Mám k němu vztah.

Comiciho na Cimu jsem vylezl se švýcarským spolulezcem v létě v roce 1988. Je snad psaná za 7+ UIAA. Lezecky těžší je spodní půlka stěny - převislá stěna po ostrých poskládaných uvolňujících se chytech. Tehdy to bylo hustě odjištěno skobama, takže jsme lezli beze strachu. Za hlavou nám rotovaly a svištěly kameny. Do stěny jsme nastupovali za sebou snad 3 dvojky, z toho jedni Španělé v tričkách jak na skalku, také brzy slanili, ve stínu bývá zima. V půli stěny vede původní cesta traverzem po římse doleva do velkého koutu a jím na vršek. My jsme to dolézali přímou německou variantou z 50. let - kolmou trhlinou - ani spára, ani širočina ani komín se zhoršující se kvalitou skály asi za 5+ UIAA. Štandovali jsme na několika stoperech a čokách od Zalabáka v trhlinkách, na vršek asi 200 - 250 metrů, na délku jedna ztrouchnivělá skoba, vlastní jištěni jenom vklíněnce do lomových trhlinek, trhlina se musela lézt po chytech všude kolem i uvnitř, zalézt do ni a schovat se nedalo. Zapomněl jsem na všechnu techniku a lezl křečovitě jako slon v porcelánu po největších stupech a chytech - nášah, stup u srdce, koleno až pod bradu, přítah .... začal jsem být utahaný, hladový a začal jsem nenávidět Švýcara i s Comicim.

Fall was not an Option.

Poslední délku na vršek jsem odlézal z čokostoper štandu přes jedno mezi jištění do kolmého suťoviska z velkých placáků na šikmo na sucho, stál jsem a dumal, který bude oporou a který surfem.

Výstup je o Ničem, návrat je Vším.

Na vršku musíte najít cestu dolů - na odvrácené straně Cimy labiryntem sestupových říms ke slanění, za šera nemáte šanci, my jsme to stihli.