Sem byl po cca patnácti (?) letech lézt v Jizerkách.
Po přelezení dvou extrémních dvojek jsem zamířil na Stržovou, aby jako hodnotnější.
Koukám, středem je to nějaký zelený? Levá bude lepší!
Mezi neurony mého mozky, co ještě neodumřely, se vznášela vzpomínka: " Odštěp, hup, pak pár náročnějších kroků po krystalkách ke kruhu, cvak, ještě pár lezeckých kroků a pak, neb je to konkávní, čím dál víc pochodem k vrcholu."
V průvodci výška 18m.
Vzal jsem tedy na půlku přeložený dvojče (s tim lezu kwaky) 50 a hurá.
Šlo to všechno kupodivu v pohodě až nad ten kruh.
Tam místo "hotovo" mozek signalizoval "průser!"
Mech, mech, mech. Našlapoval jsem na ojedinělé krystalky, co z toho mechu koukaly stoupal, stoupal po nic, až už nekoukal vůbec. Nějak jsem odtraverzoval do prostředka, kdy byly ještě plochy skály.
Pár metrů pod vrcholem mi jistička nahlásila, že je konec lana. Ujistil jsem jí, že je to fuk, neb jištění je hluboko a neznepokojuje se a zruší to.
U knížky jsem nevěděl, jestli jsem lezl pravo mebo levo, strany jsem měl pomotané. BYl jsem totiž v posvátném údivu, že ještě žiji a vděčností k těm čtyřem strážným andělům, co mi dva drželi nohy a dva zvedali za prdel. Jen tak si vysvětluji, že když mi to třikrát po mechu klouzlo, jsem neskončil jističce u nohou.
Jistička se změnila v druholezku, dolezla ku kruhu a zvolala, že nemusí mít všechno a slaňuje.
Sem se nedivil.
Nějak se nám mechy urodily! Jsou všude?
To mi asi opáčko Kohoutího, po mnoha letech, neláká!
Natož nějaký Zahradní, tam jsem byl vyděšenej jak králík i bez mechu.