Zpráva je poněkud stručnější, aby bylo i pro nezasvěcené jasné, o co všechno a o co konkrétně v tomto sporu šlo.
Osobně si myslím, že to mimo jiné je ukázka, jakým způsobem náš život obecně řídí právníci (z nichž někteří občas neví, která bije..), přesně podle zásady „dva právnici, tři právní názory“ a podle hesla „ sto právníků utopených na dně moře je dobrý skutek“.
Pro posouzení by bylo nutné ve všech dokumentech k této kauze zjistit frekvenci slov „bivakovat“ „tábořit“ „přespat v přírodě“. Různí lidé si pod tím představí různé činnosti a úředník, který má rozhodnout podle zákona by uvítal nějaký jednotný výklad (který mu ale nakonec asi dá jenom soud – v optimálním případě jasný a uchopitelný). Hranice mezi tábořením a přespáním v přírodě může být někdy pěkně jemná a určitě by pokus o definici přinesl zase celou přehršel názorů. Přesto si myslím, že táboření má některé jasné znaky, které ho od pouhého přespání v přírodě (tak jak to popsal pan Hyťha) dost jasně odlišují.
Pokud převezmu výklad termínu „bivakovat“ z obvyklých horolezeckých pouček, je to činnost spojená s neplánovaným přespáním v přírodě. To pan Hyťha nechtěl, on chtěl venku přespávat plánovitě. Nehorolezec se pochopitelně optá, proč si my lezci osobujeme výklad slova „bivakovat“ jako neplánované bivakování – protože ho nikdy ve zdi mepřepadla bouřka, zdržení, tma a neklepal v zimě kosu někde tři délky pod Německým žebříkem.
Hlavním výstupem pro mě je, že pan Hyťha soudně dokázal, co profesionální pracovníci (nejen oni) tvrdili správně od počátku, že aplikace tzv Aubrechtova paragrafu (tedy že rozhoduje vláda mimo režim správního řízení) je protiústavní a že první, kdo bude mít ty nervy, čas a ochotu podstoupit to martyrium, to u soudu vyhraje. Jakož se i stalo. Trvalo to ale tak dlouho, že už mezi tím byl ten paskvilozní paragraf zrušen a rozhodnutí vlády se tím stalo nepřezkoumatelné. V té době už totiž rozhodovaly v režimu správního řízení příslušné orgány ochrany přírody.
Pro moji profesní praxi se nemění nic, opakovaně jsem při svých služebních pochůzkách natrefil na ležáky ve spacácích a na karoškách, dali jsme řeč a šlo se dál. Asi jsem měl štěstí, nikdy u toho nebyl oheň, tam by to byl problém, který bych obtížně přehlížel. Problém byl opravdu jen jednou, to když nocležníci spali v hodně mizerném počasí na kraji asfaltové lesní cesty. Překvapeni jsme byli všichni, protože jsem to byl já, kdo držel volant a měl největší líták, , byl ten pokec trochu méně pohodový.
A táboření na obvyklých místech, přesně podle zákona rutinně vyhrazujeme s podmínkama.
A poznámka nakonec: když se před lety ten slavný Aubrechtův (ČSSD) paragraf dostal do zákona, současný ředitel AOPK ČR a v té době poslanec dolní sněmovny Dr.Pelc, na jeho protiústavnost upozornil (lze dohledat na stránce parlamentu ČR). Ale na takovéto argumenty poslanci nereagovali tehdy a obávám se, že ani nyní. I proto považuji trpělivost, úpornost a cílevědomost pana Hyťhy za užitečnou.

Vladimír „Hlína“ Vršovský