Ahoj Ivoši, už mi to zapálilo ty budeš Semrád, jsem rád, že mám o tobě zase nějaké zprávy. Jak se máš. Napiš.

Trochu si vzpomínám na ten den kdy jsem spadnul i tím jak jsi to zde připomněl. Snažil jsem se tehdy dávat poctivě smyčky prý jsou tam všude tutovky, ale nenapadlo mě, že bych si mohl po cestě do nějaké sednout a odpočinout si a tak jsem se to snažil dolézt ke kruhu bez odsednutí aniž bych věděl jak vysoko nade mnou ten kruh je. Po cestě jsem se unavil a asi nedával smyčky dobře a tak když jsem si do jedné konečně sedl vypadla. I dnes se mi to vybavuje a cítím těch šest škubnutí i to mě poslední jištění zachytává a já dopadám pravou lopatkou na kládu bylo to opravdu "vypočítané", když se mnou lano jako guma hodilo o zem. Můžu dnes jenom děkovat Pánu Bohu, že mě dalších 19 let lezení ochraňoval. Dnes mám báječnou ženu a čtyři děti a tak si říkám nemusel jsem mít nic. Doufám, však že mi Všemohoucí ještě nějaké ty děti dá. Občas si jdu zalézt to když přijede J. Šplíchal a ukecá mě po té co mi již několikátý rok stříhá jabloň.

To jak jsem skončil se svojí lezeckou “kariérou” mě vede ke vzpomínkám na jeden horolezecký festival kde byla taková kreslená pohádka o tom jak se zahradník stal horolezcem: Bylo to za časů kdy měla jedna hora křídla a poletovala si po světě jednou se na ni Bůh kvůli něčemu rozhněval a rozbil ji na malé kousky a od těch dob kdy takový kousek této hory spadne někomu do oka stává se horolezcem. No a v té pohádce to pokračuje tak, že jistému zahradníkovi spadne kousek této hory do oka zrovna ve chvíli kdy s babkou ryje záhonek. Dědečkovi narůstají nádherné svaly a zjevuje se na něm sedák. S babičkou to praští o zem. Realita života je ovšem jiná u mě je to obráceně. Možná si, , pamatuješ jak je svalovec Chris ve filmu Sedm statečnýc