Účastníky
expedice byli: Robin Baum – vedoucí, Vladimír Smrž, Vladimír Prieložný a Josef
Peterek. Jako první odletěl do Kathmandu Robin společně s Jirkou Novákem s
jehož
pomocí zde zvládl všechny
formality a zbytek výpravy se přesunul o týden později společně s expedicí
Annapurna IV. 18. 9. se přepravujeme
autobusem do Pokhary, následující den letecky do Jomosomu. Za tři dny stavíme
BC
ve výšce 5000m a začínáme se přesouvat
pod náš kopec.
Členové expedice Tarke Kang, foto: Robin Baum
Trochu o
lyžích a splněný
sen
Robin: „Tak. A je to za náma. "
Rok a půl příprav, těch kilometrů, co jsme spolu najezdili v autě a hodin
telefonování, pár bezesných nocí a dost nervů. Hlavně když nám odpadávali
členové nebo jsme měli platit faktury,
na které jsme neměli. Ale vždy jsme tím nějak dokázali prokličkovat.
Tohle jsme si řekli, když jsme odpočívali pod SV stěnou Tarke Kangu, kterou
jsme právě
sjeli na lyžích.
Robin: „Já měl nohy jako konve. Ten sjezd se mi vůbec nezdál
jednoduchej. Hlavně na
ledovejch plotnách, který byly nejstrmější jsem nevěděl, kdo řídí lyže - jestli
já, nebo 15 kilovej bágl. "
Vladimír: „Ještě že máme ty nový lyže, na ledu krásně držely. Mít
tu ty
starý, tak jsem dole daleko rychlejš, ale už by mi to bylo
jedno. "
Ale jak to začalo?
5. 10. jsme se probudili do krásného rána. Po vydatné snídani jsme zvedli
bágly a
vydali se na pochod přes mezitábor do našeho prvního tábora. V batozích jsme
měli spacáky, oblečení, jeden vařič, dvě
bomby, ešus, Isostar, dehydrovanou stravu, instantní polévky, sladkosti, 40 m
šestimilimetrového špagátu, 6 ledovcových
skob, cepíny a mačky. Vystoupali jsme nad BC přes břidlicovou suť a nasadili
lyže. Po zmrzlém povrchu ledovce jsme pádili
směr mezitábor. Tady jsme si uvařili nápoje, něco malého pojedli a šlapali
dále.
Robin: „Já tě pozoroval a moc ti ten pochod nešel pod vousy.
Docela ses pod
tou
popelnicí prohejbal. Ale já jsem na tom nebyl o moc líp. Když jsem uviděl
stánek
jedničky, zaplesalo mi srdíčko. ??
Vladimír: "Ty tulení pásy mě dojímaly až k slzám. Za BC se mi na
mokřejším
sněhu namočily a tady nahoře se na ně nalepily sněhový bačkory. Místo lyžařský
stopy za mnou zůstávala brázda
jak od pluhu. "
V jedničce jsme si hezky odpočinuli, doladili připravy a po večeři a relaci
vysílačkou s klukama jsme šli spát. Ráno jsme se mezi trhlinami prokličkovali
pod SV
stěnu. Lyže
jsme přestěhovali na kletr, mačky na nohy, do ruky cepíny a pěkně zostra
nahoru.
Ty batohy měly asi 20 kg, ale stoupalo se
docela dobře. Asi po sto výškových metrech se to trochu položilo a tak jsme
odpočívali.
Výstup na Tarke Kang, foto: Robin Baum
Robin: „Myslím že dohoda, že každý den nastoupáme 500 vejškovejch
metrů, byla docela
šťastná. Před měsícem Tě propustili ze špitálu a nemělo smysl
experimentovat. ??
Vladimír: „To ne, ale teď se cejtím dobře. Jsem rád, že jsme tak
pěkně
zvládli
aklimatizaci. Určitě na tom mají podíl i nepálský kluci, na ty jsme měli fakt
štěstí. Nikdy jsem si nemyslel, že si budu
v horách takhle cpát pašíka. "
Ve čtyři jsme začali kopat plošinu na stan. Vybrali jsme hřebínek, kde by
neměly padat
laviny. Bohužel jsme plošinu v ledu vykopali malou, a tak stan trochu přečníval
nad dolinu. Po večeři Vladimír usnul, já
upadl do mrákot. Ráno jsme to za slušného mrazu zabalili a stoupali dále celý
den.
Vladimír: „Teda s těma lyžema na zádech se mi hodně špatně lezly
ty
svislejší
úseky. To chci vidět, jak je pojedeme dolů. "
Robin: „To je fakt, dnes jsme si docela zalezli i v kolmějším ledu.
Po
poledni se to
zlepšilo. Taky jsem celej den obhlížel terén, kudy na těch prkýnkách
posvištíme. "
Zapíchli jsme to ve tři pod mohutným serakem ve výšce 6700m.
Robin: "Taky jsi určitě rád, že už se zejtra nepotáhneme s
těma hroznejma popelnicema. ??
Vladimír: "V týhle vejšce mi ten bágl připadá tak o 30 kilo
těžší. Ale
s
dechem zatím stačím, uvidíme jak to bude nahoře. "
Ráno se nám stoupalo dobře, pěkně nalehko, na báglu jenom lyže, uvnitř jenom
náhradní rukavice, pití a trochu jídla. Vždycky jsme udělali patnáct kroků a
odpočinek. Někdy jich bylo i dvacet.
Přenesli jsme se přes pár zlomů a ten vrcholový kotel už byla celkem
procházka.
Robin: „Vrchol mě fakt přitahoval. A najednou jsem tam byl. Na
vršku jsem se
díval na
Annapurnu I a myslím, že bych ještě těch 800 vejškovejch metrů do magický
osmitisícový hranice popolez. "
Vladimír: „Já se taky cejtil dobře, ale byl jsem rád, že už jsme
nahoře a
už
nemusím stoupat. Stejně největší štěstí tohodle výstupu bylo počasí. O takhle
krásných rozhledech jsme si ani
nesnili. "
Konečně vrchol. Jmenuje se Tarke Kang, má 7202 m a leží 2 km od Annapurny
I.
Objímání, focení, kochání, obouvání lyží, sjezd.
Tarke Kang, foto: Robin Baum
Robin: „Ve vrcholovým kotli se mi lyžovalo super, pak to bylo
horší, lyže
nám
naštěstí v ledu držely perfetně, ale dost mě bolely nohy. Tak to šlo až dolů.
Kupodivu jsem měl větší strach o Tebe
než o sebe. Co bych tam sám při průseru robil. "
Vladimír: "Takovýhle střídání povrchu jsem ještě nezažil.
Chvilku
pěknej
sníh, najednou krusta, pak led, kterej střídá prašan. Hlavně mi vadila
nerovnost
terénu. Sjíždět ty půlmetrový
schody jsem nějak netrénoval. Ale nejvíc jsem se vybál na tom prudkým
ledu. "
Robin: „Dole si mi líbilo, jak nás Láďa přivítal. Radoval se jak
malej
kluk. ??
Vladimír: „Doufám, že se mu ten jeho sólovýstup taky podaří. Přál
bych
mu, aby ten
důvod k radování měl i z vlastního výstupu.
Tarke Kang sjezd, foto: Robin Baum
Druhý den jsme počkali na Láďu, až si úspěšně doleze svoje a 10. 10. jsme
sestoupili
do BC. Naši nepálští kámoši nás taky hezky přivítali a na večerní párty jsme od
nich dostali dort a vyžahli flašku
balantinky.
Noční výstup s
nádechem
romantiky
8. října 1998
Vítr k večeru pozvolna slábl. V 16.30 hod. odpoledne se vydávám na cestu k
vrcholu.
V batohu si nesu jen to nejnutnější. Trochu jídla, spacák, fotoaparát a
vařič, lano, čelovku a pár ledovcových
vývrtek. Oblečen jsem co nejtepleji. Najednou je hezky. Ty rozmary himalájské
přírody. Sníh místy nese, místy se
železa boří do měkkého prašanu. Teplota rapidně klesá a mráz začíná pronikat do
těla. Žilami začíná proudit
žhavá krev. Výstup je místy technicky obtížný. Vzrušení se stupňuje. To už není
vrchol Tarke Kangu. To je vrchol
jednoho lidského snu. Chlapcům se o něm zdá, dospělí dávají v sázku svoje
životy. Vrcholy stojí za to dobývat.
Na bílém povrchu jiskří jehličky sněhu. Je bezvětří uprostřed pohádkového světa
zakleté krásy. Ticho až bolí
do uší. Zvuk se tu téměř nešíří. Stoupám k vrcholu jako omámen. Podivuhodný
pocit se rozlévá mým
vědomím. Chvíle se naplňuje. . . . Noční výstup se nedá srovnávat s ničím.
Horolezec
se ocitá v říši
fantazie, před trůny bohů si může dovolit snít a proto sem proniká. Vrcholový
hřeben se blíží. Dokonalou linii
sněhového ostří přerývají četné převisy. Vlevo vidím malý výstupový kužel
zakončený kolmou stěnkou. Tudy to
půjde. Sníh dobře nese a železa drží. Cepíny mi poskytují dobrou jistotu. Žádná
překážka mě již nezastaví. Srdce
mi divoce bije, v uších mi hučí krev. Na každém kroku je nutné nabírat zhluboka
dech . Váha batohu každým metrem
vzrůstá. Poslední krok v kolmé stěnce, poslední zásek cepínem. . . . Vrcholový
hřeben . Ledová stěna zůstává pode
mnou. Do tváře mi udeřil ledový vítr z druhé strany. Ke skutečnému vrcholu
zbývá
asi ještě dvěstě metrů
hlubokým prašanem. Je 8.00 hod ráno 9 října. Nevnímám nic než tichou nesmírnou
radost. Obloha je modrá, hluboce
modrá, taková je jenom ve velkých výškách. Slunce začíná hřát. Blahodárné
sluce. . . . Jak je svět krásný! Jak krásné
je žít!
Láďa P.
Co dodat na závěr?
Vše, co jsme si naplánovali nám vyšlo, děkujeme Jirkovi
Novákovi, Nawangovi, Dilimu, Nirovi
a všem kteří nás podpořili.
Tarke Kang, foto: Robin Baum