Chroustova slova jenom podtrhuji a pod s poslední větu se zcela jistě podepíší všichni, kteří Zorku znali. Dovolím si jenom takovou maličkou doušku. Když jsme krátce před Zorčinou poslední chemoterapií courali po Drábkách, věděli jsme o jejím neodvrátně rychle se blížícím konci. Na Zorce nebylo nic znát, naopak, byla plna optimismu a veselí a večer každému z nás dala na památku nějaký kamínek. Mám ho pečlivě vystavený v pracovně nad stolem. Druhý den mi pak zoufale a starostlivě telefonovala, jestli nám nezkazila odpoledne a večer a jestli se na ni a na Petra nezlobíme, neboť jsme s Petrem Prachtelem trochu více popili, Petr četl ze svých vzpomínek, houpal se na futru od dvěří, kytara řinčela, zkrátka, jako kdyby čas přeskočil o pár desítek lez zpátky. Kde byla Zorka, tam bylo cítit teplo bezpečí a pohody. Zorka vždy myslela více na druhé, než na sebe a nejspokojenější byla, když byli šťastni ti okolo.