čistě skalní výstup vesměs v pevné skále.

od chaty na Grosse Scheidegg po travnatém markantním žebru (pěšina), přímo na nástup cest "Direkte Nordwand" a "Trikolóra"
čas:  1 h 

10 minut vrtulníkem :-).

Jinak z vrcholu Scheideggwetterhornu hřebenem do sedla pod Wetterhornem, několik slanění, traverz ledovce a znovu slanění. Za horších podmínek může trvat i podstatně déle.
velmi dlouhý a komplikovaný sestup, nutno důkladně nastudovat podle průvodce (asi 15 hodin)
Za špatného počasí velmi nebezpečné (laviny)

čas:  5 h 

Grosser Scheidegg

autem do Grindelwaldu, zaparkovat a autobusem k chatě na Grosser Scheidegg

M+M. Coubal  -  22.8. - 27.8.1989

V dolní časti stěny plotnovité lezení, převážně lehčí


nad druhou terasou klíčových 60 metrů v pevné skále


nad stanovištěm 30 (2. a 3. bivak) je nádherná bariéra s perfektním vápencem - spáry a komíny


pod štítovou stěnou (asi od 40. do 45. délky) je nepříjemně vrstvená a rozbitá skála.










============= Hlášení o výstupu, září 1989:

SCHEIDEGGWETTERHORN
Nordwand
TRIIKOLORA
Klasifikace prvovýstupu: VII
S vyjímkou lanových délek 23, 24, 32, 47 byla cesta vylezena stylem OS. Klasifikace následného přelezení stylem RP: VIII +.


Vedení a charakteristika cesty: severní stěna Scheideggwetterhornu je vysoká přes 1 300 m a má velmi strmé partie. Ve srovnání např. s blízkým Eigerem v ní vede málo cest. Kompletně celou severní stěnou prostupuje pouze cesta Niedermann - Abderhalden /1954/.


Ve stěně se střídají pevné, strmé partie tvořené kompaktním vápencem s polohami břidličnatého, nepříznivě ukloněného vápence /"šindele"/. Pod vrcholovou pyramidou probíhá asi 80 m vysoká, extrémně rozdrcená zóna /bez možnosti spolehlivého zajištění/. Strmá střední část stěny je tvořena bílým kompaktním vápencem, který umožňuje lezení srovnatelné se znanými s-kalními oblastmi /viz foto/. V alpských stěnách jsme se s takovými partiemi dosud nesetkali.


Cesta probíhá vpravo od osy stěny zhruba přímkově a její detailní vedení vyplývá z přiložených náčrtů a fotografie. Nejtěžší místa se nacházejí ve strmých partiích stěny. Převládá spárové lezení, které se střídá s nepříjemným lezením na tření v"šindelích". Rozdrcená podvrcholová zóna je objektivně nebezpečná. Skoby lze zatloukat po delších úsecích, zato jsou však spolehlivější než např. v Cimě Grande.


Výstup jsme provedli za nestálého bouřkového počasí ve dnech 22. - 29.8.1989. Pátý den večer jsme vystoupili na vrcholový hřeben a dosáhli vrcholu. Pro velmi silný vítr a pozdní hodinu jsme zabivakovali na závětrném místě asi 50 m pod vrcholem. V noci přišla bouře se silným větrem a sněžením, které trvalo bez přerušení další tři noci a dva dny. Napadlo zhruba 1 m sněhu a skála byla pod vrstvou námrazy. Sestupová cesta, i za dobrých podmínek poměrně komplikovaná byla velmi lavinózní. Proto jsme osmý den využili možnost sestupu vrtulníkem. Posádka vrtulníku nám potvrdila, že za těchto podmínek to byla jediná bezpečná možnost sestupu.


Technika provedení výstupu odpovídá způsobu, který jsme
zvlášť popsali. Čas výstupu je 45 hodin. Při výstupu jsme měli zhruba 80 skob, zanecháno bylo přibližně 25 skob a 8 nýtů. Ohlasy: 0 vylezení cesty přinesly poměrně podrobné články švýcarské noviny Berner Oberländer, Bunte a Echo von Grindelwald. Kopie přikládáme s vyjímkou Bunte, jehož výtisk pravděpodobně nepropustila celnice.

Rozsáhlý článek přinese v prvním čísle nově zakládaný horolezecký časopis v NSR /redaktor H.Heller/ a údaje o prvovýstupu časopis Die Alpen. V ČSSR byly údaje a okolnosti výstupu popsány v článcích v Lidové Demokracii, Československém sportu a Stadionu.









Zvětšit mapu

Článek v rakouském časopise Everest, Bergfex-Verlag, 1990


Článek o prvovýstupu je zde.