Odpovím asi takhle - o prasátkách jsem je neinformoval úmyslně a doufal jsem, že si toho sami zdola nevšimnou. Měli to jako prověrku. Kdyby tam Jáchym nebo Bára dolezli a nebyli schopni to prasátko cvaknout, nechal bych je slézt kousek níž k poslední presce, spustil bych je a jeli bychom rovnou zpět domů. Nikdo, kdo by podobnou situaci nezvládl, nemá na skále co dělat.

Takže moje myšlenky při pohledu na prasátka opravdu byly, že jsem zvědavý, jak si s tím poradí. A protože nešlo o vůbec nic, metr a půl pod prasátkem byl borhák a ještě to byla jednoduchá a krátká cesta hluboko pod jejich maximem, naopak bych podobné věci doporučil všem rodičům, kteří o skalkách s dětmi přemýšlejí. Jen tak totiž můžeš v bezpečných podmínkách ověřit, jak ty děti myslí a reagují. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.