Ahoj Petře.
Dovolím si sem napsat pár rad, které mě při čtení článku napadaly:

* O prasečích ocáscích, které se v Alpských zemích používají místo slaňáků je docela pěkně pojednáno v tomto článku:
http://www.lezec.cz/clanek.php?key=9690&nazev=zac hran_borhak,_kruh_a_skalu
Dál o nich píše Schubert - díl a č. stránek najdeš ve článku na lezci.
...třeba budete příště trochu více připraveni na podivně zatočené dráty ve skále :)

* Když lezu cestu s dlouhým nástupem k prvnímu borháku, nebo dlouhým odlezem od presky, vždycky se snažím založit vlastní jištění. Myslím, že pro vás by bylo jedině dobře je začít používat také. Doporučuji absolvování nějakého skalního kurzu, kde se zakládání vlastního jištění učí. Ne všechno lze totiž vyčíst v knihách a na webu.

Jinak držím palce ať je vám lezení dál bezpečnou rodinou zábavou a ať se vyhnete nehodám a úrazům.

Ahoj, díky za komentář, tyhle dvě věci bych rád upřesnil, protože se jedná o dvě celkem důležité věci.

Prasečí ocásky z literatury znám, četl jsem o nich i v Schubertovi. Včetně rizik a důvodů pro dva závity místo jednoho a podobně. Ale osobně jsem se s nimi na skále nesetkal, fakt nelezu. Asi je možnost to nacvičit na některých stěnách, ale konkrétně v tomto případě jsem v tom děti nechal úplně úmyslně a dopředu jsem je o tom neinformoval a ani jsem jim neporadil. Důvod byla jejich samostatnost a ověření chování v mírně krizové situaci. O nic nešlo, kdyby si s tím neporadili nebo to udělali špatně, stále tam jako záloha byly presky.

Dojištění - pravda, něco na dojištění i mám, ale ne všude dojistit lze. To byl třeba ten případ cest na Mittelbergwandu. Tam to nešlo. Na Hohe Reute by šlo ale dojistit skoro vše, ta spára v Katzl byla pro vklíněnce nebo friendy ideální. Ale je tu ještě důvod druhý a je velmi jednoduchý. Já to dělat nemohu, nelezu. Jištění by si museli zakládat sami a přiznám se, že z pádu do jimi založeného jištění bych měl větší strach, než z delšího odlezu. Bál jsem se, že by jim založené jištění poskytlo falešný pocit bezpečí a že pád by tak byl pravděpodobnější, než když ví, že prostě spadnout nesmí. Takže jsem dal přednost tomu, že některé cesty lezli na jistotu, i když poněkud morálově, a jiné cesty jsme prostě nelezli, protože první jištění bylo vysoko a oni se na to necítili. Dojištění v cestách je pak už jiná další kapitola, hodně tam záleží na situaci, na podmínkách, výšce a odhadu dětí.

Jen pro ukázku doplňuji cesty, které jsme nelezli, i když se mi líbily. Jednalo se o oblast Hohe Reute a cesty Phallus Dei, Langschläferin a Direkte Südwestkante. Jsou to 7+ a 7-, vypadaly moc hezky, podle mne by je Jáchym i Bára dali, ale jištění se mi moc nezdálo, museli by si to dojišťovat sami a ačkoliv byl první borhák vždy nízko, byly tam dlouhé odlezy, kde hrozila podlaha. Uvidíme, co a jak příští rok. Letos jsem jim vlastní jištění ještě nedával. Tedy dával, ale jen pro zábavu, aby si zkusili dát vklíněnce třeba metr nad borhák nebo nýt, kde je jedno, zda se vytrhne, nebo ne :-)

Argument, že než vlastní jištění, raději nic mi nedává smysl. Ani nedobře založené jištění není horší, než žádné a myslím si, že hraní s Friendy by děti mohlo i bavit.

Než abych v našem dosavadním lezení nechal děti zakládat důležité jištění, které nemohu zkontrolovat a prověřit, raději je tam nepustím. A logika je to prostá a odvíjí se od jejich myšlení - když mají nalézt do cesty, musí lézt na jistotu a vědí, že to musí dát až k prvnímu jištění. Jakmile si po cestě cokoliv založí, vzbuzuje to pocit většího bezpečí a větší pohody. Krok, u kterého si nejsou jistí, bez jištění nezkusí, s jištěním pravděpodobně ano. Stejně tak tu existuje určitá možnost odsednutí, takže je pro ně snadnější přelézt bod, za kterým se již nebudou schopni vrátit, když zjistí, že je to nad jejich síly. Pokud jim tam jištění mohu nějak dát já, tak samozřejmě dojistím, měli takto vklíněnce třeba na začátku Direkte Westwand na Fürther Wandu, kde byl nástup velmi nepříjemný a založit šlo.

O friendy si Jáchym napsal Ježíškovi, takže příští rok to bude zase zajímavější :-)

je to marný, je to marný, zase jsem naletěl a zase reaguju. bod pro tebe (bylo-li cílem rozpoutat co nejohnivější diskusi). buďto máš dost vyvinuté literární střevo, nebo jsi blázen a zasloužil bys svěrací kazajku a ztrátu svéprávnosti. tolik k popisu překvapení nad prasečími ocásky. a zamysli se než něco napíšeš, fakt, tuhle na těch internetech proletěla zprávička o blogerce co napsala jak její chlupatej hovnožrout rafnul mimouška co dával hovnožroutovi prstíšky do vošišek a pak ji nějakej dyškutér naprášil a jak měla voplejtačky se socprc a chlupatejma.

k diskusi nad dojišťováním nebo nedojišťováním hejblátky pod prvním vokem: v sasku jsem potkal jednoho velmi zdatného (a před pár lety taky literárně činného) pískaře, kterak hodil někde v převislé stěně Brosinovy jehly zemovku z osmi metrů (metr pod prvním kruhem) sice na skoro úplně rovný píseček. pět vteřin než padl zařval na jističe "posuň tu bouldrmatku ať se na ní trefím". trefil se a beze stráty kytičky, po vytřepání rukou tam byl znova a úspěšně cvaknul. nechtěl bys se inspirovat třeba aspoň tím?

Odpovím asi takhle - o prasátkách jsem je neinformoval úmyslně a doufal jsem, že si toho sami zdola nevšimnou. Měli to jako prověrku. Kdyby tam Jáchym nebo Bára dolezli a nebyli schopni to prasátko cvaknout, nechal bych je slézt kousek níž k poslední presce, spustil bych je a jeli bychom rovnou zpět domů. Nikdo, kdo by podobnou situaci nezvládl, nemá na skále co dělat.

Takže moje myšlenky při pohledu na prasátka opravdu byly, že jsem zvědavý, jak si s tím poradí. A protože nešlo o vůbec nic, metr a půl pod prasátkem byl borhák a ještě to byla jednoduchá a krátká cesta hluboko pod jejich maximem, naopak bych podobné věci doporučil všem rodičům, kteří o skalkách s dětmi přemýšlejí. Jen tak totiž můžeš v bezpečných podmínkách ověřit, jak ty děti myslí a reagují. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

„Ještě stačí spustit brekot, výkřik a letí dolů. Nadlezená byla skoro dva metry, proletěla se fakt dost slušně. Nic se jí nic nestalo, k podlaze to bylo ještě dost daleko, ani odřená není, ale velmi rozrušeně vzlyká. Mlčky ji nechávám chvíli viset než se zklidní a pak ji spouštím dolů“.
Takže holčička se na skále v tušení pádu rozbrečela, spadla a pak rozrušeně vzlykala. Tatínek ji v rámci výchovy nechal za trest viset a k tomu ještě mlčky, neboť, jak si jistě mnozí z nás pamatují, to býval největší trest, když s námi rodiče nemluvili. Asi to zabralo, protože se nakonec zachovala jako pravá lezkyně a šla to dát znovu. Tatínek mohl být právem pyšný. Už podruhé – předtím si poradila s nástrahami jakéhosi pokrouceného drátu, ke kterému ji tatínek schválně vyslal, aby zjistil, jak zareaguje na fakt, že se nemá tak jako obvykle do čeho nahoře cvaknout. Předtím se ještě zaradoval z toho, že si holčička ze země té podivnosti nahoře nevšimla, takže se na to nemohla zeptat a nedejbože připravit. No, osoba, které by to připadlo jako námět k šetření, by snad ani nemusela být sociální pracovnice :-)

Vztek je při pádu to znamená neúspěchu běžná reakce. Kdyby se takhle braly projevy Adama Ondry po pádu, musel by u nich být sociálka pořád. Jen se podívej na film Čarodějův učeň.

Petre, na konci kazdeho tveho clanku lakas nekoho aby se pridal k tobe a tvym detem. Doufam, ze se nedivis ze jsi jeste stale nikoho nesehnal. Nechci ani reagovat na to, co pises v clanku. To ze si naprosty diletant je uz davno vsem jasne a uprimne obdivuji tvoji naivitu nebo neschopnost sebereflexe. Vis, tak trochu mam pocit ze si v zivote dokazal uplne houno a ted skrze deti si objevil komunitu kde se razem muzes realizovat. Doufam ze tim vsim projdete a nakonec vse dobre dopadne a ta radost jak to nandavate nemcum kteri na vas v Jure ziraji uz nebude z duvodu povysovat se nad nekoho druheho skrze sve deti ale bude v tom pokora ke skalam, k prirode a koneckoncu i vsem ostatnim (viz nymandi lezouci TR petku, zato my muzem, protoze lezem TR sedmicky)

Přemýšlím, jestli si z nás autor nedělá srandu. On nejen že kašle na všechny rady, ale navíc to dělá tak demonstrativně, že to snad musí být záměr. Jen doufám, že se zrakví on a ne jeho děcka nebo nějaký začátečník, který si tohle přečte a sežere mu to.

Jen bych poprosil o rozlišení důvodu k TR. Občas TR lezeme, ale jedná se o cesty, které jsou na hranici na našeho maxima a v kterých jsou Jáchym s Bárou limitováni menším vzrůstem a rozpětím. Občas bývá jištění mimo přímou linii a nebo se třeba cvaká z police a na borháky jednoduše nedosáhnou. Pokud se jedná o techniku a nácvik kroků, které pro ně reálné jsou, nedělá dětem problém občas spadnout.