Nebezpečí v jeskyních

Nejen u členů horolezeckého svazu a tedy alespoň absolventů základního lezeckého výcviku, tak často převládne pocit, že tato forma alpinismu není ničím jiným, než běžně zvládnutou lezeckou disciplínou, která se odehrává potmě. Je mi líto, že mnohé z čtenářů připravím o iluzi, není tomu tak. Tato disciplína je od skalního lezení vzdálená asi tak, jako bouldering od výškového horolezectví. Ano, lze zde najít jisté paralely; to je ale asi tak všechno.

Tajemný svět ve věčné tmě, kterou jen občas prozáří světlo badatelovy karbidky, láká k průzkumu nebo alespoň kratičké návštěvě.

Speleoalpinismus, tedy „lezectví v jeskyních“ se od dob prvních pokusů o průstup pomocí lanových (horolezeckých) technik vyvíjel zcela odděleně od horolezectví v tradičním pojetí. Vzniklo tak zcela nové odvětví (Single Rope Technique — SRT; do češtiny bývá v odborné literatuře překládáno jako jednolanová technika – dále jen ”JT”), které dnes, kromě jeskyňářů, cvičí obvykle jen specializované záchranářské týmy.
Nebudu před ctěnými čtenáři tajit, že mnohé z technických prostředků jsou si v horolezectví a jeskyňařině podobné, dokonce mnohdy podléhají stejné certifikaci (a často jsou opatřeny i shodnou značkou certifikátu UIAA), ovšem používají se poněkud odlišně. A mnohé z výzbroje si podobné není, dokonce je pro použití „naopak“ někdy méně, někdy více nevhodné. Obvykle stejné jsou karabiny, snad jen, že jeskyňáři dávají přednost masivnějším „óčkům“ s pojistkou zámku, či některé pomůcky pro výstup (Jümar) nalézají uplatnění i v horolezectví. Ten zbytek je ovšem jiný. Počínaje lanem, přes úvazky, až po slaňovací brzdu. Jde prostě o jiný svět. Tak jako se horolezci dokáží pohádat o přednostech TRE Siriusu oproti Reversu, dokáží jeskyňáři strávit večer diskusí na téma výhodnosti konkrétného zdroje napájení záložního elektrického světla, či přednostech vstřikovacího mechanismu karbidky oproti překapávacímu. Nikdo jim už nemusí vysvětlovat podstatný rozdíl a výhodnost použití „stopáku“ oproti „rakovi“ na konkrétní lokalitě, a nutnost k tomu „xylofónu“ použít „šunta“ navrch (pro neznalé: v obou případech se jedná o slaňovací brzdy; a pro méně zkušené: „stopák“ bude výhodnější do kratších slanění a na prásky s více „přepínkami“).

Sestupy do propastí vyžadují dobrou přípravu, kvalitní vybavení i kondici. Samozřejmostí je bezchybné zvládnutí jednolanové techniky.

Značně odlišné je rovněž prostředí, ve kterém se tento sport odehrává. Jedná se především o krasové jeskyně a propasti s různým průběhem. Prostředí se vyznačuje zejména naprostou tmou a značně vysokou relativní vlhkostí, chladem, častým výskytem vodních toků. Jeskynní výplně bývají velmi často nestabilní, sediment zvodnělý, stěny pokryty křehkým sintrem. Při průstupu se tedy pohybujeme potmě (resp. s umělým zdrojem světla, který nesmí selhat, neboť je na něm závislý náš život), kloužeme blátem a občas do vody, na stěnách je nerozumné se pokoušet zachytit neboť buď kloužou, nebo jsou křehké, ohrožuje nás podchlazení, voda — včetně možnosti náhlého vzedmutí hladiny podzemních toků, zával, a aby toho nebylo málo, tak také plyny. Když to člověk sečte, vypadá téměř jako zázrak, že v jeskyních nedochází ke smrtelným úrazům s železnou pravidelností. Hlavním důvodem, proč k tomu nedochází tak často, jak by bylo možné očekávat, je až pedantické dodržování bezpečnostních směrnic ze strany speleologů. Zkrátka úrazová prevence. Uvědomíme–li si však, že jeskyně jsou jedním z mála míst, odkud může být evakuace zraněného i nemožná, tak se tomu přestaneme podivovat. Podcenění přípravy, nedostatečné zabezpečení, nefunkční výstrojní a výzbrojní součástky se u jeskyňářů moc nenosí. Při výčtu nebezpečí, která v jeskyních hrozí, bychom se tomu měli přestat divit.

Průstup jeskynním systémem s aktivním vodním tokem patří k mimořádně obtížným a nebezpečným.

Tím, že jsou jeskyně značně odlišné od běžného horolezeckého prostředí mohou být pro horolezce opravdu velmi zrádné. Většina z nás horolezců má poměrně značné povědomí o nebezpečí na skalách i horách. Dokážeme vyhodnotit lámavost skály, lavinéznost určitého terénu v určitém období, ba dokonce i o meteorologii máme jisté povědomí. Byli jsme v těchto oblastech školeni, dlouhá léta sbírali zkušenosti a mnohdy, po zhodnocení vlastních chyb, se vraceli k nudné teorii s vědomím, že jsme si mysleli že už máme sežránu moudrost světa a ono se zas ukázalo, že to není pravda. A teď si to vztáhněte na speleoalpinismus: jedinci, kteří se mu věnují, rovněž procházejí jakýmsi školením, sbíráním zkušeností a návraty k nudné teorii. Jen s tím rozdílem, že se věnují odlišnému prostředí. Nakonec o něm vědí bezmála všechno (podstatné pro lezení) a na každého amatéra (tedy i horolezce, který tam jde s výbavou, kterou k údivu přihlížejících jeskyňářů považuje za adekvátní) se dívají asi tak, jako my na cepry, kteří s bezelstným pohledem kráčí vstříc alpskému vrcholu v botaskách. Podotýkám, že blázni mají často štěstí, že oni cepři v botaskách se velmi často v pořádku vrátí. Stejně tak se často vracejí nadšení horolezci z návštěvy jeskyně. A ještě si říkají, copak na tom furt ti jeskyňáři vidí. Vždyť to byla sranda!

Lákavý svět podzemí: poslední místa na světě, kde lze stále objevovat nové, nezmapované prostory; místa, kam ještě lidská noha nevkročila.

Něco málo obecností o nehodách v jeskyních

Jak již bylo výše řečeno, členitost podzemí, vysoká relativní vlhkost, nízká teplota, tma, častá přítomnost vodních toků i možnost zatopení podzemních prostor, možnost výskytu ledu či závalů, jsou faktory, které ze speleologických pracovišť vytváří poměrně rizikový prostor. Z hlediska bezpečnosti je nejdůležitější prevence úrazovosti, spočívající především ve výchově a přípravě speleologů a speleoalpinistů.

Přesto všechno však není možné vyloučit vznik mimořádné situace. V případě nehod v jeskyních zkušenosti ukazují, že pro záchranu života jsou rozhodující první hodiny, často i minuty, proto musí být každá skupina připravena mimořádnou událost řešit.

Není pochyb o tom, že první pomoc při úrazu v jeskyni je – a vždy bude – obtížná. Na rozdíl od téhož úrazu na povrchu je situace v podzemí komplikována zejména těmito faktory:
– nemožnost rychlého zajištění odborné pomoci: rychlost zásahu záchranářů je dána součtem času potřebného k vylezení z místa nehody na povrch, vyhlášení poplachu, svolání specializovaných záchranářů a jejich příjezdu k jeskyni a průstupu jeskyní až ke zraněnému – to vše může trvat i několik hodin
– dlouhé čekání na pomoc, při němž je zraněný vystaven účinkům chladu, vlhkosti a značného nepohodlí (zejména v malých, zablácených nebo vertikálních prostorách),
– velmi omezené prostředky první pomoci k ošetření postiženého, který často trpí silnou bolestí a psychickým stresem,
– dlouhý a často velmi nepohodlný transport, který může i zhoršit stav postiženého a který na rozdíl od hor nelze zkrátit použitím vrtulníku,
– obtížná (velmi často žádná) možnost komunikace s povrchem, moderní technické prostředky (vysílačky, mobily ap.) v jeskyních nefungují.

Zvláště obtížná situace nastává v případě těžkého úrazu při expedicích do hlubokých a složitých jeskynních systémů v horských a neosídlených oblastech v zahraničí. Jeskyně jsou jedním z mála míst, odkud může být evakuace zraněného i nemožná.

Pro přežití postiženého a jeho šance na vyléčení následků zranění je rozhodující první hodina po úrazu, nejdůležitější je péče poskytnutá v prvních dvaceti minutách. Přivolání záchranářů a následné lékařské pomoci si však téměř vždy vyžádá delší čas, po který je skupina v podzemí odkázána jen sama na sebe. Proto je nutné, aby účastníci akce v jeskyni byli schopni poskytnout alespoň základní první pomoc. Na její rychlosti a kvalitě totiž přímo závisí další osud postiženého.

Zároveň je nutné mít na vědomí, že raněný je ohrožen na životě nejen jednotlivými zraněními, ale také jejich následky. Tedy šokem, zástavou dýchání či oběhu apod. Proto i zdánlivě lehké zranění v tak náročném a složitém prostředí jako jsou jeskyně, často mívá za následek těžký, život ohrožující stav!

Nácvik speleotechniky a zejména JT je velmi důležitý. Součástí výcviku jednotlivých jeskyňářských klubů je vždy povinný i nácvik základních postupů speleozáchrany.

Podcenit se nesmí ani teoretická příprava v oblasti první pomoci a improvizovaného transportu zraněného. Tyto dovednosti jsou rovněž součástí základního výcviku speleoklubů.

Příčiny a rozdělení nehod v jeskyních
Podobně jako při horolezecké činnosti i ve speleologickém prostředí lze nehody rozdělit na nehody způsobené subjektivními a objektivními činiteli.
Objektivní činitele jsou dány prostředím a jeho charakterem. Bylo by však chybou se domnívat, že jejich vliv nelze prevencí omezit. Podobně jako se v horách snažíme předejít zasypání lavinou tím, že nelezeme do lavinézních svahů, a není–li to bezpodmínečně nutné trávíme období s jejich zvýšeným výskytem vyprávěním hrůzyplných historek (v nichž laviny a zasypané školní výpravy hrají hlavní roli) u teplého grogu na horské chatě, vyhýbáme se zejména zjara záplavovým zónám v jeskyních a nelezeme, není–li to z nějakého důvodu nezbytné, do podzemních prostor, ve kterých hrozí zával.
Subjektivní příčiny nehod jsou způsobené nedostatečnou přípravou, podceněním nebezpečí, špatnou volbou taktiky či materiálu a technických prostředků.

Nejčastější příčiny nehod v podzemí seřadil Petr Hipman do tohoto pořadí:
1/ utonutí při potápěčském průzkumu, povodních, záplavách a jiných nehodách na vodě
2/ zával
3/ podchlazení
4/ popálení
5/ ztráta orientace
6/ sólový průzkum
7/ nehody ve vertikálních úsecích
8/ otrava plynem či radioaktivním zářením (v našich podmínkách se nejčastěji v podzemí vyskytuje oxid uhličitý, jehož zdrojem může být i rozkládající se biologický materiál na dně propasti)
9/ biologické nebezpečí (především v tropech – ovšem i od nás je znám kuriózní případ nakažení zkušeného speleoarcheologa morem, ze Skandinávie zase případ prokázaného přenosu vztekliny ze zkoumaného netopýra na zoologa).
Jak patrno, nehody ve vertikálních úsecích zdaleka nejsou řazeny mezi první. Vzhledem k charakteru tohoto textu však zaslouží konkrétnější specifikaci. Jedná se o nehody způsobené:
– použitím materiálu nalezeného v jeskyni
– použitím nevhodného nebo neodpovídajícího materiálu a pomůcek
– nedostatkem technických pomůcek
– nedostatečnou přípravou
– destrukcí kotvení nebo uzlů
– psychickým selháním (hysterie, duševní otřes)

Netopýři patří k častým obyvatelům podzemních prostor. Jeskyňáři se s nimi setkávají běžně. Netopýr se dokonce stal neoficiálním, mezinárodně rozpoznatelným, znakem speleologů. K základním pravidlům patří netopýry, zejména pak v zimním období, nerušit. Výjimkou mohou být akce, které speleologové provádí na podle potřeby představitelů orgánů ochrany přírody, nebo při kterých ochranářům a dalším odborníkům zajišťují doprovod. Sčítání netopýrů na zimovištích, kontrola a evidence čísel u kroužkovaných jedinců, i samotné kroužkování patří k činnostem, které často provádějí právě členové ČSS.

Z hlediska bezpečnosti nepředstavují netopýři přímé ohrožení (k pokousání obvykle nedochází ani při výše zmíněném kroužkování, a populární zapletení do vlasů, kterým možná někteří z nás byli strašeni, ve skutečnosti nehrozí). Zároveň je však dobré vědět, že netopýři mohou přenášet některé nemoci. V našich podmínkách sice málokdy, i když např. vzteklina u nich není zcela vyloučená, avšak v tropických oblastech je toto nebezpečí poměrně vysoké a přenos nemoci může nastat i jen z pohybu v prostorách s netopýřím guanem.


Taktika záchranných operací v jeskyních
Prvním pravidlem je, že taktiku, postup a způsob záchrany volíme podle momentální situace, vybavenosti skupiny a charakteru lokality. Obvykle základním problémem, který je nutné bezprostředně vyřešit, je transport zraněného na povrch, kde se jej mohou ujmout další záchranné složky (Horská služba, Rychlá záchranná služba a podobně). Snažíme se, aby přivolat pomoc vždy šel jedinec obeznámený s lokalitou a jejími přístupovými cestami, i s charakterem úrazu (pro řádná speleologická pracoviště jsou pro tyto případy zpracovány a zejména pravidelně aktualizovány podrobné poplachové plány obsahující mj. plány lokality, vystrojovací plány, spojení na kontaktní osoby atd., které mají k dispozici i stanice Speleologické záchranné služby – SZS). Do příchodu kvalifikované pomoci se snažíme situaci vyřešit vlastními silami, nebo alespoň zahájit nejdůležitější práce. Kromě první pomoci to je např. budování lanové cesty, příprava technických prostředků potřebných k vyprošťování atd. Pouze při lehčím zranění nebo momentální indispozici se lze pokusit celou situaci vyřešit vlastními silami s použitím technických pomůcek patřících do základní speleoalpinistické výzbroje. Celou operaci by měl vést zkušený lezec, schopný velet v krizové situaci.

Při každém vážnějším úrazu nebo nevyhnutelně dlouhém transportu těsnými horizontálními prostorami nebo vertikálními úseky jeskyně je nezbytné použití nosítek, speciálních transportních plachet, Grammingerovy sedačky nebo alespoň transportní sítě z horolezeckého lana, různých sestav kladkostrojů, horské záchranné soupravy, komunikačních prostředků a další výstroje a výzbroje. Tou obvykle disponují pouze stanice SZS, nebo specializované útvary Hasičského záchranného sboru. Do jisté míry, bez důrazu na specifičnost podzemí či jeskyní, je tyty prostředky schopná nasadit také Horská služba, Báňská záchranná služba a Civilní obrana. Je dobré si zapamatovat, že všechny složitější záchranné operace jsou v kompetenci Integrovaného záchranného systému (IZS) ČR, tedy, že i úzce specializovanou Speleologickou, Báňskou nebo Vodní záchrannou službu lze přivolat prostřednictvím tísňového volání čísla 112 nebo 150.

Dovednosti související s jednolanovou technikou je třeba pravidelně procvičovat. Složitější úkony se nejlépe se obvykle cvičí na trenažérech mimo podzemí.

Podotýkám, že při volání prostřednictvím IZS je nutné vždy srozumitelně sdělit, o jakou nehodu a jaké prostředí se jedná. V případě nehod v jeskyni je tedy nutné uvést, že se jedná o nehodu v jeskyni. Pak operátor automaticky na místo vysílá nejenom hasiče, ale přivolává i SZS. Nezastupitelnou roli v přivolání pomoci obvykle hraje pověřená osoba mimo jeskyni. Jde obvykle o hlídku nad jeskyní, která je seznámená s charakterem lokality a poplachovým plánem. Bez člověka venku, který ví kam se skupina jeskyňářů vydala, jaký má program atd. totiž jeskyňáři do podzemí nevstupují. Výhodou je i to, že přivolání pomoci lze prostřednictvím hlídky výrazně urychlit. Vystupující jeskyňář nemusí až úplně na povrch aby sdělil podrobnosti a ty byly např. mobilním telefonem předány dál. Hlídka je také odpočatá, čili je–li nutné vyrazit k telefonu nebo hledat signál, nemusí tak činit člověk, který má čerstvě za sebou náročný výstup z podzemí (při kterém, vzhledem ke snaze o rychlost, obvykle vydal mnoho svých sil). Tedy volání není na bedrech unaveného a stresovaného jedince.
K charakteru „hlídky na povrchu“ lze jistě uvést daleko víc. Obvykle je vhodné dát přednost opravdu konkrétní osobě usazené u vchodu podzemních prostor. Na druhé straně, např. u pravidelných pracovišť v jeskyních bez významných vertikálních stupňů, na které míří nějaká odborná exkurze doprovázená znalci lokality, postačuje obeznámený člověk na telefonu, který vyhlašuje poplach v okamžiku nedodržení „poplachového času“, tedy domluveného času relace (informace, že je vše v pořádku). V každém případě by skupina sestupující do podzemí měla být vybavena mobilním telefonem. Ten je dobré zabalit do neprodyšného obalu a zanechat schovaný nedaleko jeskynního vchodu (tahat jej sebou a vytavovat tak možnému poškození je zbytečné, v podzemí není signál). Lepší je mobil rovněž vypnout, popř. baterii zabalit zvlášť, neboť ve vlhku, zimě a při vyhledávání sítě se baterky vybíjí velmi rychle.

Vysokohorský kras se vyznačuje výraznou geomorfologií. Až k povrchu jsou otevřené jícny hlubokých propastí, mnohdy zde povrchové krasové jevy velmi plynule přechází v jevy podzemní. Z hlediska bezpečnosti má vysokohorský kras rovněž jistá specifika. Průzkum je zde rovněž ztížen celkovou charakteristikou oblasti. Speleologové se pohybují ve velehorách, veškerý potřebný materiál pro pobyt, ale hlavně pro výzkum a pro sestupy do vertikál, mnohdy přesahujících kilometrovou hloubku, se sem musí dopravit v několika vynáškách. Kromě nebezpečí, které je spojeno s činností v podzemí, zde badatelé tedy čelí rovněž všem obtížím a rizikům, které jsou spojeny s pohybem a pobytem v horách a ve vysokých nadmořských výškách.

I krátký oddych pomůže načerpat síly k dalšímu průstupu.

V případech, kdy si skupina musí z nějakého důvodu (obvykle pro nedostupnost lokality) pomoci sama, měli by její jednotliví členové znát postupy a techniku záchranné operace, do které patří především vyproštění z lana a budování kladkostrojů. Základní znalost speleozáchranářských technik účastníků nehody je důležitá i při záchranné operaci prováděné Speleologickou záchrannou službou, neboť ta se připravuje tak, aby i její jednotliví členové byli schopní provést záchranu a vyproštění se skupinou zkušených speleologů, kteří na rozdíl od záchranářů nedisponují dalším speciálním výcvikem.
Při nehodě v jeskyni je třeba zachovat klid a na základě posouzení stavu postiženého a našich reálných možností se rozhodnout, zda zraněného ošetříme a vyprostíme z jeskyně vlastními silami, nebo zda je vhodnější přivolat pomoc zvenčí. Pochybnosti o tom, zda situaci zvládneme sami, jsou vždy signálem k povolání pomoci.
Obvyklý postup při nehodě v jeskyni v případě nemožnosti transportu postiženého vlastními silami:

A. Úkony zajišťované účastníky akce:
1. Technická pomoc: vyproštění postiženého z nebezpečné zóny (lano, voda, místa ohrožená padajícími kameny, nedýchatelné ovzduší ap.), uložení do vhodné polohy, zároveň vyslání spojky pro pomoc (nutné popsat okolnosti nehody, v tomto případě srozumitelně uvést, že se jedná o nehodu v jeskyni)
2. Neodkladná opatření k záchraně života (zajištění základních životních funkcí – dýchání a krevního oběhu)
3. Zjištění a ošetření dalších zranění (v pořadí podle závažnosti a účelnosti)
4. Ochrana postiženého proti chladu a šoku, stálé sledování jeho stavu

B. Úkony prováděné záchranáři:
5. Odborné ošetření (pokud je k dispozici lékař), stabilizace před transportem
6. Transport se stálou kontrolou vývoje zdravotního stavu postiženého

Domnívám se, že tento text by mohl být dostatečným varováním před nerozvážnou návštěvou libovolné speleologické lokality. Obtíží, na které není horolezec cvičen a připraven, zde je celá řada. Problematiku speleozáchrany jsem pouze stručně nastínil. Pro zájemce o celou šíři této interdisciplíny bych si dovolil upozornit na existenci sdružení, které se podzemím zabývají, zejména pak Českou speleologickou společnost (www.speleo.cz).

Sestup a výstup propasťovitým podzemním systémem může být v některých případech technicky velmi náročný. Tentýž výstup, avšak s nutností vytahovat zraněného v nosítkách, však může být nemožný.

Zcela závěrem si dovolím shrnutí jednotlivých bodů:

1. Do speleologického prostoru (do jeskyně) se nikdy nevstupuje bez předchozího seznámení s lokalitou!
– To znamená: před vstupem do každé jeskyně zhodnotit veškerá možná rizika a vhodnost termínu akce; v případě, že se jedná o jeskyni mimo oblast zájmu skupiny — tedy exkurzi, je nutné toto zhodnocení provést s místními speleology, kteří lokalitu znají, popř. v případě českých jeskyní, mají v jeskyni povolený výzkum. Obvykle se do jeskyní chodí s průvodcem z řad "místních" kteří dobře znají nebezpečná místa. I v případě zahraničních expedic, např. do hlubokých propastí je nutné mít svolení a informace od místních speleoalpinistů a vystrojovací plány. Do žádné jeskyně či propasti se nikdy nesestupuje bez náležité teoretické přípravy!

2. Na povrchu musí být vždy určena hlídka, připravená v případě nutnosti zasáhnout (např. spustit záchrannou operaci)!
– Povaha hlídky ponechané na povrchu však závisí na charakteru akce: například pro některé výzkumy ve vodních jeskyních je nezbytná hlídka přímo na místě s telefonickým spojením na pracoviště pod zemí, kdyby hrozilo nebezpečí deště. U málo známých, či nově objevených jeskyní je zase vhodné, aby hlídka na povrchu mohla být k dispozici záchranářům a ukázat jim přesně vchod. Pro řadu běžných akcí ale stačí, když někdo spolehlivý, kdekoli na povrchu, seznámený s lokalitou, počtem osob, charakterem akce, dobou předpokládaného výstupu, a dobou spuštění záchranné akce, je k dispozici na telefonu. Takováto hlídka by k dispozici měla mít havarijní plán, a zprávy je dobré posílat prostřednictvím SMS zpráv, které se nemaží, pro případné zpětné ověření — např. dohodnutých časů, přesného času kdy skupina zahájila sestup atd.

3. Největším nebezpečím v jeskyni je nepochybně voda!
– Nejnebezpečnější jsou aktivní vodní toky a možnost vzedmutí jejich hladiny, ale voda ohrožuje speleoalpinisty i v jiných případech, např. při činnosti ve vertikálách vysokohorského krasu, kde se mohou propasti náhle, po prudké přeháňce, stát sběrači vody z planiny. To se v podzemí projeví mohutnými vodopády, strhávajících s sebou nejenom kamení, ale i vše živé (i proto se v podobných podmínkách velmi často provádí výzkum v zimních měsících).
– Je proto nutné předem znát vhodnost termínu návštěvy jeskyně, mít k dispozici předpověď počasí, ale hlavně vědět ve kterých částech jeskyně případné zaplavení hrozí, a kam se před náhlým vzestupem vody schovat.

4. Vybavení musí být vždy odpovídající dané akci. Výzbroj a výstroj musí být v perfektním stavu!
– Speleologové a speleoalpinisté používají speciální oděv, skládající se obvykle z podoveralu z termoprádla a svrchního overalu z tuhé, málo propustné tkaniny, někdy je dokonce spodní vrstva velmi teplá, např. polarteková, a svrchní může být zcela nepromokavá. V přilbě nosí speleologové izofólii – jak pro případ nouzového bivaku v jeskyni tak pro případ úrazu. Popis vybavení by však šel značně nad rámec tohoto obecně informativního článku.

5. Samozřejmostí je perfektní znalost speleoalpinistických lezeckých technik!
– Pohyb v jeskyních je značně náročnou činností vyžadující praxi i speciální přípravu. Každý speleoalpinista musí výborně zvládnout tzv. jednolanovou techniku, včetně základních postupů speleozáchrany.

6. V případě nehody se volají hasiči!
– Dispečink HZS vysílá na místo jednotku a přivolává SZS, která za současného stavu má velmi rychlé časy svolání i dojezdů, je schopná transportovat postiženého i ve velmi nepříznivých podmínkách, přičemž je postižený průběžně doprovázen zdravotníkem. V případě nutnosti je SZS schopná přímo v podzemí nasadit i lékaře.
– VOLÁME TEDY: 150, nebo 112!

Vždy mějte na paměti, že i u nás jsou podzemní systémy, z nichž je jakákoliv záchranná akce velice obtížná, a někdy i nemožná!

Historické podzemí, ať už se jedná o opuštěná důlní díla, vojenské objekty, podzemní továrny nebo třeba technické podzemí, bývá obvykle velmi zajímavé, a k návštěvě jistě lákající. Je však zapotřebí si uvědomit, že i v tomto případě se většinou jedná o terén mimořádně nebezpečný. Oproti přirozeným jeskyním zde mnohem častěji hrozí závaly, plyny, které člověka ohrožují, se zdaleka neomezují na oxid uhličitý, každá vodní hladina může skrývat potencionální riziko. Výčet nebezpečí by byl poměrně rozsáhlý a nutně by musel být rozdělen podle konkrétního původního určení podzemních objektů. Poněkud se liší nebezpečí ve starých dolech, od např. podzemí relativně nového vojenského objektu. Historickým podzemím se rovněž zabývají některé skupiny v rámci České speleologické společnost a lze jen doporučit, je v případě zájmu o podobnou podzemní zajímavost, kontaktovat. Znalostí a dovedností, kterých je k bezpečnému sestupu do podobných prostor zapotřebí, je opravdu mnoho a není moudré riskovat podobnou činnost bez zkušeného doprovodu.

Historické podzemí, zejména pak stará důlní díla a podzemní prostory původně určené pro potřeby armády, se mohou stát dějištěm i poněkud netradičních objevů, které by bylo možné vyhodnotit jako objevy rizikové. Tento sklad radioaktivního odpadu, na který kdysi upozornili právě jeskyňáři, se ukázal být černou skládkou, která přiléhala k již nepoužívanému, avšak zabezpečenému a monitorovanému úložišti nízkoaktivních látek v lomu Kozel v k.ú. Hostím, tedy v horolezcům dobře známém Alkazaru.

Text pro poučení ctěných případných návštěvníků podzemních prostor sepsal, a archivními obrázky povětšinou pocházejícími z osmdesátých a ranných devadesátých let, doprovodil Tomáš Frank

Zdroje a odkazy:

1. Informace související s bezpečností ve speleologických objektech:

Zdravotnické minimum speleoalpinisty:
www.speleo.cz/soubory/dokumenty/zdravotnicke_minimum.pdf
Bezpečnostní směrnice pro speleologickou činnost:
www.speleo.cz/soubory/dokumenty/smernice1.pdf
Oficiální stránky SZS:
www.speleorescue.cz/
Oficiální stránky speleozáchranářské komise UIS
www.speleosecours.org/

2. Informace obecně s tématem související:
Oficiální stránky ČSS:
www.speleo.cz/
Oficiální stránky SSS:
www.sss.sk/
Oficiální stránky zpřístupněných jeskyní v ČR; AOPK úsek ochrany a provozu jeskyní:
www.caves.cz/
Oficiální stránky AOPK:
www.nature.cz/
Oficiální stránky zpřístupněných jeskyní v SR:
www.ssj.sk/
Jeskyně SR; ochrana jeskyní:
ochranajaskyn.mayday.sk/
Stránky časopisu Krasová deprese, zaměřeného na podzemí:
www.krasovadeprese.net/
Stránky některých skupin, zabývajících se historickým podzemím:
www.podzemi–cma.cz /
web3.montanya.org/WEB3.php
www.solvayovylomy.cz/
Stránky některých muzejních expozic souvisejících s podzemím
www.muzeum–beroun.cz/
www.smopaj.sk/
chrustenicka–sachta.cz/
www.muzeum–pribram.cz/
www.muzeumokd.cz"/
www.muzeumjilove.cz/

Aktuální speleoalpinistická metodika (učebnice JT):
– Buřič P., Franc R. a kol.: Práce ve výšce a nad volnou hloubkou v podmínkách požární ochrany; MV GŘHZS ČR, Praha 2003
– Matýsek R. – Speleoalpinismus I. díl, ČSS, Praha 1990
– Matýsek R. — Speleoalpinismus I. a II. Díl, CD ROM; průběžně aktualizováno
– Stibrányi G. – Základy jednolanovej techniky, SSS, 1985

Ze starších titulů stojí na téma speleologie, speleoalpinismu a JT za pozornost:
– Jakál J. a kol. – Praktická speleológia, Osveta, Martin 1982
– Jančařík J., Bosák P. – Krasová turistika – učební text pro cvičitele III. a II. třídy, Tělovýchovná škola ČÚV ČSTV,
– Marbach G., Rocourt J.Z. – Techniques de la Speleologie Alpina, nepublikovaný překlad V. Panoše
– Montgomery N. R. – Single Rope Techniques, The Sidney Speleological Society, Sidney 1977
– Stibrányi G. – Základy jednolanovej techniky, SSS, 1985
– Šmikmátor F. – Úvod do speleotechniky, Stalagmit, Příloha 3. Praha 1984
Olympia, Praha 1986
– Zelenka A. – Stručný obrázkový slabikář základů JT, samizdat, Vertikála
– Zelenka A. – Autoblokující slaňovací brzda Stop–Petzl D09, pro potřebu Hasičského záchranného sboru, Vertikála, Praha 1998

Na téma speleologie a karsologie pro základní orientaci lze doporučit:
– Bosák P. a kol. – Jeskyňářství v teorii a praxi, ČSS, Praha 1985
– Kučera B., Hromas J., Skřivánek F. – Jeskyně a propasti v Československu, Academia, Praha 1981
– Přibyl J., Ložek V. – Základy karsologie a speleologie, Academia, Praha 1991

Všechny uvedené tituly jsou dostupné v knihovně ČSS, resp. přístupné k prostudování na sekretariátu ČSS po dohodě.

Pravidelně navštěvovaná speleologická pracoviště a známé „exkurzní díry“ jsou obvykle vybavené pro bezpečný a rychlý průstup. V těchto případech bývají stupně rovněž vybaveny žebříky, vodní toky lze překonat po ocelových lanech apod. Exkurze obvykle vede znalec lokality pověřený místně příslušnou jeskyňářskou skupinou, se znalostí poplachového a havarijního plánu, připravený řešit případné problémy. Každý sestup na speleologické pracoviště by měl být takto zajištěn, a o každém takovém sestupu musí být pořízen písemný záznam.

---

Bezpečnostní komise Českého horolezeckého svazu:

Varování před neoprávněným vstupem do speleoalpinistického terénu

BK ČHS varuje před neoprávněným vstupem (resp. vniknutím) do podzemních prostor přirozeného i umělého původu. Jedná se zejména o krasové a pseudokrasové jeskyně a propasti, a důlní díla různého stáří a zachovalosti.

V posledních letech dochází k opakovanému vnikání do speleologických objektů horolezci (v některých případech prokazatelně členy ČHS). BK nehodlá poukazovat na nelegálnost tohoto počínání, pouze bychom rádi upozornili na naprosté podceňování bezpečnosti při podobných aktivitách.

Speleoalpinistické prostředí se vyznačuje řadou charakteristik, které jej činí značně odlišným od prostředí horolezeckého. Pouze výrazně menší část horolezeckých oddílů se při výcviku oddílových nováčků systematicky věnuje i výcviku zaměřenému na zvládnutí speleoalpinistických dovedností a jednolanové techniky (JT). Navzdory jisté povrchní podobnosti činností vykonávaných při lezeckých aktivitách v jeskyních a mimo ně, je nutno si uvědomit, že techniky užívané ve speleoalpinismu (a to lezecké i záchranné) jsou odlišné od horolezeckých. Před jakoukoli aktivitou v podzemí je bezpodmínečně nutné seznámit se s těmito technikami a se základní výzbrojí a výstrojí pro sestup do podzemí.

BK varuje zejména před vstupem bez patřičných znalostí a bezpečnostních prostředků do jeskyní a propastí s aktivním vodním tokem, a před vstupem do starých důlních děl. V obou těchto uvedených případech se jedná o prostředí extrémně nebezpečné!

Pro případné zájemce o návštěvu nezpřístupněných jeskyní je dobré upozornit na fakt, že se dostávají minimálně do rozporu se zákonem č. 114/1991 Sb., ve znění zákona č. 168/2004 Sb., a na druhou stranu, že není až takovým problémem využít příležitostných veřejných akcí České speleologické společnosti (ČSS), např. při příležitosti konání Speleofóra a dalších jeskyňářských akcí určených odborné veřejnosti i případným zájemcům mimo ČSS. Zájemcům lze rovněž doporučit například kontaktovat některou organizaci ČSS.
Zájemcům o vstup do dalších speleologických objektů vytvořených uměle (historické podzemí, včetně starých důlních děl) lze rovněž doporučit kontaktovat organizace ČSS které se na tyto aktivity specializují. Bezpečnostně naprosto nepřijatelný je ilegální sestup bez zabezpečení, znalosti specifik (ohrožení plyny, závaly) a bez patřičného vybavení.
Sestup do podzemí bez zvládnutí základů jednolanové techniky BK rovněž nedoporučuje. V současné době jsou pro JT v češtině relativně dostupné následující učebnice
1/ Buřič P., Franc R. a kol.: Práce ve výšce a nad volnou hloubkou v podmínkách požární ochrany; MV GŘHZS ČR, Praha 2003 a
2/ Matýsek R. Speleoalpinismus I. a II. díl; jako metodické CD vydal Speleomat s.r.o., Ostrava 2002.

Speleoalpinistické lezecké techniky, včetně základů JT si lze vyzkoušet kupříkladu na veřejných Lezeckých dnech, pořádaných jednotlivými stanicemi Speleologické záchranné služby (SZS), kde je zaručen odborný dohled a většinou zajištěno i zapůjčení základní výzbroje.

Za tímto účelem stačí sledovat oficiální stránky ČSS:
www.speleo.cz/

Další podstatné informace s tímto tématem související:
Zdravotnické minimum speleoalpinisty
www.speleo.cz/soubory/dokumenty/zdravotnicke_minimum.pdf

Bezpečnostní směrnice pro speleologickou činnost
www.speleo.cz/soubory/dokumenty/smernice1.pdf

Oficiální stránky SZS
www.speleorescue.cz/
Doporučení LK ČHS: Vybavení pro nouzové situace
www.horosvaz.cz/index.php?cmd=page&type=62&article=132