Pallavicini na Grossglockner

Na Grossglockner vede prý docela pěkná cesta, Pallaviciniho kuloar. Je to prý něco jako Krčmárov žlab na Gerlach, jen je to trochu delší. Zbývalo už jen sehnat parťáka. Předhodil jsem tenhle problém Poldovi, který k mé radosti souhlasil. Jen co se vrátí ze své cesty po severu Indie, by mohl jet. Vzhledem k mé práci musím každé volno dost dlouho dopředu plánovat a tak jsme stanovili datum odjezdu na čtvrtek 8. 6. Odpoledne dorazíme na Franz–Josefs–Höhe, pak vyběhneme k bivakové boudě. Přespíme, druhý den žlabem na vršek, dolů k autu, a pokud to půjde ještě ten den odjezd domů.



Pokud tuto akci plánujete počátkem dubna, není to žádný problém. S blížícím se datem odjezdu však stále častěji trávím čas na webovských kamerách v okolí Grossglockneru a nad satelitními snímky vývoje počasí.

Také satelitní program TW1 s jeho alpskou předpovědí počasí se stává mým oblíbeným televizním programem. Bohužel, předpovědi jsou špatné. Od 1800m sněží. Prostě to stojí za prd. Po několika dnech se objevuje přeci jen trocha naděje. Počasí se má pomalu vylepšovat. Čtvrtek má být docela slušný. Nejlépe má být v pátek a pak se to má zase pomalu horšit. Tak sláva, pánbíček nás má přeci jen trochu rád.

Den D konečně nastal. Ráno se probojovat přes barandovský most v Praze je zkouška psychické odolnosti. Přesto se včas dostávám do Radotína, kde přistupuje Polda. Cesta probíhá v pohodě. Polda vypráví o své poslední cestě po Indii a sype historky z nespočetných expedic, kterých se zúčastnil.

Kolem druhé odpoledne platíme mýto na Grossglockner Hochalpenstrasse. Jakmile začne cesta stoupat v ostrých vracečkách, začíná také valem přibývat sníh. Nestačíme vyvalovat oči, kolik ho tu je. Franz–Josefs–Höhe, kam se dostáváme kolem třetí, je na jižní straně alpského hřebene. Situace je zde přece jen lepší. Po hodině vaření a přebalování vyrážíme dolů k ledovci. Zdoláváme dva potoky, které tečou po povrchu, a míříme pod hřebínek na kterém má být ve výšce 3250 m bivakovací bouda. Na čerstvém sněhu je vidět stopa po skialpinistovi, který tu tak den, dva před námi sjížděl dolů. Polda hledá mužíky a sakruje, jelikož žádného nemůže najít. Abychom se vyhnuli šlapání ve sněhu, míříme k žlutému pilíři skal, kde s bágly na zádech přelézáme místy trojkové úseky. Přece jen nepostupujeme tak rychle, jak jsme si mysleli. Sněhu a výšky přibývá, doby odpočinku se prodlužují. Polda, kterému je něco přes šedesát, a má navíc umělou kyčel, šlape přeci jen statečněji než já. Asi v devět večer se dostáváme značně utahaní pod skalní výšvih. Bivakovací bouda pořád nikde. Polda už začíná meditovat o vykopání záhrabu, ale naštěstí jsem si doma do GPS naťukal její souřadnice. Koukám na displej Gde Prohoba Su, a hele! Jsme jen 61 metrů od bivakové boudy! Přesto nám trvá ještě půl hodiny, než k ní dojdeme.




Zaplaťpánbůh, je prázdná. Místa na vaření a pohyb tam moc není. Při představě, že by byla plně obsazena mne jímá hrůza, ale za současných podmínek je to srovnatelé s ubytováním v Hiltonu. Beru mobil a volám domů, jak jsem slíbil. Mezitím vytahuje Polda z mého báglu termosku čaje, co mi má drahá dala s sebou. Zatímco telefon zvoní, pořádně se napiju. To jsem tak zpocenej, že i ten čaj je slanej? Druhý řádný lok mne ujišťuje, že on je sakra opravdu slanej! A přesně v té chvíli je pachatel spojen. Omluvy jsou sice hezké, ale na situaci nic nemění. Radu, abych ho vylil, zamítám. Statečně to dopíjím ale těším se na sladkej, který Polda zatím připravuje ze sněhu. Vařením kvanta čaje se bouda docela pěkně vyhřála a my jdeme spát pěkně v teplíčku těsně po jedenácté.



Ráno se budíme po páté. Venku je vcelku přijatelně. V noci sice drobně sněžilo, ale teď je sluníčko a dole se hormadí mraky. Prostě inverze. Bivakovací boudu opouštíme přesně v šest. Cesta k nástupu do kuloáru vede téměř po rovině. Po třičtvrtě hodině brodění ve sněhu překonáváme snadno okrajovou trhlinu.



V dolní části je žlab pokryt dost silnou vrstvou celkem dobře sedlého sněhu, ve kterém perfektně drží zabodnuté zbraně a mačky. Krok za krokem se posunujeme vzhůru. Zpočátku to jde velmi rychle. Jsme odpočatí a po noci strávené ve výšce celkem v pohodě.



Většinou štandujeme jen na zabodnutých zbraních. Teprve až téměř u konce přicházejí ke slovu šrouby které táhneme s sebou. V celém kuloáru jsme jich zašroubovali pouze pět. Podle některých kámošů by měl náš výstup být anulován pro nesportovně příznivé podmínky. Prý jsme to mněli strašně snadný.



V místech, kde začínají poslední mixové délky, jsme zahlédli nad sebou několik lezců, zdolávajících Grossglockner normálkou. Zdají se velmi blízko, ale je to jen zdání.



Už jsme dost vyčichlí. Do sedla mezi vrcholy nám to trvalo ještě téměř hodinu. Konečně jsme ve čtvrt na dvě v sedélku. Na vršku je nejméně metr a půl sněhu.



Máme radost, že nemusíme prošlapávat cesu. Je tu docela slušná dálnice od normálkářů.



Okamžitě zahajujeme sestup, který si ve dvou místech zkracujeme sjížděním po zadku. Asi ve dvě přicházíme na terasu Erzherzog–Johann–Hütte.



Právě odtud odchází směrem k Stüdl Hütte skupina pěti Slováků, kterým vděčíme za prošlapanou cestu. Ve stejnou chvíli přichází od Franz–Josefs–Höhe pár rakouských skialpinistů. Jejch stop využíváme pro orientaci na sestupu. Ani jden z nás tuto cestu nezná a na neporušených sněhových polích nám přijde stopa vhod. Sestup je dlouhý a celkem nudný. Konečně jsme v pět na konci Pasterzenského ledovce. Zbývá jen maličkost, posledních 200 výškových metrů k autu. Je to sice jen kousek, ale my jsme od šesti na pochodu, takže nám trvá na minutu přesně hodinu. Konečně si podáváme ruce a otvíráme vychlazené lahváče, které Polda prozřetelně ukryl v útrobách kufru. Oba jsme spokojeni, výstup se zdařil a mně se pomalu začínají v hlavě honit nové plány.



Zde by mohl příběh končit, ale nekončí. Když jsme totiž vyrazili plni nadšení z bivaku. Ani jeden z nás si nevzal sluneční brýle. Počasí se celý den tak nějak všelijak honilo, že nás to ani nenapadlo. Ještě večer bylo všechno dobré, ale v noci jsem zjistil, že nemůžu otevřít oči. Sněžná slepota! A my máme třed sebou pár set kilometrů! Naštěstí je zítra sobota, za neděli se dám nějak dohromady a v pondělí budu moct v práci fungovat. Ráno si jdu z okraje parkoviště nahrabat sníh a dávám si jej na oči. Je to trochu lepší, rozkoukávám se. Po snídani sedám s jistou dávkou strachu za volant a opatrně vyrážíme domů. Jízda po Hochalpenstrasse je přeci jen pro slepce namáhavá. Dole pod horama se vždy chytím nějakého auta přede mnou a jedu co to dá. Před Bischofshofenem registruji i přes svou slepotu policejní auto s radarem. No ale jsem v klidu, vždyť jedu pomalu tak co. Ale ouha! Za pár okamžiků jsem tímto vozem se zapnutými majáky dostižen a donucen zastavit. Vystupuje nějaká brunhilda v uniformě a stařík našeho věku. Brunhilda hudruje, že jedu po silnici cik cak. Bere si můj řidičák a občanku. Pak mne vyzve, abych si sundal sluneční brýle. Když vidí moje rudé oči a oteklá víčka, začne něco brebentit o prochlastané noci. V duchu vidím, jak se má peněženka začíná tenčit. Mezitím druhý člen posádky obchází naše auto a nahlíží do kufru. Je tam pěkný bordel, jak jsme tam naházeli mačky, cepíny, lano a ostatní matroš. To ho kupodivu dost obměkčilo. Zeptal se, co jsme lezli. Polda mu svou "plynnou" němčinou vysvětluje, že Pallaviciniho žlab. Uznale pokýve hlavou. "A vy máte řidičák?", ptá se ho. Polda mu ho okamžitě cpe pod nos. "Tak se vyměňte", rozhoduje policajt a vrací nám doklady. Brunhilda sice ještě něco odmítavě mumlá, ale jsme propuštěni k další cestě.

Tady by už opravdu mohl být konec vyprávění. Až na jednu maličkost. Polda přišel na jedné expedici téměř o oko. Od té doby na něm má 13 dioptrií a brýle si zapomněl doma. Přesto dorazili po šesti hodinách dva poloslepí veteráni šťastně domů.

---

Poprvé vyšlo 18. 6. 2006