„Ještě stačí spustit brekot, výkřik a letí dolů. Nadlezená byla skoro dva metry, proletěla se fakt dost slušně. Nic se jí nic nestalo, k podlaze to bylo ještě dost daleko, ani odřená není, ale velmi rozrušeně vzlyká. Mlčky ji nechávám chvíli viset než se zklidní a pak ji spouštím dolů“.
Takže holčička se na skále v tušení pádu rozbrečela, spadla a pak rozrušeně vzlykala. Tatínek ji v rámci výchovy nechal za trest viset a k tomu ještě mlčky, neboť, jak si jistě mnozí z nás pamatují, to býval největší trest, když s námi rodiče nemluvili. Asi to zabralo, protože se nakonec zachovala jako pravá lezkyně a šla to dát znovu. Tatínek mohl být právem pyšný. Už podruhé – předtím si poradila s nástrahami jakéhosi pokrouceného drátu, ke kterému ji tatínek schválně vyslal, aby zjistil, jak zareaguje na fakt, že se nemá tak jako obvykle do čeho nahoře cvaknout. Předtím se ještě zaradoval z toho, že si holčička ze země té podivnosti nahoře nevšimla, takže se na to nemohla zeptat a nedejbože připravit. No, osoba, které by to připadlo jako námět k šetření, by snad ani nemusela být sociální pracovnice :-)