Sass Ciampac

V srpnové odpoledne to hrneme po dálnici z do Klausenu a odtud do Passo Gardena. Zajímavé je, že jižní Tyroly jsou dvojjazyčné, ale Val Gardena je údolí dokonce tříjazyčné. Osidlují ho totiž potomci pravěkého kmene Latinců, kteří si uchovali svůj jazyk dodnes. V osm večer dojíždíme z rozpáleného Arca do slušné zimy pod Passo Gardena. To je dobře - zítra bude doopravdy pěkně.

Ráno si dáváme tradičně čaj z termosky a pěknými loukami, občas však ozdobenými metrovými příkopy od pásů bagru, kráčíme skoro po rovině k našemu cíli, jižní stěně Sass di Ciampac.

Fotka na tištěném průvodci je o dost z jiného úhlu a tak není jasné, který z těch pilířů to je a kde se nastupuje. Jako již mnohokrát se ukazuje, že to není ten, který jsme mysleli původně a fotili ho, ale ten vedle vpravo.

Nakonec se rozhoduji pro jednu z travnatých lávek, která má vést k nástupu. Hned za námi se hrne dvojice složená z mladého svalnatého borce a pána v nejlepších letech. Chvíli s nimi hovoříme, a ten mladý říká, že je horský vůdce. Aha, tím se to vysvětluje. Určitě budou rychlejší, a tak je pouštím dopředu. Vůdce nasazuje slušivé tmavé brýle a nastupuje, cvaká skobu a za chvíli začíná hlásit, že to je nějaké divné a lámavé. Mezitím přišla další dvojka a mizí kdesi za rohem. Jdu se po nich podívat a ejhle. Správný nastup je o padesát metrů vlevo. Přejeme klientovi dobrou zábavu v nástupové variantě a jdeme se zařadit do fronty na správný nástup. Zanedlouho za námi přicházejí další adepti na výstup a tak sebou musíme hodit. Protože cesta vždycky vede kus nahoru a pak traverzuje doprava, party nad námi ani pod námi většinou nevidíme.

Konečně máme za sebou lehké délky a začne se lézt. Převis v koutě, zářez a vodou omytá plotýnka, docela pěkné, ale že by to byla ta schématem slibovaná pětka? Nějaké lehké. Natáhl jsem délku poněkud víc, dotahuju poslední kousek lana ke skobě a vylepšuju to frendem. Pěkně blbě se tu stojí. Další komín, police, komínek a celkem vymydlený kout vypadá hlemzavě. Koukám do schématu ze Skalního Ráje. Aha, obchází se to vlevo. Ale pětka to tedy taky není, ani náhodou.

Pod námi se vynořuje vůdce, kterého jsme potkali ráno. Ten zaprásknutý nástup zase dvě délky slanili a teď nás dohnali. Krásným stylem stoupá tím hlemzavým koutem. Stašně lituju, že u sebe nemám foťák, to by byl snímek! Vůdčíkovi došlo lano metr před koncem kouta. To jsem zvědavej, co bude dělat. Stojí v rozporu v koutě a místo aby udělal štand, nebo dal alespoň frend, jen křikne na klienta ať zruší a jde. To jsou věci. Mezi sebou mají na čtyřiceti metrech ne víc než tři jištění. Odlez z předchozího štandu nebyl úplně jednoduchý. Kdyby mu klient spadnul…

Vůdčík dolézá na polici a bez zaváhání sedá do staré smyce v hodinách. Já bych si ji asi napřed prohlédl, jestli není seklá a možná tam ještě jednu přidal. Holt jsem jen amatér. Ještě celkem hezká trojková délka a jsme nahoře. Na vrchol zbývá ještě sto metrů lehkého terénu. Je tu cestička, jen se neví, jestli jde tam, nebo odtud. Vybrali jsme si jeden směr, ale byl to ten špatný. Vracíme se a opět potkáváme vůdce s klientem, kteří se opět vydali za námi.
Posílám je zpátky a jdeme za nimi. Na vrcholu je nádherný rozhled, krásné počasí. Podáváme si ruce a zdravíme se Berg Heil. Klient je zřejmě znalec a pojmenovává okolní i velmi vzdálené vrcholy. A hleďme, támhle je Tofana dokonce jsou vidět oba vrcholy Lagazuoi. Vzpomínáme na Via del Drago. Ta dnešní cesta byla hezká, ale mnohem lehčí.

Sestup je dost povlovný a vede celkem zajímavými dolinami se spoustami pěkných věžiček. Cestou nás dohání vůdce, již bez klienta. Má po šichtě a spěchá na další. Ptám se, co dělá takový vůdce, když má dovolenou. Říká: "Leze, ale soukromě, vlastní projekty". Pomalu scházíme k autu a vychutnáváme cestou krásný rozhled a počasí.

Zobrazit místo Dolomity, skupina Sella na větší mapě

Poprvé vyšlo 23. 2. 2006, aktualizováno.