Dülfer na Cimu Grande

Když jsme se s Honzou jednou v září utrhli ze svých kanceláří a zanechali počítače svému osudu, měli jsme za cíl oblast Tre Cime. Předpověď počasí byla nejistá a právě na jih od hřebenu Alp se mělo kazit. Jenže cíl je cíl, a tak jsme se večer nasoukali do auta a rychlostí nepříliš vzdálenou od tempa formule 1 se snažili dohnat zpoždění při odjezdu. V serpentinách od dálnice přes Bruneck a Toblach směrem na Cortinu se toho ale nahnat stejně moc nedá, a proto jsme nakonec ulehli do stanu na asfalt obrovského parkoviště u chaty Auronzo až ve tři ráno. Okolo osmé začali jezdit turisté a v obavě, že nám brzy někdo vjede autem na hlavu, jsme raději vstali. Nočním příjezdem jsme sice unikli zaplacení mýta, ale hned při snídani nás dostihl hlídač parkoviště a stáhl nás tehdá o 30 marek.

Mlha se pomalu rozplývá a obloha se protrhává. Honem dosnídat, zabalit a vzhůru do stěn. Je nejvyšší čas, už bude skoro deset. Zaplaťpánbůh, že nástup na Cimy je zpočátku téměř po rovině a to mým ubohým kolenům a sezením v kanceláři "zocelenému" tělu celkem dost vyhovuje. Navzdory průvodci se rozhodujeme pro nástup ze severní strany. Je sice delší, ale zato náročnější. Jenže cesta suťovitým jižním úbočím masivu Cim se nám zdá fádní a nechceme si nechat ujít vizitu severních stěn.

Za chvíli jsme u kapličky, připomínající lezecké i válečné oběti zdejších hor. Mírným kopečkem stoupáme do sedla Patternsattel, ze kterého vede v suti vyšlapaná pěšina pod severní stěny. Nejblíž se tyčí Cima Piccolissima, kde visí pár dvojek v Preussově spáře a hned kousek dál vidíme trojici lezců na Dibonově hraně na Cimu Grande. Podle helem to asi budou Češi. Postupují velice pomalu, jsou asi tak ve třetí délce. Už táhne na jedenáctou a řekl bych, že s tímhle tempem vypadají na bivak, přinejmenším na sestupu.



O kousek dál pozorujeme snad nejpopulárnější klasický extrém zdejší oblasti, Comiciho cestu, ověšenou lezci zdola až nahoru. Poslední parta je na druhém štandu a ti první už pomalu budou mít obtíže za sebou. Představuji si, jak tu ve třicátých letech minulého století bojovala tehdejší elita o každý metr výšky. Steger, Tissi, Carlesso, Ghedina . Každý z nich posunul nejvyšší dosažené místo o deset, dvacet metrů. Pak přišel Emilio Comici s bratry Dimaiovými a s použitím skob k postupu se propasírovali nahoru. Pak dostali vynadáno, protože použili 120 skob a že to je moc. Dneska je v cestě třikrát tolik a kladivo si tam ani nemusíte brát. Volně lezený Comici je brán jako lehčí sedma. Duchové dědů v alpinistických kloboucích mizí prolínačkou zpět do historie.



Skláníme vyvrácené krky zpátky k suti a otáčíme se doleva do rokle mezi Cimou Grande a Cimou Ovest. Vzpomínám, jak jsme před léty lezli krásnou Demuthovu hranu na Cimu Ovest, která je teď pěkně vidět. Supíme nahoru tou typicky odpornou vápencovou sutí, jejíž kamínky se při každém kroku rolují zpátky. Rokle se brzy zvedá a začíná lezení. Postupujeme každý sám. Terén je lehký, tak do trojky, ale velice rozlámaný a jistit není za co. Po půl hodině levitace v tom strmém kamenolomu kdy občas litujeme, že jsme přece jen nešli z jihu, se dostáváme do sedla, odkud se Dülferova cesta nastupuje. Je dvanáct hodin a ve třídélkovém koutě již leze několik dvojek. Přesunujeme se pod kout a za chvilku prcháme stranou, protože shora od vklíněného balvanu lítá dost šutrů. Ony jsou to vlastně drobné kamínky, ale třídélkovým pádem nabírají razanci projektilů z velkorážného kulometu.

Navazujeme se kryti skalní věžičkou a vyrážíme. Rychle přes ohrožený úsek pod kout a Honza má první štand. Jak to tady dělali, když ještě nebyly helmy, to teda nevím. Možná, že tu nelezlo tolik lidí.



Střídáme. Ještě okolo pěti metrů nahoru a jsem na začátku stometrového exponovaného kouta. Chvíli tam hledám a nemohu se odlepit. Ten Dülfer byl borec. Nakonec začátek kouta nějak vyvzlínám a delikátně se sunu vzhůru. Skoba tak jednou za pět metrů, občas dám stoper. Chyty jsou mokré, prsty zebou a celé je to technicky delikátní. Nikde se moc dobře nestojí, ani nedrží a kout je pěkně exponovaný. Člověk si fakt dobře zaleze. Druhá délka v koutě není o mnoho lehčí. Jistím Honzu vychutnávám si rozhled na východní stěnu západní Cimy a zatímco oči zasněně bloumají po těch obrovských vodorovně vrstvených strukturách, ruce skoro mechanicky vydávají lano, které se pomalu sune vzhůru. Možná, že právě tohle střídání absolutního soustředění na pohyb při lezení na prvním konci lana, kdy se celé bytí soustředí na ten jeden stup, který se chystám právě zatížit, a ten jeden další chyt, který umožní získat dalších půl metru výšky s polosněním na stanovišti při jištění parťáka je to, co mně na lezení tolik vyhovuje. Třetí délka, ve které se kout uzavírá obrovským vklíněným balvanem, zpod kterého padá to kamení, je zase moje. Oblézám převis stěnou vpravo a traverzuji na plošinu plnou suti. Není divu, že odsud padá kamení. Tady se nedá udělat krok, nebo se pohnout, aby alespoň kamínek nespadl. Vylepšené je to ještě otvorem vedoucím přímo do kouta. Nedá se jím sice prolézt, ale kameny tam projdou. Opatrně skládám lano a dobírám Honzu. Přemýšlím, jak to tady asi vypadá, za bouřky a kolik z těch kamenů asi vezme voda s sebou na případné nešťastníky, které zastihne liják v koutě.



Z vklíněného bloku následuje mokrý, středně široký komín, který by byl celkem v pohodě, až na tu vodu. Jenže Honza má zrovna z tohohle typu lezení trošku fóbii a pod zúžené místo založil podle mého názoru celkem zbytečně hluboko frend. Při jeho vyndavání jsem si orval prsty a do rukávů mi natekl skoro litr vody. Říci parťákovi, co si o jeho metodách myslím, je také součást horolezectví a nikdo to nebere zase tak vážně, jak to zprvu vypadá.



Komín je za námi a jsme z kolmého venku na rozlehlých policích. Je tu spousta bivakových převisků i s postavenými zídkami proti větru. To se hodí, protože zrovna přichází přeháňka. Zalezeme pod jeden z nich a dáme si svačinku. Spor o hloubku založení frenda je rychle zapomenut. Naštěstí dlouho neprší a my můžeme dolézt poslední délku na okružní polici pod vrcholem a dojít po ní na druhou stranu ke slaňáku na začátku sestupu. Počasí se už začíná kazit, válí se mlhy a občas poprchává. To je v rozlehlé a orientačně ne zrovna jednoduché jižní stěně nevýhoda. Po dvou slaněních se plácáme dolů různými žlábky a kvůli mlze ani moc nevidíme kam. Jen mužíky, na které občas narazíme, potvrzují správný směr. Pomalu se začíná stmívat. Když docházíme na suť, začíná drobně pršet. Zanedlouho sedíme v autě a baštíme. Za zvuku deště, bubnujícího na kapotu, myslím na ty langsámy na Dibonově hraně. Těm teď asi nebude moc dobře. Zato my jsme s pěknou cestou velmi spokojeni a taky s tím, že jsme ji stihli vylézt i přes nealpsky pozdní nástup a že jsme nezabloudili v mlze cestou dolů.

Prší stále víc, tady už jsme skončili. Musíme se přesunout někam na sever, kde má být ještě pár dní pěkně, ale o tom zase v nějakém jiném článku.

(c) Petr Jandík

Tre cime na mapě:

---

První vydání 2006-01-20