduchu, která je v Julských Alpách obvyklá, vítr a dlouhodobá expozice. Léčba probíhala až po dokončení výstupu pouze podáváním vázodilatačních léků ústy (Divascol) a lokálně používány pouze teplé heřmánkové koupele. Lokalizace omrzlin byla na plosce nohou, jednalo se o omrzliny I. a II. stupně. Léčba spojená s rehabilitací probíhala několik měsíců. Přesto přetrvávaly parestézie, zvýšená potivost a zvýšená náchylnost k chladu ještě rok.

V roce 1983 po sestupu z německé cesty na jižní vrchol Ušby omrzli dva horolezci německé národnosti na prstech nohou. Při minimálních teplotách -10 ? C vystupovali v jednoduchých pohorkách. Expozice chladu trvala týden, došlo k omrzlinám II.-III. stupně. Ihned po sestupu zahájeno léčení: antibiotika, nitrožilně Calcium, Heparin, Divascol. Lokálně koupele v heřmánku, snesení puchýřů. Do 3 týdnů došlo ke zhojení. Delší dobu přetrvávala zvýšená potivost prstů a parestézie, zvýšená citlivost k chladu.

Dva případy z expedice na Dhaulagiri v roce 1984: 8. října došlo k omrzlině u S.Š. ve výšce 7400 m při dlouhodobé expozici - 3denní pobyt, při špatné aklimatizaci, nebyla kontrola aklimatizace vlastním pohybem, nedostatek pohybu, nedostatek tekutin, jídla, vítr, teploty -25 až -30 ? C. Došlo k omrzlinám II.-III. stupně na 3.-5. prstu pravé ruky, 1.-3. prstu levé ruky omrzliny II. stupně. Současně projevy horské nemoci. První pomoc byla poskytnuta v 6000 m. Lokální ošetření, antibiotika, Xanidil, pak pravidelné převazy, heřmánkové koupele, i.v. aplikován Mesocain, Xanidil, Droperidol. Během 10 denního pobytu v základním táboře došlo ke zhojení omrzlin, pouze na palci omrzlina ohraničena na špičku. Při doléčení v Československu došlo k úplnému zhojení. Jednalo se o prsty, které již dříve byly omrznutím postiženy. Druhý případ: omrzliny nohou ve výšce 7350 m I.-II. stupně , lokalizované na plosce a palci nohy, již dříve postižené omrzlinami. Léčení: zavodnění pacienta, lokálně heřmánkové koupele, Droperidol, Heparin, Mesocain i.v. Došlo ke zhojení do několika týdnů. Trvala zvýšená náchylnost k chladu, zvýšená potivost nohou však přetrvávala několik měsíců.

Závěrem tohoto sdělení je nutno znovu upozornit, že při tomto poškození bývají velmi často postiženi ti, kteří již omrzliny prodělali, kteří jsou špatně vybaveni a nedostatečně aklimatizováni. Tento fakt lze jistě využít v prevenci. Zajímavé bylo totiž zjištění, že např. při zimních pobytech na Kavkazu při extrémních klimatických podmínkách (teploty -35 ? C, dlouhodobá expozice, silný vítr), kdy se horolezecká družstva pohybovala kolem 4000 m n.m., nedošlo prakticky k žádným závažným poškozením chladem u našich horolezců. Na rozdíl od himalájských výprav však nešlo o výšky extrémní, ale na druhé straně se do kavkazských výšek dostávají horolezci příliš rychle, nedostatečně aklimatizováni. Při výběru pro expedice by měla být brána v úvahu předchozí omrznutí.

Léky
Množství odhadujeme podle počtu účastníků, Sortiment se jistě nedá přesně vyjmenovat. Je ale třeba vybírat takové léky, které jsou maximálně účinné. Proto je třeba brát hojně i formy injekční, dále léky, které jsou ve svém použití univerzálnější (Acylpyrin či Acylcoffin lze použít jako antipyretikum i slabé analgetikum, heřmánek: koupele, kloktání atd.). To je třeba brát v úvahu zejména při výpravách do hor, kde je nutný delší transport. Nesmí se zapomenout na dostatek antibiotik, analgetik, antitusik, vazodilatancií.
Pří výpravách do vyšších hor nezapomenout na vitamíny. Při úpravě vodního režimu je nutné mít sebou dostatek demineralizačních prášků (dle rozpisu, G30, Swiss Beneroc). Nezapomenout na digestiva (Gastrogel, Enzynorm, Panzynorm), myorelaxancia, infúzní roztoky (pro včasné a intenzívní léčení vážnějších onemocnění).

Obvazový materiál
Zahrnuje dlahy , obvazy rychloobvaz, náplasti, sterilní gázu, vatu, elastická obinadla, zinkoklihová obinadla.

Nástroje
Dle erudice lékaře. Mělo by být však v každém případě vybavení pro suturu, incizi, k jednoduchému ošetření ran, nejlépe ve sterilním balení, V polních podmínkách použijeme k dezinfekci Desident.
Při cestách do odlehlejších pohoří je vhodné základní zubolékařské instrumentárium.
Jehly a stříkačky na jedno použití.
Zdravotnické vybavení má být uloženo přehledně a v obalech, které chrání před vlhkem.
Je nutné mít sebou přesný seznam léků v několika kopiích pro případnou celní kontrolu. Přeprava opiátů může v některých zemích způsobit komplikace. Je proto vhodná náhrada Fortralem, Valoronem apod.
Každý účastník zájezdu musí mít samozřejmě platnou lékařskou prohlídku, potvrzenou v průkazu ČSTV. Je-li možné znát nominaci účastníků s dostatečným předstihem, pak je vhodné zajistit další speciální vyšetření: funkční vyšetření, interní vyšetření, krevní skupinu. Pečlivé stomatologické vyšetření (sanace chrupu včetně RTG mrtvých zubů). Dokončení očkování proti tetanu. Gynekologické vyšetření u žen. U některých výprav se začíná s psychologickým vyšetřením. Toto vyšetření pak platí jako součást nominačních kritérií (vlastní zkušenosti nemám, používalo se např. při expedici na Mount Everest 1984, Ťan-Šan 1984).
S těmito vyšetření resp. nálezy by lékař měl mít možnost se seznámit v dostatečném předstihu před plánovaným odjezdem.
Před odjezdem je vhodné mít představu o zdravotnicky vzdělaných laicích, kteří ve výpravě jsou a kteří by mohli pomoci (členové Horské služby, zdravotníci ČSTV).
Závěr
Zabezpečení léky a zdravotnickým materiálem zůstává na lékaři výpravy, jeho umu a konexích. Bývá dosti svízelné. Erudice lékaře by měla být taková, aby v daných podmínkách a s vybavením lékárny byl schopen rychle zvládnout každou lehčí formu onemocnění a dotyčný pacient se mohl ještě vrátit k horolezecké činnosti. Při těžších onemocněních a úrazech musí být léčba zahájena co nejúčinněji a včas, aby se postižený rychle uzdravil a pokud možno bez následků.
Myslím, že všechny tyto představy se nám zatím zdaleka nedaří plnit. Přesto, čím více se to bude dařit, tím lépe se dokážeme vypořádat se všemi nepředpokládanými situacemi během horolezecké výpravy.

Lékařské zabezpečení expedice Dhaulagiri 1984. MUDr. Jiří Pelikán
Předneseno na XLII. tělovýchovně lékařských dnech 7.11.1985 v Tatranské Lomnici.
Seminář zdravotníků horolezeckého svazu ÚV ČSTV 30.11.-1.12.1985 v Tatranské Lomnici.
Horolezectví a zdraví: Lékařské aspekty v horolezectví III. Dosud nepublikováno.
V loňském roce jsem se zúčastnil jaké lékař himalájské expedici na 8167 m vysokou Dhaulagiri. Během přípravy expedice a expedice vlastní jsem dospěl k několika vlastním poznatkům, které jsou předmětem tohoto sdělení.
V době 22.7.-2.12.1984 se uskutečnila pomonzunová expedice pořádaná Městským výborem Horolezeckého svazu ČSTV Praha. Cílem byla dosud neslezená západní stěna. Dvacetičlennou výpravu tvořili horolezci převážně ve věkovém rozmezí 25 až 33 let, mezi nimi byly i dvě ženy. Čtyři z účastníků se zúčastnili již na jaře expedice na Lhotse–Shar.
Příprava před odjezdem
Na základě vlastních zkušeností a představ a po konzultaci s lékařem několika předchozích himalájských expedic Dr.Chládkem, byl vytvořen seznam léků a zdravotnických nástrojů tak, aby dostatečně pokryl množstvím i sortimentem potřeby expedice. Bylo nutné vycházet z počtu účastníků, plánované doby pobytu, z faktu, že západní stěna Dhaulagiri je od civilizace velmi vzdálena a případný transport nemocných by byl velice problematický. Proto byl kladen důraz na maximální soběstačnost v ošetřování pacientů.
Vybavení lékárny bylo získáno díky pochopení OÚNZu Jablonec nad Nisou, pracovníků tělovýchovně lékařských oddělení a dalších přátel horolezectví pracujících ve zdravotnictví na celém území ČSR. Přesto některé léky byly získávány s velkými obtížemi.
Před odjezdem se většina účastníků podrobila funkčními vyšetření. Bohužel se však nepodařilo soustředit všechny členy expedice na jedno pracoviště. Tak se stalo, že jen část byla vyšetřena kompletně, u části bylo vyšetřeno pouze W170.

Přínos MUDr. Jiřího Pelikána k vývoji horské medicíny

VÝBĚR Z DOSUD NEPUBLIKOVANÝCH PRACÍ MUDR. JIŘÍHO PELIKÁNA
a některé další dosud nepublikované zprávy o lékařském zabezpečení horolezeckých výprav

Praktické zkušenosti a postupy při léčení omrzlin. MUDr. Jiří Pelikán
Seminář zdravotníků horolezeckého svazu ČÚV ČSTV 11.-13.10.1985 v Sedmihorkách
Horolezectví a zdraví: Lékařské aspekty v horolezectví III. Dosud nepublikováno.
Vzhledem k velkému časovému odstupu je vynechána úvodní teoretická část sdělení.

Při ošetřování omrzlin v terénu nejsou použitelné veškeré z literatury známé postupy a možnosti. Rád bych se zmínil o několika vlastních zkušenostech s léčením omrzlin.
V roce 1979 při výrazném ochlazení z 31.12. na 1.1. došlo k několika případům omrzlin u lyžařů a turistů, kteří se vraceli domů. Jednalo se převážně o omrzliny II. stupně na prstech rukou, na nose a ušních boltců. Tyto omrzliny byly léčeny na chirurgickém oddělení v Jablonci následujícím postupem podle Dr. Černého:

1. Poraněnou tkáň nezahřívat aktivně (ovšem dnes se preferuje aktivní rychlé zahřívání).
2. Zajistit žílu.
3. Infúze Rheodextranu 2krát 500 ml denně.
4. Regitin Ciba v dlouhodobé infúzi (asi 6 ampulí v 500 ml 5% glukózy po dobu 3 hodin) nebo Droperidol (neuroleptikum s vedlejším alfa-sympatolytickým účinkem 3 ml i.v. nebo i.m. 3krát denně.
5. Heparin 3krát denně 5000 j. s.c. nebo i.v.
6. Methiaden-Calcium při zahájení léčby i.v.
7. Eventuelně Antilysin, oxygenoterapie.
8. Pro prevenci tetanu TEGA a TAT.

V roce 1980 při zimním výstupu severní stěnou Triglavu, který trval 10 dní došlo k omrzlinám dolních končetin u dvou členů družstev. Při tomto výstupu nebyly extrémně nízké teploty, jen -3 až -10 ? C, výrazně však působila vysoká vlhkost vzduchu, která je v Julských Alpách obvyklá, vítr a dlouhodobá expozice. Léčba probíhala až po dokončení výstupu pouze podáváním vázodilatačních léků ústy (Divascol) a lokálně používány pouze teplé heřmánkové koupele. Lokalizace omrzlin byla na plosce nohou, jednalo se o omrzliny I. a II. stupně. Léčba spojená s rehabilitací probíhala několik měsíců. Přesto přetrvávaly parestézie, zvýšená potivost a zvýšená náchylnost k chladu ještě rok.
V roce 1983 po sestupu z německé cesty na jižní vrchol Ušby omrzli dva horolezci německé národnosti na prstech nohou. Při minimálních teplotách -10 ? C vystupovali v jednoduchých pohorkách. Expozice chladu trvala týden, došlo k omrzlinám II.-III. stupně. Ihned po sestupu zahájeno léčení: antibiotika, nitrožilně Calcium, Heparin, Divascol. Lokálně koupele v heřmánku, snesení puchýřů. Do 3 týdnů došlo ke zhojení. Delší dobu přetrvávala zvýšená potivost prstů a parestézie, zvýšená citlivost k chladu.
Dva případy z expedice na Dhaulagiri v roce 1984: 8. října došlo k omrzlině u S.Š. ve výšce 7400 m při dlouhodobé expozici - 3denní pobyt, při špatné aklimatizaci, nebyla kontrola aklimatizace vlastním pohybem, nedostatek pohybu, nedostatek tekutin, jídla, vítr, teploty -25 až -30 ? C. Došlo k omrzlinám II.-III. stupně na 3.-5. prstu pravé ruky, 1.-3. prstu levé ruky omrzliny II. stupně. Současně projevy horské nemoci. První pomoc byla poskytnuta v 6000 m. Lokální ošetření, antibiotika, Xanidil, pak pravidelné převazy, heřmánkové koupele, i.v. aplikován Mesocain, Xanidil, Droperidol. Během 10 denního pobytu v základním táboře došlo ke zhojení omrzlin, pouze na palci omrzlina ohraničena na špičku. Při doléčení v Československu došlo k úplnému zhojení. Jednalo se o prsty, které již dříve byly omrznutím postiženy. Druhý případ: omrzliny nohou ve výšce 7350 m I.-II. stupně , lokalizované na plosce a palci nohy, již dříve postižené omrzlinami. Léčení: zavodnění pacienta, lokálně heřmánkové koupele, Droperidol, Heparin, Mesocain i.v. Došlo ke zhojení do několika týdnů. Trvala zvýšená náchylnost k chladu, zvýšená potivost nohou však přetrvávala několik měsíců.
Závěrem tohoto sdělení je nutno znovu upozornit, že při tomto poškození bývají velmi často postiženi ti, kteří již omrzliny prodělali, kteří jsou špatně vybaveni a nedostatečně aklimatizováni. Tento fakt lze jistě využít v prevenci. Zajímavé bylo totiž zjištění, že např. při zimních pobytech na Kavkazu při extrémních klimatických podmínkách (teploty -35 ? C, dlouhodobá expozice, silný vítr), kdy se horolezecká družstva pohybovala kolem 4000 m n.m., nedošlo prakticky k žádným závažným poškozením chladem u našich horolezců. Na rozdíl od himalájských výprav však nešlo o výšky extrémní, ale na druhé straně se do kavkazských výšek dostávají horolezci příliš rychle, nedostatečně aklimatizováni. Při výběru pro expedice by měla být brána v úvahu předchozí omrznutí.

Zdravotnické zabezpečení horolezecké expedice Dhaulagiri 1985
MUDr. Pavel Cicvárek.
Seminář zdravotníků horolezeckého svazu ÚV ČSTV 30.11.-1.12.1985 v Tatranské Lomnici.
Horolezectví a zdraví: Lékařské aspekty v horolezectví III. Dosud nepublikováno.
Cílem expedice, pořádané ÚV ČSTV, TJ Slavoj Vyšehrad a TJ Metropol Košice, byla západní stěna Dhaulagiri I.
Expedice se zúčastnilo 18 členů ve věku 28–40 let, z nich jedna žena. NA zdravotnické zabezpečení bylo velice málo času, o své účasti jsem se dozvěděl asi měsíc před odjezdem.
Většinu členů jsem osobně neznal. Stačil jsem rozeslat pokyny pro zajištění očkování (tetanus, cholera, tyfus, paratyfus, asijská encefalitida). Všechna očkování jsou doporučená, nejsou povinná. Všichni členové měli interní vyšetření, zahrnující celkové fyzikální vyšetření EKG, RTG plic a srdce, základní laboratorní vyšetření. Každý si sám zajistil vyšetření a potřebnou opravu chrupu. Všichni měli kompletní spiroergometrické vyšetření.
Lékárnu jsem vybavil léky a materiálem dle vlastních zkušeností a zvyklostí. Taktéž zkušenosti Dr. Pelikána, který byl v této oblasti v r. 1984, mně byla ku prospěchu.
Před vlastní expedicí byla zahájena antimalarická profylaxe Delagilem 2 tablety týdně. Všem byl aplikován gamaglobulin, přibližně v měsíčních intervalech, celkem 2–3 krát. Již za pochodu byl podáván Celaskon, B komplex, Ferronat. Ve všech výškových táborech byly používány remineralizační prášky.
Cesta do Káthmandu proběhla velice rychle, a to vlakem Praha (Košice) –Moskva (Taškent), dále letadlem do Káthmandu, Zdravotní potíže nebyly žádné. V Káthmandu jsem se zdrželi asi týden. Ubytování bylo na velice dobré hygienické úrovni a taktéž stravování z místních zdrojů. V té době byly jen dva případy infekcí horních cest dýchacích, jedna epididymitida, vyžadující léčení antibiotiky.
Vlastní přesun do základního tábora trval 15 dní. Spalo se v domácnostech domorodců. Až na poslední tři dni jsme se stravovali z místních zdrojů. Během cesty se již objevila průjmovitá onemocnění lehčího rázu, vždy bez teplot. Jeden případ angíny byl léčen Amoclenem.
Drobná poranění (otevřené poranění nártu, distorze) zpozdily můj příchod do základního tábora o dva dni.
V pásmu pralesa bylo opět požehnaně pijavic, ale neměli jsme již problémy jako v minulém roce. Jednak jsme byli lépe chráněni vhodným oděvem, jednak se osvědčilo rány ihned ošetřit dezinfekcí, antibiotikem v masti a Gelasponem.
Větší spotřeba antiseptik a obvazového materiálu vznikla ošetřováním nosičů a domorodců.
Prevence aklimatizace vychází z následujících zásad:
Denní výškový rozdíl nemá být větší než 1000 m, ve vrcholové etapě 800 m. Pobyt nad 7500 m nemá překročit 36 hodin. V roce 1984 však Kryštof Wielicki sám a bez kyslíku vystoupil na Broad Peak 8047 m (Karakorum). Ze základního tábora 4900 m dosáhl vrcholu za 11 hodin, tj. 100 m výšky za 21 minut!! Takové a podobné výkony umožňuje vynikající horolezecká technika, mimořádná tělesná zdatnost a pevná vůle. Dále je známé, že opakovaná aklimatizace (i přerušovaná návraty do nížiny) se kumuluje. Tyto poznatky se potvrdily i na naší expedici. Tři členové vrcholového družstva patřili mezi nejzkušenější, všichni se zúčastnili i předmonzunové expedice na Lhoce–Šar. Ti, u kterých byly nejlepší výsledky funkčních zkoušek tělesné zdatnosti, patřili k nejplatnějším členům expedice. Ve větší míře, než u ostatních sportů, se ukazuje význam volních vlastností.
Rizikovost výprav do velehor
V letech 1965–1984 bylo uspořádáno více než 36 československých výprav do velehor nad 6000 m. Na základě dotazníkové akce (Skřička, Wolf, Rotman, 1985) máme o těchto expedicích základní údaje. Sledovali jsme počet účastníků, počet zdravých, nemocných, onemocnění horskou nemocí a ostatními chorobami, počet úrazů a úmrtí (tabulka č.  2). Zde jsou pro přehlednost vybrány pouze významné himalájské expedice. Na posledním místě je uvedena i expedice Dhaulagiri, která svými ukazateli nevybočuje z průměru předchozích expedic. Za 20 let došlo pouze ke 4 úmrtím –– vždy na osmitisícovce.
Závěr
Názory na mnohé otázky vysokohorské medicíny nejsou dosud jednotné. Proto se zkušeností z těchto akcí využívá při přípravě dalších horolezeckých výprav, aby mohly být po zdravotní stránce ještě lépe zajištěny.

Zdravotnické zabezpečení horolezecké expedice Dhaulagiri 1985
MUDr. Pavel Cicvárek.
Seminář zdravotníků horolezeckého svazu ÚV ČSTV 30.11.-1.12.1985 v Tatranské Lomnici.
Horolezectví a zdraví: Lékařské aspekty v horolezectví III. Dosud nepublikováno.
Cílem expedice, pořádané ÚV ČSTV, TJ Slavoj Vyšehrad a TJ Metropol Košice, byla západní stěna Dhaulagiri I.
Expedice se zúčastnilo 18 členů ve věku 28–40 let, z nich jedna žena. NA zdravotnické zabezpečení bylo velice málo času, o své účasti jsem se dozvěděl asi měsíc před odjezdem.
Většinu členů jsem osobně neznal. Stačil jsem rozeslat pokyny pro zajištění očkování (tetanus, cholera, tyfus, paratyfus, asijská encefalitida). Všechna očkování jsou doporučená, nejsou povinná. Všichni členové měli interní vyšetření, zahrnující celkové fyzikální vyšetření EKG, RTG plic a srdce, základní laboratorní vyšetření. Každý si sám zajistil vyšetření a potřebnou opravu chrupu. Všichni měli kompletní spiroergometrické vyšetření.
Lékárnu jsem vybavil léky a materiálem dle vlastních zkušeností a zvyklostí. Taktéž zkušenosti Dr. Pelikána, který byl v této oblasti v r. 1984, mně byla ku prospěchu.
Před vlastní expedicí byla zahájena antimalarická profylaxe Delagilem 2 tablety týdně. Všem byl aplikován gamaglobulin, přibližně v měsíčních intervalech, celkem 2–3 krát. Již za pochodu byl podáván Celaskon, B komplex, Ferronat. Ve všech výškových táborech byly používány remineralizační prášky.
Cesta do Káthmandu proběhla velice rychle, a to vlakem Praha (Košice) –Moskva (Taškent), dále letadlem do Káthmandu, Zdravotní potíže nebyly žádné. V Káthmandu jsem se zdrželi asi týden. Ubytování bylo na velice dobré hygienické úrovni a taktéž stravování z místních zdrojů. V té době byly jen dva případy infekcí horních cest dýchacích, jedna epididymitida, vyžadující léčení antibiotiky.
Vlastní přesun do základního tábora trval 15 dní. Spalo se v domácnostech domorodců. Až na poslední tři dni jsme se stravovali z místních zdrojů. Během cesty se již objevila průjmovitá onemocnění lehčího rázu, vždy bez teplot. Jeden případ angíny byl léčen Amoclenem.
Drobná poranění (otevřené poranění nártu, distorze) zpozdily můj příchod do základního tábora o dva dni.
V pásmu pralesa bylo opět požehnaně pijavic, ale neměli jsme již problémy jako v minulém roce. Jednak jsme byli lépe chráněni vhodným oděvem, jednak se osvědčilo rány ihned ošetřit dezinfekcí, antibiotikem v masti a Gelasponem.
Větší spotřeba antiseptik a obvazového materiálu vznikla ošetřováním nosičů a domorodců.
Zdravotnická problematika v základním táboře a během výstupu.
Základní tábor byl postaven na louce ve výšce asi 3600 m, Zdroj vody poskytoval ledovcový potok, vhodný i ke koupeli. Záchod byl zajištěn v dostatečné vzdálenosti pod táborem. Voda se používala převařená, bez užití dezinfekčních prostředků.
Každý člen byl vybavení osobní lékárnou, každý výškový tábor byl zajištěn větší lékárnou a větším vybavením léky. Před začátkem výstupu byla u každého člena provedena lékařská prohlídka, jinak chodili účastníci za mnou kdykoli.
Počasí bylo během pobytu v základním táboře většinou deštivé. Celkem asi 4 dni byly zcela bez dešťů. Mělo to pochopitelně vliv i na zdravotní stav členů expedice. Stravování bylo bez větších závad, až na posledních 14 dnů, kdy byl nedostatek jídla.
Zdravotní problematika zahrnuje většinou infekce horních dýchacích cest z nachlazení, 3 krát se vyskytla akutní bronchitida. Taktéž byly časté dyspeptické potíže, ale nepříliš dramatické.
Z úrazů bylo v popředí poranění A.K., který spal ve výšce asi 6000 m. Sestup do základního tábora trval 4 dni, V prvních dnech bylo velmi obtížné určit přesnější diagnózu. Utrpěl poranění pravého kolena, celá pravá dolní končetin byla mohutně oteklá s hematomem zasahujícím celé lýtko. Taktéž masivní hematom v bederní krajině. Nad pravým obočím měl hlubokou tržnou ránu. Poraněnému byla poskytnuta první pomoc již před transportem a dobrou fixací končetiny, základní protišoková opatření, aplikovány analgetika a kortikoidy. Byl zajištěn proti omrznutí. V základním táboře zajištěn klid, fixace končetiny, sutura tržné rány.
Neosvědčily se nafukovací dlahy pro jejich snadnou perforaci, nepohodlnost i možnost omrznutí.
Zoltán Demján musel sestoupit pro otok a bolesti v pravém kolenu, Šlo o perforaci furunklu do prepatelární bursy a lymfangoitidu s lymfadenitidou. Po antibiotické léčbě, lokální i celkové se stav podstatně zlepšil, ale při odchodu ze základního tábora nebyl stav zcela konsolidován.
Ital Niko Rolando mel ve výšce 7000 m dechové potíže, byl malátný až apatický. Po sestupu do základního tábora trvají známky počínajícího edému plic s tachykardií i poslechovým nálezem. Po kardiotonické a diuretické léčbě je do dvou dnů v pořádku.
Několik distorsí kolenou a nártů zvládnuto klidem a bandážemi.
Zpáteční cesta. Osm lidí opustilo základní tábor o 14 dní dříve. Byli vybaveni lékárnou na cestu. Během zpáteční cesty jsme se opět stravovali z místních zdrojů. Opět bylo několik případů enteritid. V Káthmandu již zdravotní potíže nebyly žádné, ani na další cestě domů.
Hodnocení zdravotnického zabezpečení.
Zdravotnické zabezpečení expedice jsem se snažil zajistit co nejlépe. Mohu si postěžovat jenom na krátkost přípravného období, kdy jsem měl potíže se sehnáním všech potřebných léků. Díky pochopení vedení OÚNZu Semily a NsP Turnov jsem vše zajistil v potřebném množství i šíři.
Neosvědčily se nám nafukovací dlahy, naopak jsem postrádal dostatek sádrových obvazů. Z terapeutických problémů bych rád upozornil na nutnost častějšího užívání antibiotik, mnohokrát i v případech, kdy za běžných podmínek bych tuto léčbu nepovažoval za indikovanou.
Dále bych rád zdůraznil, že nejen členové vlastní expedice jsou jedinými pacienty. Myslím, že asi polovinu spotřebovaných léků a zdravotnického materiálnu jsem použil při léčení nosičů a členů jiných expedic. Jinak sortiment léků vyhovoval mým potřebám, množství léků bylo taktéž dostačující.
Všem členům expedice doporučeno parasitologické vyšetření, eventuelně vyšetření interní

Poznámky k problematice lékařského zabezpečení horolezeckých výprav. MUDr. Leoš Chládek.
Seminář zdravotníků horolezeckého svazu ÚV ČSTV 30.11.-1.12.1985 v Tatranské Lomnici.
Horolezectví a zdraví: Lékařské aspekty v horolezectví III. Dosud nepublikováno.
Letos zahynuli dva lidé na výškovou nemoc v horách kolem 5000 m. Je to obžalobou organizace Horolezeckého svazu a obžalobou zdravotníků a zdravotnické komise a všech nás dohromady. Jsme dalek toho, abych probíral, proč to všechno bylo atd., ale faktem zůstává, že dva lidé zemřeli ve výšce pod 5000 m.
Z každé naší schůze, z každého našeho referátu musí proto vyjít, že žádáme a je nutné, aby Horolezecký svaz trval na tom, aby vždycky jel do ciziny s horolezci lékař.
Výměnné oddílové zájezdy do Sovětského svazu na 2–3 týdny do hor jsou velmi rizikové, snaží-li se horolezci během krátkého pobytu něco vylézt, ať to stojí cokoli a potom tam někdo zůstane.
Výšková choroba je odškodňována pojišťovnou, pokud k ní došlo ve výšce nad 4000 m a do 3 týdnů pobytu (pak jde o náhlou příhodu). Sami však nemáme pro ni měřítko a vyšetřovací metody.
Poslední horolezecký zájezd do zahraničí od cestovní kanceláře SPORT-TURIST Praha, který byl pojištěn, se uskutečnil v r. 1981. Od té doby ST odmítá horolezecké zájezdy pojišťovat. Veškeré ostatní uzavřené pojistky jsou splatné v čs. korunách. Letos utrpěl jeden účastník zájezdu v nehorolezeckém terénu zlomeninu krčku stehenní kosti, kterou bylo nutno operovat ve Španělsku. Účet za nemocniční léčení činí 5500 DM. Budeme se muset pojišťovat v zahraničí?
Množství léků pro výpravu vypočítáme, když počet účastníků vynásobíme počtem dnů (dávek léků).
Při expedicích je nutná spolupráce lékaře s vedoucím výpravy. Lékař musí umět uplatnit svůj poradní hlas a svá doporučení. Má-li zodpovědně plnit svou funkci, nesmí mít horolezecké ambice, nemůže se účastni vynášek apod. Ve výpravě je jediný, který v základním táboře poskytuje komplexní léčebnou péči a vede regeneraci. Důležité je být u toho, když se do tábora vrací výškové družstvo nebo nemocný, mít dostatek teplé vody k umytí, ihned začít s vyšetřením, regenerací, léčením. Pak lze odhadnout, jak rychle zotavování potrvá a kdy se horolezec bude moci vrátit do stěny.
K možnostem výzkumu při expedicích do velehor.
Výzkum bude reálný jen za podpory státních organizací, Slovenské akademie věd apod., např. v podmínkách sovětských alpinistických táborů na Pamíru: poměrně snadná doprava, dostatek vyšetřovaných osob, možnost pasivní dopravy vrtulníkem z 1800 do 4000 m, kde dle dosavadních zkušeností dostane výškovou nemoc 10% trénovaných horolezců již při příletu do základního tábora.
Normálně je spolupráce horolezců při výzkumu velmi problematická. Je-li lékař na expedici sám, je zpravidla plně zaměstnán léčením a regenerací. S každým horolezcem – členem expedice by měla být uzavřena smlouva o spolupráci při výzkumu. Tak je tomu u expedic v kapitalistických státech, kde je výzkumný program financován některou organizací. Slovenská expedice na Nanga Parbat North v r. 1978 byla světlou výjimkou, která v ČSSR nemá obdoby. (zapsal I.Rotman, 30.11.1985)

Dva čeští horolezci Nosek a Jaroš vystoupili na Mt. Everest

LHASA (Tibet, Čína) 28.května (ČTK) - Vladimír Nosek a Radek Jaroš z osmičlenné horolezecké expedice Everest 98 z Jablonce nad Nisou vystoupili v úterý 19. května v 14:10 pekingského času na nejvyšší světový vrchol Mount Everest (8848 m). Ryze česká výprava vystupovala na "třetí světový pól" ze severní, čínské strany přes Severní sedlo. Zprávu o svém úspěchu vyslali horolezci až dnes z ledovce Rongbuk, přes který se vracejí zpět. Při sestupu přenocovala vrcholová dvojice Nosek, Jaroš ve třetím výškovém táboře ve výšce 8300 m. Expedice nepoužila nosičů a obešla se i bez kyslíkových přístrojů. "Je to skvělý sportovní výkon. Na rozdíl od výstupu z jižní, nepálské strany, neexistuje v Tibetu žádné horolezecké zázemí," řekl vedoucí výpravy Zdeněk Hrubý, který před odletem expedice do Himaláje předpověděl, že na vrchol Everestu by měli členové jeho týmu vystoupit kolem 20. května. vn sky, 281026 MAY 98
Expedice měla 8 účastníků včetně dvou lékařů, jen tři z osmi ještě nebyli ve výšce nad 8000 m.
Přípravné období
V přípravné fázi obdrželi účastníci anamnestické dotazníky, absolvovali vstupní pohovor, byli vyzváni k absolvování stomatologického a interního vyšetření, provedeno očkování (paratyfus, hepatitis A, tetanus, japonská encefalitida), nabídnuta imunomodulační příprava (neprovedena), funkční testování.
Vybavené léky bylo rozčleněno na individuální ”balíčky” a lékárnu cestovní, expediční, pro výškové tábory a pro místní obyvatelstvo, ve 30 a 50 litrových sudech
Průběh expedice
Odlet z Prahy 29.3.1998, Káthmandu 31.3., zahájení transportu 8.4. Zdržení nutilo ke spěchu a ztížilo snahy o dodržení zásad aklimatizace, navíc problematické hygienické podmínky při pochodu Tibetem (nekvalitní jídlo, závadná voda) měly za následek první výskyt zdravotních potíží: průjmy, otoky, bolesti hlavy.
Základní tábor (BC) v 5100 m byl dosažen 13.4. po 30 km pochodu (jako chudá expedice bez komfortu v BC). Horolezci byli poučeni o akutní horské nemoci, používání léků, vzájemném sledování zdravotního stavu, aplikaci injekcí. Předsunutý základní tábor (ABC) vybudován 18.4. ve výšce 6400 m, bylo plánováno sestupovat do BC. (Z hlediska průběhu aklimatizace se stejně jako pod Dhaulagiri se negativně projevuje fyziologicky nikoli ideální výška BC resp. ABC).
Výška 7000 m byla dosažena 20.4., 7800 m 26.4. Po příchodu do 8300 m 5.5. došlo ke zhoršení počasí, současně se již projevovalo chátrání organismu (katabolismus, výšková deteriorace), neboť se účastníci pohybovali již měsíc ve vysokých nadmořských výškách. Vrchol (8848 m) dosažen 19.5.1998.
Do 31.5. čekala výprava v BC, 2.6. návrat do Káthmandu.
Onemocnění v průběhu expedice.
Katary horních dýchacích cest (8 případů tj. ve 100%) u všech a opakovaně až trvale. Dyspepsie (8), průjmy (4), těžké průjmy (1), bolesti kloubů (3), omrzliny (3, lehké), rýma (2, Sanorin, Vibrocil), hemeroidy (2), zácpa (2, laxantia i manuálně), krvácení do sítnice s poruchou zraku (1), krvácení do sklivce (1), zánět spojivek (1), dnavá artritida (1), nefropatie (1), ischias (1), ”zubní” potíže (1), akutní horská nemoc (AHN) s vysokohorským otokem plic (VOP, 1).
Onemocnění AHN se projevilo v 5100 m otokem obličeje a rozvojem VOP přes užívání acetazolamid (Diluran), dále hypotenzí a poruchou srdečního rytmu (střídavě srdeční frekvence 50 a 100 tepů za minutu). Léčen Nitroglycerinem, Furosemidem, Wobenzymem. Corinfar (nifedipin) nepodáván z důvodu hypotenze. V diskusi zcela zpochybňován nifedipin (nutno dodat, že podle obecných zkušeností neoprávněně), potřeba léčit u VOP i myokard, Herrmann doporučuje podat Trental (využití ”vnitřního” kyslíku v mitochondriích). Je třeba dodat, že pacient byl doma pro dnavé onemocnění intermitentně léčen kolchicinem (pro nesnášenlivost allopurinolu), před odletem trpěl bolestmi v zádech (doma hodnoty kreatininu 600?!, urea 15-18?!).
Léková profylaxe, kyslík
Účastníci užívali Anopyrin. Diluran (acetazolamid) hodnocen jako účinnější, zdá se, že aklimatizaci neoddálil. Multivitaminy, minerály, Kyslík byl k disposici ve 12 lahvích ruské provenience, při průtoku 2 litry stačí na 8-9 hodin, pro záchrannou akci.
Nedostatky ve zdravotnickém a technickém zabezpečení, zkušenosti a doporučení
Nestačí 20 tablet Anopyrinu v osobní lékárničce, chybělo dostatečné množství digestiv (Cerucal, Pancreolan aj., Hylak, Prepulsid), Paralenových a Indometacinových čípků, Sanorinu, Vibrocilu.
Do Tibetu je třeba mít vlastní jídlo, důsledně upravovat vodu na nezávadnou. Pro případ karanténních opatření vlastní nádobí.
Pro regeneraci je třeba mít vybavený základní tábor, komfortní stany.
Aklimatizaci je třeba dodržovat, jinak se to vymstí: včas se dostat do BC, nevhodné dlouhé pobyty v ABC, ”nepřeskakovat” výškové tábory, ”nekopírovat” ostatní expedice (dezinformace, jazykové problémy).
Při transportu na náklaďáku a v jiném nepohodlí snižovat stress.
Zdravotní potíže po expedici
Útlum fyzické aktivity může trvat měsíc a déle, psychické příznaky mívá někdo i 6 měsíců, ještě se sleduje. Úbytek tělesné hmotnosti byl průměrně 11–12 kg (od 9 do 18 kg).
Lékař jako horolezec na expedici
Lékař – horolezec je pro expedici přínosem. Jsou-li lékaři dva, nesmějí chodit spolu. Lézt může jen jeden z nich. Není-li lékař alespoň v ABC a vše ”řídí” z BC – pak léčí někdo jiný.
Osobní dojmy z výstupu
Pocit pokory při ”vplížení” se na vrchol
Podmínky pro výstup zahrnují počasí, kolektiv, ”fyzička” – příprava je nutná. Řešení potenciálních krizí.
Psychická odolnost, příprava, momentální pohoda a forma
Zdravotní stav
Zkušenosti a taktika. ”Kde postavit stan”
Prožitky na vrcholu: dýchání; myšlení: nezakopnout, vývoj počasí, sponzorské závazky, možnost amnézie; dehydratace; omrzliny; hlídat se: konfrontovat vůli s možnostmi
Přínos expedice: relaxace z běžného života, pohled na problémy s nadhledem