Samozřejmě, tohle ta statistika nepostihuje. O koho má cenu se starat a o koho ne je víceméě politicko odborná otázka, kterou musí rozhodnout vedení ČHS. Do rozhodování vstupuje spousta věcí, které mnohdy ani nelze příliš přesně vyhodnotit. Čistě ekonomicky by se měl dát na jedné straně přínos z těch medailových umístění, na druhé straně náklady, které je na to potřeba z hlediska svazu vynaložit.
Jenže už vyčíslení prospěchu pro ČHS z nějaké medaile je dost na vodě kvůli nejasným pravidlům přidělování dotací z MŠMT, takže asi nejde jasně vyčísli, že chci-li vychovat medailového závodníka, bude mne to stát tolik a za ty medaile dostanu tolik. o a pak to jsou ty penězi nevyjádřitelné efekty typu prestiže a tak. Nakonec musí přijít někdo s nějakou koncepcí a ta mu po čase buď vyjde, nebo ne. Když nevyjde, musí vedení svazu sehnat někoho jiného...
Samozřejmě je skvělé mít někoho, kdo se vychoval víceméně bez přispění ČHS a za koho se lze podílet na sbírání smetany, ale to jsou jen tři momentální výjimky potvrzující pravidlo. A z toho jedna už je vlastně víceméně mimo.
Těch možných přístup je mnoho, každý má svoje plusy a mínusy. Třeba:
a - Dáme každému alespoň něco a ti dobří ať si k tomu seženou sponzory. Bez kontaktu se závody nelze úspěšného závodníka vychovat. Že by někdo trénoval a závodil jen u nás a pak veni vidi vici se stalo jen u Adama Ondry, ale to je výjimka, ne které se nedá stavět.
b - Maximálně podpoříme ty, co jim to zrovna jde, ostatní utlumíme. Žádné rovnostářství.

Přístup b-by na jednu stranu mohl vést k lepším výsledkům těch dvou-tří špiček, co máme, ale moc to nevygeneruje jejich následovníky. V jakém poměru namixovat přístup a) a b) nebo nějaký jiný je věc názoru a politického rozhodnutí.

To je můj laický pohled na tu věc a další vyjádření bych nechal odborníkům.