Opět velké díky Petrovi za archeologickou činnost. Krásný dárek k svátku, hlavně díky fotkám, které jsem tu spatřila poprvé. Zaujala mne pasáž, ve které líčím Františkovu nechuť k dosažení vrcholu Akťubeku a zdůvodňuji to jeho častým pobytem na Panťáku. V téhle souvislosti je to použito jako legrační nadsázka, ale zrovna nedávno jsem na toto téma vedla dlouhou debatu s jedním kamarádem ze Slovenska, který tvrdil, že postoj celé tehdejší a všech následných generací našich lezců k dilematu „kde vlastně končí cesta v horách a co uznávat za prvovýstup a dokončenou cestu (myšleno nejen oficiálně, ale hlavně filosoficky, pro sebe)“ ovlivnil Pavoukův názor a postoj, který zjednodušeně řečeno na dosažení vrcholu kašlal už v době, kdy to v okolním světě zvykem nebylo. Prostě, nejdřív vrchol věže, pak tatranského štítu, pak vyšších kopců a v současné době i himálajských vrcholů postupně ztratil u velké části lezců svoji hodnotu. Výstup končí u posledního kruhu, na hřebeni, na konci pilíře, s posledními těžkostmi. Aniž bych to na tomto místě chtěla nějak komentovat, zrovna nad čtením svých zápisků o téhle cestě jsem si uvědomila, že bez sestupu by rozhodně nebyla úplná a slaněním stejnou cestou (kdybychom na to tenkrát měli dost matroše) bychom se ochudili o spoustu úžasných zážitků a příležitostí potrénovat svoje těla a duše. Sestup do sousední doliny a následný obchvat neznámým terénem trval skoro tři dny a do kempu jsme dorazili v docela zdevastovaném stavu. Pamatuju se, že jsem měla jediná dost sil něco uvařit (to není hold mé fyzičce, nýbrž důsledek pravěkého atavismu nebo chcete-li, projev syndromu poslušné manželky :-) a pak na to, že mnou připravený škopek zeleninového salátu, zanechaný k vychlazení u potoka, sežral bez jakýchkoli skrupulí do posledního lístečku skot pasoucí se opodál.