Ono to máš často ještě složitější. Příslušník poslední generace naší rodiny, kterej mluvil (doma) výhradně německy (češtinu měl výbornou, ale doma se přece mluví mateřským jazykem) zahynul ve svých čtyřiaosmdesíti na túře, když mě byly tři roky. Od tý doby jsem doma němčinu prakticky neslyšel. Takže má němčina je víc než špatná - je hrozná, a navíc když na mě někdo mluví rychle, nerozumím mu ani slovo, stěží si přečtu popisky pod obrázky. No, zato alespoň trochu umím čj :-) (i když Vašek jistě bude mít jiný názor, chudák četl některé mé texty).
Mám bratránka, kterej ale má problém docela vážnej. Neumí psát. Když byl malej, doma se ještě mluvilo německy, i když chodil do české školy, v půlce základky se podařilo celé rodině oficiálně se vystěhovat. Nastoupil do školy německé... A psát se nenaučil. Slyšíte-li jej mluvit (česky nebo německy) je vám jasné, že jde o rodilého mluvčího - jazyk perfektní, ani v jednom z těch jazyků ale nebyl schopnej ani odmaturovat. Prostě neovládá pravopis.
Na školu se nakonec dostal díky vyjímce, na výtvarnou akademii, páč je talentovaný, ale nebýt toho, tak se protlouká maximálně s výučním listem (a to ještě kdoví jestli - z učení na topenáře, zběhl).
A podobných příběhů mám v širším příbuzenstvu celou řadu.