Ahoj, díky za komentář, tyhle dvě věci bych rád upřesnil, protože se jedná o dvě celkem důležité věci.

Prasečí ocásky z literatury znám, četl jsem o nich i v Schubertovi. Včetně rizik a důvodů pro dva závity místo jednoho a podobně. Ale osobně jsem se s nimi na skále nesetkal, fakt nelezu. Asi je možnost to nacvičit na některých stěnách, ale konkrétně v tomto případě jsem v tom děti nechal úplně úmyslně a dopředu jsem je o tom neinformoval a ani jsem jim neporadil. Důvod byla jejich samostatnost a ověření chování v mírně krizové situaci. O nic nešlo, kdyby si s tím neporadili nebo to udělali špatně, stále tam jako záloha byly presky.

Dojištění - pravda, něco na dojištění i mám, ale ne všude dojistit lze. To byl třeba ten případ cest na Mittelbergwandu. Tam to nešlo. Na Hohe Reute by šlo ale dojistit skoro vše, ta spára v Katzl byla pro vklíněnce nebo friendy ideální. Ale je tu ještě důvod druhý a je velmi jednoduchý. Já to dělat nemohu, nelezu. Jištění by si museli zakládat sami a přiznám se, že z pádu do jimi založeného jištění bych měl větší strach, než z delšího odlezu. Bál jsem se, že by jim založené jištění poskytlo falešný pocit bezpečí a že pád by tak byl pravděpodobnější, než když ví, že prostě spadnout nesmí. Takže jsem dal přednost tomu, že některé cesty lezli na jistotu, i když poněkud morálově, a jiné cesty jsme prostě nelezli, protože první jištění bylo vysoko a oni se na to necítili. Dojištění v cestách je pak už jiná další kapitola, hodně tam záleží na situaci, na podmínkách, výšce a odhadu dětí.