Poslední zápis

Bydlím skromně, spíš živořím v děravé krabici na Srbsku, Blážina cesta 3. Ta trojka, to znamená třetí kruh. Nevím, jestli to je číslo řadové, nebo popisné, ale je to celkem jedno. Kdo chce, ten si mně najde. Jo kdysi, když jsem byla mladá, to jsem měla bezvadnou krabici skoro jako kolegyně na písku. Těm jsem vždycky záviděla. Vrcholové knížky jsou mezi námi prostě šlechta. My stěnové jsme holt jen plebs a nemáme takovej rozhled, ale taky chceme lezcům sloužit, jako ony. U mne končí šest cest, takže jsem už skoro jako vrcholová, i když nejsem na vrcholu, no ne?

Přišla jsem na svět někdy na podzim v roce 1978. No to už je 25 let. Přesně to nevím, stěnový knížky nemají rodný list. Ani se vlastně nerodí. Totiž původně jsem byla sešit v papírnictví a čekala jsem jestli budu na účetnictví, nebo na deníček nějaké holky, nebo na zpěvník, ale pak přišel takovej fousatej chlap, koupil mne a odnesl domů. Nejdřív mi na začátek trochu neumělým pokusem o krasopis napsal úvod:



a pak popisy cest:


Moc mu to nešlo, měl radší lezení a skály, než češtinu a psaní. No však se podívejte, jak mi nadepsal desky - BLÁŽINA SŤENA. Ť s háčkem, věřili byste tomu?.

Už jsem se s tím smířila. Intelektuál to fakt nebyl, ale měl rád ostatní lezce a pro ně mne nadepsal, dal do báglu a v sobotu odvezl vlakem do Srbska.

Teda když se mnou vylezl nahoru a zavřel mne do té krabice, byl to šok. Jenže brzy tu byli první lezci, láskyplně krabici otevřeli a začali popisovat mé stránky a tehdy mi došlo, že jsem tu pro ně. Na ty svoje první si pamatuju ještě dneska:


Zdenek Míka s Masnerem v úterý 21.10. 1978. Proč nebyli v práci, to teda nevím. Možná, že se ulili. No a pak v sobotu Aleš Komárek. Ten už dneska neleze a buduje kapitalismus. A Borsuk. Programátor. Ten se oženil do Popradu aby mohl lézt v Tatrách. Jenže tam bylo málo počítačů a tak se živil všelijak. Taky šil obludný baťohy a pletl čepice. A hele, tady knihkupec a diskutér Schnabl s Brabčákem a Zdeňkem Strnadem, tim trošku protivným mlaďochem z Olympie. Nojo, to je let.. A zase Míka s Broučkem. Brouček už taky neleze. Jenom Míka leze furt. V padesáti se rozvedl a začal trénovat, vytáhl to i na devítky. Druhá míza jako hrom.

A tady mi zapsal cestu Pavel Schwarz. To byl gymnasta, kterej se dal na lezení. Za chvilku se propracoval mezi špičku a všichni z něj byli na větvi. S Béžou udělali Hranu Trollů. Dneska to je RP 7-.



Nesmíte se nechat mejlit tím IV+. Tenkrát to byla taková doba, že nejtěžší cesta na celým Srbsku, Brumlíci, byla napsaná za VI-, pak tu bylo pár pět plusek, a zbytek byl IV+. No a vidíte, RP to přelezl až Pletánek v pětaosmdesátým. Pavel byl fakt dobrej, ale špatně skončil. Další rok jel na čundr do Himalájí. U pramenů Gangy dostal zápal plic a nedostal se včas k penicilínu.

A nebo tady - pamfletista Pletánek, dělník skal. Outsider, sólo prvovýstup. Dneska už taky moc neleze, spíš chodí s dětma na procházku, rozesílá mailem křesťanskou propagandu a bojuje proti potratům.



No a lezci lezli, psali se do mne.... A tady, kouněte, Oliváč...vyvrcholil...Jestlipak dělá taky to "Ááách" když doleze na strop Boulder Báru?

Pak už jsem byla taková postarší, a začaly na mne přicházet pohromy. Nejdřív tihle experti, Martin s Bárou, mi shodili dolů víko od krabice. Jo, že prej je všechno v pořádku. Houby v pořádku. U víka urazili očko a kvůli tomu jsem míso u slunné tyčky musela začít bydlet ve tmavé a vlhké spáře. Ale podívejte se na Mejstru. Napřed ke mně vylezl s patnáctikilovým báglem. Dělal to kvůli tréningu, nebo aby se mu další výstup o 8 dní později o to víc líbil?

A tak jsem stárla, lezci psali sice pořád míň, ale nakonec k tomu došlo. Poslední stránka.

Už jsem se těšila, jak půjdu do penze, do nějakýho teplýho archivu. Jenže správce skal mne nevyměnil, přišli další zápisu lační lezci a začali mi psát na zadní desky.

Jenže i ty se popsaly a správce pořád nikde. A pak přišly tyhle ožralý hovada a roztrhli mi desky. To teda bolelo. To je jako když člověka stáhnou z kůže.

A další mi psali na ty roztržený desky a trumfovali se, kdo je tedy ten poslední

Jenže pořád bylo kam psát, a tak je to trumfování, kdo je poslední přestalo bavit

a pak mi popsali i ty zadní desky, co z nich strhli ten vixlajvant..

... a i ten vixlajvant zevnitř....

.. a nakonec i zvenku.

Tak musíte uznat, že jsem vám, lezcům, sloužila opravdu až do roztrhání těla. Jenže teď už jsem tu opravdu k ničemu. Popsaná, stará, utahaná, plesnivá stěnová knížka. Fakt byste někdo nevěděli o nějakým suchým archivu? Přece mně tu nenecháte úplně shnít, to si nezasloužím. Až potkáte správce Srbska, řekněte mu o mně, jo?

Napsáno v roce 2005, znovu vydáno u příležitosti diskuse o reklamě ve vrcholových knihách 2010.