Předpověď počasí sice
slibuje přeháňky, ale na
východě má být polojasno.
Kromě toho Suché skály jsou
pořád Suché, i když jsou
mokré. Tak rozhodnuto,
vsoukat se do naší milé
popelnice a "Na Turnov, Vávro, na
Turnov!"
Suché skály od severu, foto: Petr Jandík
Popelnice se sune do kopce. Zubaté siluety Sušek se vynořují napravo.
Zaparkujeme před zákazem vjezdu, mineme
chalupu, co by bývala mohla být svazová, kdybychom chtěli a jdeme lesem pod
jižními stěnami. Sluníčko svítí.
Leze se skoro všude, ale předpokládaný nával se nekoná, i když na všech
populárních cestách někdo visí. Tak
která je volná k zahájení skalní sezóny? Aha, Sokolí hrana! Jestlipak ji ještě
umím?
Na začátku Sokolí hrany, foto: Eva Jandíková Odštěp na
začátku drží
celkem pevně, ale na pohled to ani moc nevypadá.
Ano, je to jako vloni. Zavázat velké hodiny, najít stoupek u hrany vpravo,
natáhnout se na madlo. Do idelální
spárky popruhový uzel, zdvih a je tu kruh. Jestlipak ještě drží podrážky na
tření?
Sokolí hrana, foto: Eva Jandíková Postavit se na
šikmé stupy za malé
chyty, zvednout se, chytit díru levačkou a pravou do další
díry...
Ale notak, nedumej a postav se, chytni díru.. ale ne tuhle! Tu výš nad tebou.
Jo, to je ona. A máš to. Pár
metrů skalním trávníkem do výklenku. I ta spárka na uzel tu zůstala. Sednout si
do závětří na sluníčko, to
nemá chybu. Hlavně neusnout blahem při dobírání.
První tábor expedice Břízková, foto: Petr Jandík
V okolních stěnách kypí život. Někdo dolézá Karamoru, pod stěnami proudí
turisté. Expedice Břízková buduje
první postupový tábor. Dáváme si čaj, zatímco sousedi vyrazili na Klikatou
spáru. Expedice na Břízkové
připravuje vrcholový útok. Pomalu polykáme bagetu. Na Sokolí hraně už je další
pár. Kluk je nahoře a dívčina
pořád neví, jestli už dobírá a jestli má začít lézt.
Jištění Klikaté spáry v klidu a pohodě, foto: Petr Jandík
Lezec napravo v klidu a pohodě jistí Němčíka v Klikaté spáře, který neví, jestli
má lezt spárou v levé stěně,
nebo koutem. Koukám na něj a představuju si, co by se asi dělo, kdyby mu ten
Němčík ulítnul.
Foto: Petr Jandík Co třeba
takhle: Škub - hup
křáp?
Ale dosti morbidních představ! Je hezky a sluníčko. Expedice Břízková již
vykonala vrcholový útok a nyní se
chystá nahoru i podpůrné družstvo. Jenže větřík mu zamotal lana, která se kousla
a musíme vypravit záchrannou
výpravu.
U kruhu Břízkové, foto: Petr Jandík
Zamotaná lana, co s tím?
Na Sokolí hraně mezitím babča zasvěcuje do tajů lezení vnuka.
Babča s mladým na Sokolí hraně, foto: Petr Jandík "Co fotíš,
když vystrkuju prdel?", čilí
se babča. "To né, čekám až vystrčíš taky hlavu, bez prdele!", povídám
já.
Expedice Břízková dosáhla úspěšně vrcholu a cesta je volná. I tahle cesta jde
stejně dobře, jako vloni. "A
kde je ta břízka?" ptá se žena. "Tam dole v koutě, ale vypadá jako železný oko",
povídám. "Cože?" "No prostě
z břízky zbyl už jenom název a místo ní je to železný oko". "Aha :-)". Jak tak
jedeme při slanění přes Sabat,
je tu zajímavá věc. Že jsou od maglajzu chyty, by se dalo pochopit. Proč je ale
nejvíc omatlaný kruh?
Mágem opatlaný 1. kruh Sabatu, foto: Petr Jandík Jestli třeba
aby neuklouzla zpocená
karabina?
Z rokle mezi Hlavní s Střední věží se taky leze o sto šest. Východní cestu leze
někdo s bambulákem,
Východní cesta na Střední věž je hodně populární, foto: Petr Jandík Pěknej
bambulák, co? Ale k čemu?
a zatímco roštěnka ladně stoupá spárou,
Východní cesta na Střední věž, foto: Petr Jandík Něžná ručka do
spáry, jistě najde ty
chyty uvnitř.
turisté proudí po dřevěném žebříku se svými proprietami
Foto: Petr Jandík Jestli to kolo
nějak
nepřekáží?
a zvířaty
Člověk, nejlepší přítel psa, foto: Petr Jandík
Od slaňáku Hlavní věže je pěkný výhled, foto: Petr Jandík
Lezou se i docela těžké cesty. Tahle vedle Turnovské má dva nerezové kruhy a
někteří ji vylezou docela s
přehledem,
Vpravo od Turnovské, foto: Petr Jandík Jen se člověk
nesmí nechat zlákat a
skočit na lokr
některé ji zase nevylezou ani na druhém.
Nová cesta vpravo od Turnovské, oblez prvního kruhu, foto: Petr Jandík Snaha
byla.
Leze se všude, až na Fotogenickou a údolní cestu na Sokolí věž. Soudruzi ptáci
tady totiž mají letos hnízdo.
Je to od nich hezké, protože vloni toho obsazovali víc.
Zákaz vstupu, foto: Petr Jandík Sem nelezte,
tady bydlíme teďka
my!
Poštolka na Fotogenické, foto: Petr Jandík
Pokřikujeme po
sobě, lítáme si a
blbneme...
Poštolka, foto: Petr Jandík ... ale hlavně
budeme muset vysedět
vejce.
Tak dobrá, Fotogenickou necháme poštolkám, ale Malou plotnu si dáme, jakmile ji
uvolní tahle dívčina.
U kruhu Malé plotny, foto: Petr Jandík
Nebo co takhle Velkou plotnu? Pravda, jako první cesta na jaře může budit stání
na těch malých stupech
nervozitu. Seber morál a vyraž. Neujedou kecky?
V nástupu Velké plotny, foto: Petr Jandík No třeba nohy
neujedou. Hlavně si to dobře
zajistit.
Velká plotna je stejně krásná, jako jiné roky. Na jejím začátku se cítím stejně
nejistě, jako vždycky a jako
vždycky si nedostatek morálu na začátku sezóny léčím rozvěšováním uzlů a smyček.
Protože jsem si dovolil
vynechat asi čtyři možnosti dát uzlík, ukazuje moráloměr asi tak průměr.
Koukněte na to, kdo říká, že se
Velká plotna nedá odjistit?
Průvodce jištěním Velké plotny, foto: Eva Jandíková Čtyři smyčky
pod prvním - tři ke
druhému.
Nejdřív uzlík z tenkého popruhu na obou pramenech, potom uzlík z trochu
silnějšího popruhu na jednom prameni.
Dále je tutovej uzel na smyci osmičce a v polici delší smyčka, kterou by bylo
lepší doplnit do protitahu, ale
vykašlal jsem se na to, protože morál dovolil. Pak je kruh, o kousek dál hodiny
na hraně. Tam dávám 8mm
kevlarku. Ta je dost tuhá na to, aby šla protáhnout i bez vercajku. Pod klíčovou
stěnkou je perfektní
popruhový uzel a půl metru nad ním dva uzly do protitahu. Lepší jištění si ani
nelze přát.
Velká plotna, foto: Petr Jandík Tady to vidíte
zeshora. Dva uzly do
protitahu a pod nima další tutovej uzel.
Celkem slušný počasí bylo i v neděli a lezlo se taky o sto šest. Někdo vyběhl s
prstem v nose Vegu, Bobřík
vzdušně vířil, dozněl karneval, některé to nešlo ani v nástupovém koutku Výhodní
stěny a nemile hudrala na
svého partnera, mrznoucího větrem v tričku u kruhu, a po několika pokusech i
Jirka na Turnovské pochopil, že
se musí nejdřív pravou nohou postavit na čudlík, pak teprve odšlápnout levou
nohou do poličky pod kruh, a ne
obráceně, a klíčové místo vylezl.
U 1. kruhu Turnovské, foto: Petr Jandík Takhle to
nejde. Dokud nezačneš pravou
nohou, nikam se nedostaneš.
Lezecky uspokojeni jdeme k autu. Na louce sedí Viky Jarolím a dává si ve svém
pojízdném hotelu značky Fiat
kafíčko. Naposledy jsem ho viděl vloni v Kampermaueru a přetdím asi dvacet let
ne. Vůbec máme štěstí na staré
známé. Jirka Šplíchal (starší) dojel s Liborem Balíkem (Borsukem) - toho jsem už
taky neviděl dvacet let.
Naposledy jsme spolu lezli cosi v zimě na Slavkovskou baštu, skvěle jsme se tam
vyspali v bivaku a pak mi
málem ujel vlak do Prahy.
Sluníčko zapadá, blíží se déšť, a tak do auta, do hospody, do Prahy, do Podolí,
do lékarny... ale ne, na
Palmovku, vysypat fotky do počítače a začít psát článek. Tak zase někdy na
Suškách jo?