Vzpomínka na Trikolóru

Autor: Anna a Michal Coubalovi <vendulka.coub(zavináč)tiscali.cz>, Zdroj: M.a M. Coubalovi, Vydáno dne: 17. 03. 2009

---

Jak to bylo kdysi při prvovýstupu na Wetterhorn

Zdá se, že se černá hradba bouřkových mraků nad protějšími pahorky zastavila. Ale ne, bouřce se stejně nedá věřit. V nejvyšší části suťové police je ke stěně přilepený malý stan bez podlahy a lezecký materiál je naskládán pod převisem.

Sedíme na plochých kamenech police a vychutnáváme chvíli podvečerního klidu. V hloubce se viní sytě zelená hladina s tmavými tečkami stád i pestrými korálky turistů. Uvnitř zlověstné bouřkové kovadliny to občas krátce zasvítí. I kdyby se převalila k nám, stačí jen zalézt dovnitř a zatáhnout vchod.

Naše cesta sem vedla pořádnou oklikou, přes Dolomity. Dokončení loňského prvovýstupu v severní stěně Cimy Grande jsme plánovali jako krátkou zastávku na cestě do Grindelwaldu. Nestálé počasí ale z několika dnů udělalo téměř měsíční záležitost. Díky závěsnému stanu, který odolával prakticky každodennímu dešti, se dokončení "Cesty na památku Claudio Barbiera" nakonec podařilo.

Dokončení výstupu v Cimě Grande nebylo lehkou záležitostí a tak konečně po peripetiích měsíčního pobytu v Dolomitech přejeli do Bernských Alp. Dlouhá šňůra aut, plazících se krokem v mlze přes Furkapass lehce poprášený sněhem bylo přivítání, jaké se při tehdejším druhu léta dalo čekat.



V raním šeru jsme opět stáli na nástupu zamýšlené cesty. Potřetí nebo pokolikáté vlastně? Na šedém nebi rychle letěla vysoká oblačnost, foukal vlhký vítr. Takhle dobré počasí nevypadá. Byli jsme z toho už zoufalí - nastoupit nebo nenastoupit?

Severní stěna Scheidegg-Wetterhornu nám padla do oka již v roce 1985, ale zatím nás vždy víc lákal Eiger. Krásný,1 300 metrů vysoký trojúhelník severní stěny Scheidegg-Wetterhornu je ideálem našich představ o alpském lezení. Stěna je přímo stvořená pro volné lezení a má velké dosud neprostoupené partie. Prvovýstupy nás lákaly vždy daleko víc než přelézání již existujících cest - dá se při nich plánovat, představovat si, čekat a nevědět co přijde a když to přijde, mít volbu. Je v nich trochu víc volnosti a dobrodružství.

Po týdnu pravidelných návštěv meteorologické budky v Oberhoffu a pročítání předpovědí počasí v novinách nám došla trpělivost a vyrážíme blíž ke stěně. Jenomže změna místa čekání nic nevyřešila. Ráno modro, v poledne bouřka. Místo v autě mokneme ve stanu.



Ve stěně se střídají dva základní motivy - pevný, šedý, krásně modelovaný a čistý vápenec s břidličnatými, nepříznivě ukloněnými jílovitými vápenci. Připomínají šindele, stejně tak i lezení po nich. Po několika úvodních lehkých délkách přichází první kompaktní část. Lezení v ní je krásné, připomíná cvičnou skálu. Skoby jdou zatloukat méně, zato jsou většinou spolehlivé. Drsná, šedá skála, jamky vymyté v plotnách, odštěpy jako na pískovci. Zato nad nimi šindele a zase šindele. Hornina se odlučuje do tenkých vrstev, skoba žádná. I když plotny nemají velký sklon, je lezení po klouzajících deskách nepříjemné. Před další bariérou stojí mohutná věž. Komínem za ní vylézáme na vrchol a z něj vzhůru na další střechu.



Bariéry v šindelích jsou nepříjemné a navíc jako každý den na druhé straně údolí roste hradba mraků. Její nejvyšší, tmavě šedá chapadla, pomalu vyrážejí k Wetterhornu. Chceme dolézt na velkou lavici asi v jedné třetině stěny. Udělal jsem stanoviště v šindelích, těsně nad bariérou. Bouřka je na spadnutí, už to asi nestihneme. Rozhodujeme se zabivakovat dřív. Přivázal jsem lano na tři skoby, ale dřív než jsem začal slaňovat dvě vypadly. V takovém terénu raději neslaňovat. Zkusíme to stihnout před deštěm.



Stan už stojí, když na jeho pogumovaný silon dopadají první kapky. Bivak v dešti. Taky už jsme jich pár zažili. V Pale di San Lucano nás déšť zastavil asi 400 metrů nad zemí. Díky teplému podnebí jižních Dolomit vystupuje vegetace víc, než do poloviny stěny tohoto kolosu. Na polici jsme z bivakovacích pytlů a prutů postavili jakýsi krmelec a zajištěni lanem po okolních policích vydolovali všechny staré kořeny a suché stromky. Když Michalovi došlo kuřivo, začal balit suché bukové listí do papíru, na který jsme malovali schéma tvořeného prvovýstupu. Takto získané cigáro bylo velmi vydatné, při silnějším zabafání vzplálo. Tři dny se clonou deště táhl z Paly sloup dýmu. Nakonec jsme stejně slanili. První noc ve Wetterhornu ale není tohoto druhu. Jsme sice 22 délek nad nástupem, ale vrátit by se dalo ještě dobře. Druhý den byl podobný prvnímu, jen strmé úseky začínaly převládat nad šindeli.



Spodní strmou šedou bariéru se snažíme prorazit koutem. Nad námi se něco červená, mohla by to být smyčka. Brouk nasazený do hlavy žene vzhůru. Naštěstí je to červený lišejník. Pocit úlevy vystřídal boj v nejtěžším místě stěny. Kout se naklání do převisu, spára se mění v trhlinku. Nacvičujeme, stahujeme lano a znovu. A hurá na šindele, už dlouho tu nebyly.

Večer jsme dorazili pod obrovskou kompaktní stěnu. Naprosto svislá působí mimořádně impozantně. Kudy přes ní? Spárokomíny, do kterých míříme, končí asi 20 metrů nad poslední lavicí. Pod nimi jen šedá zeď bez záchytných bodů. Každodenní společnice bouřka se formuje nad protějšími svahy údolí, ale k nám nějak nespěchá. Pozorujeme zelenou hladinu alpských luk a se smíšenými pocity myslíme na zítřejší lezení



Není pochyb o tom, že spodní část stěny budeme dlouho nacvičovat. Bivak ve stěně s každodenní bouřkou by zcela jistě znamenal konec výstupu. Rozhodli jsme se vyskobovat první tři délky, nacvičit volný přelez a zase se vrátit do bezpečí druhého bivaku. Na vyskobované délky je pak potřeba jen zlomek původního času. Konečně, alespoň si trochu odpočineme, třetí den přece bývá kritický.

Dolní část stěny je těžká, ale naštěstí zase ne tak, jak se na první pohled zdálo. Spolehlivých jistících bodů je jen několik, většinou jen skoby zatlučené špičkou. Obtížnost okolo stupně VIII-. Dvacetimetrový úsek končí balkónem, z něhož se vzhůru rozbíhají komíny, přecházející do spár. Úžasná expozice. Lezeme ještě dvě délky, pak začínáme slaňovat dolů k bivaku. Ve spodním úseku necháváme skoby, lana stahujeme



Na jednom místě ze suti odkapává voda. Snažíme se jí co nejvíc zachytit do ešusu, umýváme si ruce. Blíží se třetí večer. Stěna je v husté, postupně šednoucí mlze. Během krátkého okamžiku kdy se roztrhla, pozorujeme přelezenou bariéru. Partie je vážně rozehraná. Komíny jsou jasně lezitelné a nad nimi už je závěrečný vrcholový trojúhelník. Ale co počasí? Přichází nervozita, kterou už známe. Od dnešního večera budeme počítat hodiny. Ráno v 10 hodin stojíme tam, kde jsme včera skončili. Následující délky jsou to nejhezčí skalní lezení, jaké si lze v horách představit. Spáry v plotnách, dobré jištění, perfektní skála, nádherné pohledy. Nad námi se ale vše mění, zatím si myslíme, že jen dočasně. Skála je čím dál víc rozdrcená, odštěpy hrozí utržením. Nahoře přeci musí být velká police.



A skutečně, další pokračování stěny mizí za obzorem. Přichází únava, blíží se večer. Konečně se stěna láme, ale pohled nahoru je zdrcující. Žádná police, jen šikmé šindele pokryté drobnou sutí, nad kterými visí černé převisy a kouty z jílovitého černého vápence. Skála je rozbitá na hranici soudržnosti. Lezeme stále vzhůru v naději na polici, ale marně. Na druhé straně je už v naší úrovni výstupový komín Niedermannovy cesty. Poslední komín, nad kterým by snad mohla být police. Kameny se Michalovi valí od rukou a nohou. Jeden mi posunul helmu, druhý rozbil hlavu. V dešti kamení se není kam schovat, skoba samozřejmě žádná. Nad komínem zhasíná poslední jiskra naděje - police žádná. V suti a vápencové hlíně na šikmině vyhrabáváme žlábek. Je už tma. Tady strávíme noc v polosedě, pololeže, naskládáni přes sebe s vidinou krajně nejasného zítřka. Dneškem končí slušná předpověď počasí v novinách.

Ráno pátého dne zíráme na stěnu nad sebou. Kamení, držící nějakým zázrakem pohromadě, je výplní zlomové zóny. Rozdrcená skála snad něco vydrží tam, kde tvoří balkónky, nebo šikmější partie. K tomu nám ale zbývají dvě lanové délky ve strmém terénu s čerstvými odlomy. Opět nastupuje Michal. V takovém materiálu je nejlepší co nejvíc rozpírat, hlavně se nevěšet na jeden chyt. Dobíráme se ve vyříceném koutě na nýtu v trochu pevnější skále.

K vrcholu vedou velmi strmé zavřené spáry. Zase problémy se skobováním, už toho máme dost. Naštěstí lze čas od času založit vcelku dobrý hexentrik. Každou délku čekáme konec a zatím další spára. Michal padá - naštěstí jištění vydrželo. Je čas dorazit nahoru. Konečně široký komín. Navečer brácha vylézá na hřeben. Slyším něco o silném větru, ale je mi to jedno. Sunu se vzhůru a myslím na večeři v čínské restauraci.

Výlez na hřeben je jako facka. Silný vítr mě sráží na všechny čtyři. Vidím, že stejným způsobem mě Michal dobírá. V mlze není mnoho vidět. Ve stěně jsme byli před jihozápadním větrem chráněni, kapky přelétávaly daleko od ní. Od vrcholu nás dělí pár metrů. Hledáme bivak. Každý sám oblézáme vrcholovou pyramidu. V koutě urovnáváme plošinu asi 2 x 1,5 metrů a stavíme stan. Všechny jeho úchyty musí být na zatlučených skobách, zatěžování kameny je k ničemu



Naděje, že během noci se živly utiší, je marná. Ráno je zarážející tma a ticho, přestože vítr fouká. Sníh - stan je zasypán, další napadává. Vystrkujeme ruku vchodem a odhazujeme sníh nejprve před ním, pak z celého stanu. Pohled se rapidně změnil. Dírami v mracích jsou vidět zimní Alpy. Jídlo vypočítané na pět dní došlo přesně, butan asi o půl dne později. Následující dva dny a dvě noci se slévají do jednoho bezčasového dojmu. Stálý vítr a sníh, který se podle skalní stěny sype za stan a odtud dovnitř. Postupně stále víc mokré spacáky. Trochu roztaveného sněhu na napití. čekáme až to skončí. Zatím v duchu chodíme na koncerty, děláme lepší závěsný stan, vaříme italskou kuchyni, chodíme do čínské restaurace, jsme s lidmi, na kterých nám záleží.

Osmý den je konečně ticho, mraky se trhají. Všude visí spousty sněhu, skála není skoro nikde vidět. Na šikmých svazích se objevují pruhy po lavinkách. Víme, že vrtulník by byl nejbezpečnější, ať už to vypadá, jak chce. Osmidenní výstup, z toho poslední tři dny bez jídla, je znát. Vylézáme ze stanu. Konečně slyšíme dunění podle hrany, stále blíž….



Během pár desítek minut se ocitáme z bílé beznaděje na silnici pod Grosse Scheideggem. Hory jsou zasněžené, sníh leží i na stanu pod stěnou. V okamžiku jsme obklopeni sympatickými lidmi - posádkou vrtulníku, vedoucím akce, turisty.

Ležíme na loukách, které jsme pozorovali ze stěny. Na druhé straně údolí se tyčí Wetterhorn.

Popis cesty „Trikolóra“ naleznete v databázi cest .


Zvětšit mapu