Abych se přiznal (a cestu jsem lezl celkem 3krát - 2krát v roce 1997 a jednou v roce 2011), tak se mi tam ten způsob jištění nikdy nějak nezamlouval. Byly tam úseky, kde byly ty spárky takové divně plytké, a nějak tam ty vklíněnce nedržely - hlavně v tý horní části. Nebyl problém je vykopnout a pak se dívat, jak jedou dolů. Spárky sice nebyly nějak hluboké, ale ty žabky a prsty tam držely. Je pravda, že se snažím i doma lézt více spáry, takže kdo se jim doma nevěnuje, může tam zažít překvápko. Taky jsem si připadal, že ta žula tam nějak má tendenci klouzat- není to úplně klasická Yosemitská žula. Nevím už přesně kde, ale v jednom místě jsem tam na štandu našel dva uříznuté šrouby, tak jsem si poslušně založil vlastní.
nevím, jestli bych převísek označil za klíčové místo - nějak jsem to čapnul (byla tam taková jedna dost oklouzaná žába, za kterou se jednoduše musel lezec dostat nad převis do chytů) a nahoře nad převisem byly chyty. Ale nejdřív jsem tam skoro půl hodiny pozoroval těžký boj o život. Docela pěkná holka tam předváděla děsnej horor a nebyla to schopná už pak ani přelízt s pořádným tahem lana. Chudák Coudy, co si ji připravoval na večení program ve stanu. Dívalo se na to pěkně, měla pěknou figuru, ale nevědět, že vyšiluje, tak bych strachy slanil, protože bych dospěl k názoru, že to je nejmíň 5.14.
No cesta je totální klasika, v průvodci to má mraky hvězd, ale opakovaně jsem z ní měl divný pocit. Možná to bylo tím vedrem a tím, že to byla v Údolí první cesta na rozlezení. Každopádně i přes moje určité skeptické posouzení - je to v údolí jednoznačná povinnost.