Trochu jsem o tom v uplynulých letech přemýšlel a vyšlo mi, že třeba bouldrový průvodce nebo průvodce na nějakou klasickou vápencovou skalkařskou oblast je trochu jiná disciplína než např. průvodce na velkou pískovcovou oblast klasického typu, kde má být zahrnuto řekněmě 2000 cest na třeba 250 či 500 skal... Kvantum textu versus minimum textu; s kvantem textu (a velkým rozsahem materiálu) souvisí menší prostor pro obrázky, invenční, divokou grafiku...
Když jsem zkoumal některé ty vápencové tlusté průvodce, zjistil jsem, že je tam vlastně často poměrně (sic!) málo cest. Třeba - teď plácnu - do deseti na stranu (průměrně). Prostor zabírají různá topa, fotky, grafika... Je tam prostě mnohem víc prostoru pro grafickou práci.
Osobně považuju za graficky nic moc třeba i Heinickeho šestisvazkové Sasko... Ty zmíněné pískovcové prostě budou stát hlavně na textu a nejvíc prostoru v nich sežere text, anebo neúměrně nabobtnají.
Samozřejmě i sazba textu jde udělat líp nebo hůř; ale v té disciplíně Tisá - Prachov - Teplice - Ádr to prostě bude v základní řadě vždycky asi spíš klasičtější, konzervativnější, nudnější pojetí, které by mělo stát hlavně na popisu (tradice si žádá autory cest, data...). Pak je ale asi možné udělat třeba nějaký výběr s redukovaným množstvím cest a skal a na něm se trochu vyřádit - to asi ano, ale to už je "nadstavba".