Asterix a Obelix

První byla cesta „Idefix“ a hned vedle je „Asterix und Obelix auf dem Weg nach Rom“, VII-. No a tuhle jsme si usmysleli vyzkoušet náš třetí den v Hochkönigu.

Upozornění: Jestli chcete mít Asterixe na OS, dál nečtěte! Jinak můžete mít už jen flash!

První problém byl najít v mlze nástup. Nýtů je tu všude dost, protože v tomhle úseku stěny vede sedm cest. Hledáme nápis A.u.O. podle schématu, ale nic takového tu není. Nastupuje dedukce. Tahle cesta je nejnovější a proto musí mít taky nejnovější nýty. Nacházíme jeden zlatý a u něj hodiny. To bude ono i bez nápisu.




Než se obuju, Honza netrpělivák na sebe věší všechen matroš a tím určuje, že poslední, klíčová délka bude moje. Takže vlastně zase spravedlivé střídání. První délka je celkem nezajímavá, snad jen tím, že Honza štanduje o něco vedle u stanovište od cesty Idefix. Nevadí. Těch pět metrů navíc nás nezabije. Druhá délka jsou pěkné pětkové plotny a mlha s dohledem tak třicet metrů se stará o tajemnou atmosféru. Blbé je jen, že nevíme, jestli není za kopcem bouřka a co se z té mlhy vyvrbí.




Třetí délka je lehčí, zato od čtvrté to začíná houstnout. Převislou stěnkou se navalit do strmé plotny a spárou, která slouží jako chyt i stup, dolézt na polici ke štandu. Dolez je trochu jedovatý za VI-. Ve vymydlené poličce poněkud chybí chyty.







Honza odlézá do mlhy, v níž je tušit převis nahoře, vstříc místům V+ a VI-. Dolézám za ním a lehké to zrovna není. Ve srovnání s tím, co vidíme od štandu dál, je to ale procházka růžovou zahradou.

Koukám na rajbuňkovou plotnu, kde kromě drobných vlnek není nic než nýt tři metry od štandu, a moc nechápu co tam budu dělat. A to je ten travers psaný jen za VI+. Jak asi vypadá to VII-?

Kamarád Luboš měl takovou zásadu: „Vole zkus to.“ Vzpomínám na něj a jdu to zkusit. Za pidichyt se stavím na poslední viditelný stup a cvakám nýt. Koukám dál a připadá mi, že ten chyt a stup byl v téhle stěně asi poslední. Pokouším se postavit na ty mikroskopické vlnky v rajbasu. Stojí se sice špatně, ale stojí. Když jsem se chystal postavit se do toho rajbasu i druhou nohou, začalo drobně pršet. To je v pytli. To máme teď slaňovat z předposlední délky? Rozhodli jsme se počkat, co se z toho vyvine. Čtyři délky vždycky nějak slaníme a ve stěně netvoříme hromosvod pro blesky, kdyby přišla bouřka.

Sedíme u štandu asi půl hodiny. Postupně přestává kapat a rajbas schne. Hluboký nádech a jdu se tam podívat znovu. Stojím u nýtu na posledním stupu a držím poslední chyt. V rajbasu se stojí špatně, ale vlastně všude stejně špatně. A tak se autosugescí snažím sám sebe přesvědčit, že je vlastně jedno, kde stojím, a po malých krůčcích se šinu dva a půl metru rajbasem k dalšímu nýtu. Ještě že tu nejsou mravenci, Mám dojem, že kdyby do mne některý strčil, poletím. Třesoucí se levá ruka se natahuje do díry v naději na chyt. Sakra. Díra je kulatá. Ještě to chce krůček na tření a dá se cvaknout druhý nýt. Uff, hluboká úleva. Teď následuje pětkový úsek. Metr doleva, dva metry nahoru, metr doprava a nýt. Tak a tady se začíná doopravdy.

Přímo nahoru to nejde. Plotna je zcela hladká a skoro kolmá. Dva metry vpravo je jakási díra a z ní vychází nepatrný vodní žlábek. Travers k ní jde jen do půlky, pak končí stupy. Chyty ovšem ani nezačaly. Natahuju se do vodního žlábku, ale nic tam není. Jen spoďák na půl článku prstu a za to se bez stupů nezvednu. Stojím tam jak trvdý Y.

Nezbývá, než zkusit si stoupnout pod tu díru. Pokud neujedou kecky, mohl bych do ní dosáhnout. Když ujedou, bude následovat menší depilační kůra, protože kámen tu je jak šmirgl a poslední nýt dva metry vlevo a metr dole. Stojím na jakémsi ničem a pomalinku se natahuju do díry. Konečky prstů nahmatávám třesoucí se rukou na jejím levém okraji chyt na poslední články třech prstů pravé ruky. Za tohle to budu muset vyrvat bez nohou. Není čas na přemýšlení, jinak dojde magi. Hrabu nohama, zabírám pravačkou a levou překříženou hledám v díře další chyt. Díra je hladká, teprve na konci vpravo začíná trochu brát. Jdu tam oběma rukama, vyhazuju nohu a naklápím se na ni z posledních sil. Sláva, stojím v díře. Další nýt se na mne směje z mlhy o půl metru výš než dosáhnu a ten, co mám cvaklý, je o další dva metry dál pode mnou.




Hlavně se uklidnit a orazit. Zdomácnět. Nezmatkovat. Stojí se tu celkem dobře a mám čas. Rozhlížím se a objevuji mikroskopický stup vlevo. Pak taky oblý chyt kousek výš. Veleopatrně se stavím_ a cvakám. Paráda. Ještě trochu boje a stojím jakž takž slušně na tom oblém chytu. Nýt mám někde u pasu. Nade mnou je opět o něco strmější rajbák. Teda, jakési malé hnidy by tu možná byly, ale ve žlábku, kterým stéká voda a je tam trochu mechu, takže se použít nedá. Zase tu dlouho stojím a začínají mne už dost bolet lýtka. Musím dál, nebo sednout. Metr stranou vedle toho mokrého pruhu je stoupek. Nejsou k němu chyty, ale musím to prostě zkusit. Śponuju se, rvu za nepatrné vlnky. Celé tělo se třese a balancuje na hranici pádu, ale po centimetrech se navahuju na levou nohu a daří se mi na ní stát. Pravou nohou se opírám jen na tření. Na ruce není nic. Teď se musím natáhnout k dalšímu nýtu a cvaknout, Zase třes, ale daří se i přes silný tah lana. Teď bych potřeboval zvednout pravou nohu a opřít ji do takového náznaku stupu. Zatínám prsty do mělkých vlnek a sunu nohu vzhůru. Bere mne slušná klepatura. Už už to vypadá, že budu muset lapnout nýt, když se přece jen daří dosunout nohu na stup. Ještě jeden krok na hranici mých možností a chytám jednoprstovou dírku na levou ruku, pak druhou jednoprstovku na pravou ruku. Dva rychlé kroky a mám sokolík. Cvakám nýt. Posekáno! Odtud je to už jen IV+. Lano díky několika traverzům strašně táhne, ale to už mne nezastaví. Několik opatrných kroků v málo zajištěné čtyřkové plotně a jsem u závěrečného štandu. Wow! Paráda! VII- nakonec padlo na on sight.




Honza dolézá a pózuje mi v plotně kvůli focení. Tak tohle si půjdu zapsat nahoru do knihy, i když se tady slaňuje hned přes sousedního Idefixe a na vrchol se chodit nemusí.

Slańujeme a jdeme sbalit stan. Snad to stihneme, než přijde bouřka. Ještě za sucha docházíme na Mittenfeldalm, za mírného deštíku k Arthurhausu. Za bouřky a vydatného deště si dáváme gáblík v hotelu na terase pod deštníkem a za dalšího deště spěcháme do Bischofshofenu koupit průvodce na Hochkönig a pokud možno i na Hengstpass, který nám doporučili naši známí rakušáci z prvního dne. To je zase ale jiná kapitola. Necháváme za sebou již opět v mracích zahalenou skupinu Hochkönigu a jsme počasí vděčni, že nám dovolilo absolvovat tři nádherné cesty. Jen teda nevím, jak se mi po tomhle skvělém vápně bude chtít na Srbsko.

---

Poprvé vyšlo 8. 3. 2008