Z chrápání je řada vděčných historek, které s odstupem pobaví, i když v době, kdy jsou živé asi zrovna nepotěší.
Jako velmi výživnou si pamatuju, když nám do oddílového zájezdu na Slezan vnutil Skandera jejich oddílového borce Kloudu. Rachot, který tenhle hošík v noci vyluzoval neměl konkurenci a je zajímavé, že po první noci se kolem jeho postele válela všechna kladiva a skoby z celého pokoje. Druhou noc už spal sám, jeho spolunocležníci se raději nacpali do spacáků na jiné pokoje. Ale i za několika zdmi se hotelem táhl v noci rachot, připomínající zemětřesení.

Přeborníkem v nočním rachotu byl rovněž Borek zvaný Skromný. Když v Sasku přišla banda do bivaku, měl každý pod hlavou lano a boty. Ráno ležela všechna lana kolem Borka a boty zrovna tak.
Zajímavé bylo, když jsme s Borkem lezli ze severu v zimě Ganek přes Dělovou rouru. Bivak nám vyšel do jeskyňky pod vrcholovou hlavou. Zima jak v řiti polárního medvěda. Kdykoli už se mi konečně podařilo usnout, Borek spustil svoje "Chrrrrrr--Grrrrrrrr.plufplufpúluf" na plný pecky. Tak jsem se alespoň zahříval třením ramen a nohou, protože kilovej útočnej spacák.... Ráno jsme na sebe hleděli oba nevraživým krhavým okem a nejspíš to bylo 1:1.

Na většinu těchto problémů je ale jednoduchý lék: Za dvacku v lékárně koupit špunty do uší. Levné a účinné :-) Zase ale není co vyprávět.