Ahoj Radku, ahoj Petře, případně i Máro a Abdule. Už po vyhlášení výstupů v kině jsem byla rozpačitá a po přečtení Petrova článku na HI jsem hodlala reagovat svým komentářem, ale Radek s Petrem mne předběhli – tím spíše je nyní na místě.
Tak tedy, ocenění „výstupů roku“ mělo v době, kdy jsem pracovala v Komisi alpinismu, poměrně jasné pravidlo a to, že oceněný výstup musí být výjimečný, posouvající hranice horolezeckého výkonu ať již ve světě, či na domácí půdě (ten, který snesl i měřítko světové, pak většinou ozdobilo ocenění „s hvězdičkou“). Tak to bylo v době, kdy mi můj lezecký um několikrát umožnil na takové ocenění dosáhnout, a logicky jsem se pak tento princip hájila dál i na pozici hodnotitele. Hodnocení probíhalo tak, že jsme se v pěti či šesti lidech v komisi alpinismu sešli nad závěrečným hodnocením, kdy každý z nás před tím posbíral co nejvíce informací o aspirujících výkonech, včetně oslovení arbitrů – šajb nejvyšších, které jsme pro danou kategorii znali. Pokud se vyskytlo něco, na co jsme neměli jednotný názor, zvítězil názor většinový. Zpočátku jsme jen diskutovali nad lahví červeného (díky Stando tam nahoře), později jsme hodnotili i po síti bodově v tabulkách; koho by to zajímalo – mám archiv. Snažili jsme se u každého výkonu krátkým komentářem vystihnout, proč byl oceněn, a aby nezanikly další výkony, vyčnívající kvalitou v kontextu domácího lezení příslušné sezóny, zpracovali jsme i její celkové hodnocení.
Na rok 2005 se pamatuji poměrně přesně, protože jsme váhali, zda čestným uznáním neocenit Radka za alpský styl nebo Martina Minaříka za pojetí výstupu, což by ovšem znamenalo snížení hodnotící laťky a smíření se s realitou, že doba, kdy českoslovenští horolezci byli schopni udávat směr i v himálajském horolezectví, je prostě pryč. Radkových výkonů, houževnatosti, vytrvalosti i schopnosti to všechno přežít si fakt vážím, ale myslím si, že kritéria hodnocení sportovních výsledků by měla zůstat tak, jak byla nastavena.
Nemělo by ani hrát hlavní roli, že někdo měl takové a jiný makové podmínky, respektive takové hodnocení je pak silně individuální. Nad vylezením i v mimořádně hnusných podmínkách lze uznale kývat hlavou a nepřející mohou zlehčovat podmínky dobré, ale do lezecké historie se zapisuje úspěšný výstup a jeho styl. (A hlavně, jak je kdo dobrý, ví nejlépe ve skrytu své duše každý sám).

Podle mého názoru je tedy čestné uznání udělené výstupu Kinshoferem na Nangá Parbat, notabene třetím výstupem v historii českého lezení, prostě šlápnutím vedle, nebo ztráta kontinuity v hodnocení.