Člověk mnou tázaný to určitě nebude, protože ve funkci ředitele už jen čeká na oběť, které předá veslo. Tento rozhovor jsem zařadil do programu proto, aby se čtenáři seznámili s tím, jak diametrálně odlišné jsou názory vedoucích činitelů OP od názorů špičkových lezců a že tvrzení, že OP magnézium nevadí, je nepodložená pověra.
Teď bylo oficiální vyhlášení války Ochraně přirody o rok odloženo a uvidíme, jestli se jednání někam pohnou. Osobně jsem názoru, že Pravidla lezení hovoří o způsobech lezení a ne o tématech vyjednávání a že vyjednávat lze o všem. S jakým úspěchem je zase jiná otázka.

Moje priority jsou udržení co nejvíce lezeckých oblastí pro ty nejpočetněji zastoupené skupiny lezců a pak teprve uspokojení špičky v jejích touhách.
Magnézium na skále nemám rád a nechci ho. Až tak moc mi nevadí na vápně, vadí mi na všech druzích černého šutru (Bořeň, Mařenka...) a samozřejmě na písku, hlavně proto, že si pak nemohu hledat cestu sám, když je opatlaná. Kde ho nevidím, tam mi osobně nevadí. Tím pádem by mohl být funkční kompromis mezi mnou a prášilem špičkovým nalezen, protože každý lezeme něco jiného.

Jenže jako "majitel" tučného koryta zvaného "člen výboru ČHS", které mi umožňuje strávit větší počet dní ročně na schůzích místo lezení a získat daleko lepší přehled o existujících nadávkách, než se může kdy podařit řadovému členovi, nemohu ignorovat názory Zdeňka Patzelta, Jirky Huška a dalších vysoce postavených ochranářů, kteří hrozí omezováním třeba v Tisé, pokud by se zákaz MG vyřadil a v Labáku se prášilo legálně. Proto nebudu souhlasit s úpravou Pravidel dřív, než by se s ochranou přírody podařilo dojednat nějaký kompromis, který by byla ochotna přijmout. K tomu je asi ještě daleká cesta. Jsem ale na rozdíl od Moravských aktivistů přesvědčen, že válku s Ochranou přírody nemůžeme vyhrát, ani na ní vydělat.