IFSC má v pravidlech napsáno, kolik závodníků z každé země smí startovat. ČR tyhle kvóty většinou ani nenaplňuje, z důvodu nedostatečného zájmu závodníků.
Aby se zjistilo, jestli na to někdo má nebo nemá, musí se závodů zúčastnit, prodělat si rozklepaná kolena na začátku, protože atmosféra na SP a MS nebo ME je úplně jiná, než na domácích závodech a závodníci si na to musí zvyknout. Proto je třeba je nějakou dobu posílat do závodů bez požadavků na nějaké výrazné výsledky. Adam Ondra je naprostá výjimka.
Pokud se placení účasti týká, komise závodního lezení hospodaří s rozpočtem, který je schválen Valnou hromadou ČHS a případné odchylky musí schválit Výkonný výbor. V rámci tohoto rozpočtu komisaři rozhodují o tom, komu se účast proplatí zcela, komu částečně a kdo jede na vlastní náklady. Obvykle je podmínkou proplacení nákladů určité umístění. Momentálně platné detaily jsou na stránkách horosvaz.cz v sekci soutěže.
Jestli jsou ty peníze efektivně vynaložené, nebo ne, je otázka případ od případu. Je třeba si uvědomit, že peníze od MŠMT jsou na základě výsledků na MS a ME a již méně Světového poháru, takže Horovaz bez závodníků být nemůže.
I když je třeba osobně pochválít (kromě Adama, samozřejmě) Martina Stráníka za 7. místo v boulderingu a Terezu Svobodovou, za stále se lepšící výkony, 26. místo nejlepší české ženy není úplně důvod k radosti, už bylo líp. Výsledky mužů, když odečteme Adama, jsou ještě méně radostné.
K lepším výsledků našich závodníků asi nejvíc chybí možnost tréninku, hala s vhodnými profily, kde by se stavěly cesty charakterem odpovídající Světovému poháru. Pokud musí reprezentanti jezdit trénovat do Innsbrucku, je to problém a tréninkových možností není rozhodně dostatek. Totéž platí o standardní stěně na rychlost, kterou u nás prostě nemáme, na rozdíl od mnoha jiných zemí a na výsledcích to bude brzy dost vidět.